„ Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před Židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. (…) Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“.“
Evangelium podle Jana, 20 kapitola, verše 19 až 31
Kolik Tomášů chodí po ulicích našeho města? Kolik je těch, kteří patřili k nám, učedníkům a zamířili jinam? Kolik lidí bylo pokřtěno na přání rodičů, ale nedostali se dál než na práh Ježíšovi cesty? Kolik mladých v pubertě ztratilo zájem o společenství učedníků?
Někdy z toho děláme velké drama, že si dotyčný rozhodli žít svůj život bez shromáždění učedníků, bez Církve. To, že šli vlastní cestou, z nich nedělá špatné lidi. I Tomáš nebyl špatný, že to zabalil. Je spíš důležité proč to udělal, z jakého důvodu.
Možná byl sólista, kterému to shromáždění učedníků bez Krista nedávalo smysl, podobně těm, kteří si myslí, že pro svůj duchovní život žádné společenství věřících nepotřebují, a to i v období, kdy prožívají krizi víry, nevnímají přítomnost Ježíše ve svém životě.
Možná nepochopil, že Ježíš měl vstát z mrtvých, podobně jako ti, kteří nevěří v posmrtný život jako stav nekonečného štěstí. I mezi námi katolíky se najde řada lidí, kteří mají vážné pochybnosti o posmrtném životě nebo mají ze smrti takový strach, kterým svědčí o tom, že pozemský život je cennější než věčná blaženost.
Možná byl velmi praktický člověk, který si uvědomil, že skončila určitá fáze jeho života a je potřeba jít dál. Podobně vnímá řada lidí víru, jako něco, co patří do dětských let a naše svědectví o tom, že křesťanství přináší skutečnou kvalitu života je příliš slabé, nepřesvědčí.
Možná spíše věřil rozumem a potřeboval tudíž důkazy: sáhnout si do Ježíšových ran. Podobně i lidé kolem nás, chtějí na nás vidět, že naše křesťanství je žité, ne ze zvyku; že je protrpěné, ne jen na povrchu; že naději, kterou vyznáváme je viditelným prvkem našeho života. Chtějí si sáhnout na naše rány, nedokonalost.
Jsou to jen spekulace. Hlavní je, že ve světě je mnoho Tomášů, které můžeme oslovit svou zkušeností s Bohem, zapálit svým nadšením a kvalitou křesťanského života. K tomu Vám žehnám +
P. TOMAS
