Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červenec 2014

1 července, 2014
14:48

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://vimperk.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.července:

Po proplakané noci a části následujícího dne …

… se nakonec stále ještě zachmuřený poslední červencový večer přece jen na chvilku blýskl malým barevným překvapením, které je současně příslibem o něco lepšího startu do dalšího letního měsíce.

30.července:

Plačtivo je pro Šumavu příznačné a dodává jí charakteristický ráz …

29.července:

Až do roku 1850 náleželo Vimpersko, jakož ostatně i Šumava, po dvě staletí k Prácheňskému kraji – rozsáhlému území s téměř tisíciletou historií, v současnosti se dělícímu mezi kraj Jihočeský, Plzeňský a Středočeský. Gotický hrad Prácheň nedaleko Horažďovic, který mu dal jméno, …

… dodnes, byť již dávno jen v podobě zříceniny, …

… udivuje svou rozlehlostí …

… a současně vybízí návštěvníka k představě, jak úžasný z něj musel být v dobách plné slávy rozhled až k dalekým šumavským velikánům na obzoru.

Pro milovníka historie je pak nemenším zážitkem nedaleký kostelík svatého Klimenta, nástupce původního údajně devátého křesťanského kostela v Čechách, vysvěceného slovanským věrozvěstem Metodějem.

Na přilehlém hřitůvku našel krom jiných místo posledního odpočinku též spisovatel Josef Pavel, sběratel pověstí z českých hradů a rovněž autor knihy Boubín – šumavský prales.

28.července:

Z ranní klenotnice pod širým nebem …

27.července:

Vydáme-li se po stopách dalších zajímavých šumavských skal či kamenů nesoucích dobová znamení, nemůžeme vynechat Větrnou skálu, nacházející se zhruba v půli vzdušné čáry mezi Poleckou nádrží a Poleckým vrchem. Hned na první pohled nás zaujme mistrovskou prací neznámého kameníka z předminulého století, …

… který sem takto vytesal symboly, s nimiž se nesetkáme jen zde.

Třebaže některé prameny označují tento kamenný reliéf za poštovskou symboliku, …

… ve skutečnosti se jedná o schwarzenberskou knížecí korunku s loveckým rohem. Tentýž námět se nachází např. na Soví skále či Monumentu – dvou památných místech na Lukenské cestě pod Boubínem. V druhém z obou jmenovaných případů však každý z prvků vytesaného motivu zaujímá samostanou stěnu kamenného kvádru a místo starodávného rohu najdeme již modernější loveckou trubku – tzv. borlici (jejíž tvar mimochodem skutečně svádí k záměně za trubku poštovskou a svým způsobem tak ospravedlňuje onen výše uvedený omyl). Pro lovecký motiv nicméně svědčí i souhra dalších skutečností. Lesem za Poleckou nádrží, …

… již takto přímo z Větrné skály vidíme, vede „Adolfstrasse“, představená zde (co nápis rovněž vytesaný do skály) před deseti dny. Vystoupáme-li pak opačným směrem na Polecký vrch, narazíme na tzv. Lovčí skálu. Není tedy pochyb, že se nacházíme na oblíbených místech knížete – vášnivého lovce.

Ve srovnání s dokonale zachovalým reliéfem je pak německá podoba názvu Větrné skály – „Wetterfels“, vytesaná o něco dále a níže, téměř nezřetelná.

26.července:

O třetí hodině ranní by s velkou pravděpodobností bylo chladno kteréhokoli dne (snad jen s výjimkou období tropických veder), v tento čas to jistě nelze považovat jen za lidovou pranostikou tradované specifikum svaté Anny. Když se však člověk tím dosud temným okamžikem vydává na bezmála devítikilometrový pochod z Polky na Knížecí Pláně, kde očekává úžasné svítání, chlad vlastně ani nevnímá. Odměna v cíli za něj koneckonců jistě bohatě stojí již v okamžiku, kdy sluníčko má ještě spousty času, …

… takže veškerou pozornost poutá zatím jen mírně se přelévající mlha, hlavní aktérka příští působivé podívané, která jistě nevyžaduje dalších slov.

Hlavou běží navzdory přítomnosti věrného fotoaparátu jediná myšlenka, vyjadřující touhu vštípit si do paměti každou vteřinu všech sebejemnějších barevných i tvarových proměn, spolehlivě umlčujících cokoli jiného – s jedinou výjimkou v podobě pozdravu vzdálenému Boubínu, modrajícímu se na obzoru mezi špičkami zdejších smrků.

Zdá se, že oblačná konstelace oblohy by mohla pomoci na svět slunečnímu sloupu, …

… zde však zůstává jen u nesmělého, …

… rychle zase mizícího náznaku.

Vzápětí se, již za plné sluneční síly, ukazuje – rovněž sice jen na chvilku – pravé parhelium.

Slunce se zatím definitivně ujalo sobotní svatoannenské vlády a mlha rozehrává svou poslední dnešní variaci před rozloučením …

25.července:

Ač na dveře klepe svatá Anna (s chladnými rány se ostatně stejně trochu předběhla), …

… stále je přes den vítáno jakékoli příjemné osvěžení.

24.července:

Oblačné fantazie stále pokračují. Nejlépe, tj. nejuceleněji po celém obzoru jsou pozorovatelné z Boubína, …

… dnes již zcela bez bouřek, zato však s větší hojností krepuskulárních paprsků.

Zásluhou všeho byl lehce předvídatelným další z těch západů slunce, které neztrácejí pranic ze své impozantnosti ani v zrcadle vodních hladin …

23.července:

Nejvýše položený románský kostelík v Čechách pod ochranou majestátního Boubína, …

… či snad raději na opačné straně známé šumavské panorama, byť ne zrovna z notoricky známého úseku silnice mezi Nicovem a Řetenicemi?

Popravdě řečeno, dnes bylo největším magnetem to, co se dělo nad obojím …

… a z čeho se dalo očekávat zahřmění, k němuž také v pozdním odpoledni došlo.

22.července:

Ráno, …

… večer.

A mezi obojím spousta vody … tolik v kostce k vimperské, resp. šumavské svaté Magdaléně.

21.července:

Ještě časně zrána by nikdo nebyl ochoten uvěřit prognózám, že teplý červenec dneškem končí, …

… podvečerem však započal návrat vydatné vláhy. Bouřka, která jej provázela, měla bezpochyb své centrum daleko od Vimperka, nicméně i tak poskytla formou delšího výpadku elektrické energie části města příležitost vyzkoušet si, jak vypadal život na staré Šumavě.

20.července:

Čas letí – před námi je předposlední červencová neděle …

… a zjevně se ponese v tomtéž duchu jako její předchůdkyně sobota.

Ranní přízemní mlhy zvěstují vedro, ale zatím je stále příjemně, tedy příhodný čas k podniknutí malého výletu …

… spojeného mimo jiné se vzpomínkou na člověka, …

… který skutečně, jak zde stojí psáno, věnoval Šumavě své srdce. Mnozí nejen Vimperáci mají pana Václava Hrubého, byť již sedm let není mezi námi, určitě dosud v živé paměti. Jistě pak bylo nanejvýš potěšujícím počinem pojmenovat po něm tuto překrásnou vyhlídku nad bývalou Adlerovou Hutí neboli Orlovkou, též Samotami, …

… nabízející našim očím známé šumavské vrcholy jako např. Knížecí stolec, Špičák, Stožec, Smrčinu a další.

19.července:

Sobotní ráno nás svým zbarvením nenechává na pochybách o tom, …

… že se dokonale naplní předpověď mimořádně horkého víkendu, …

… který se jistě mnohým stane důvodem k vyhledání vodního osvěžení.

18.července:

K velmi zajímavým a současně vzácným šumavským památkám náleží i tato kaplička se studánkou svatého Vojtěcha, na niž narazíme v údolí cestou z Lažišť do Husince.

Její štít totiž výjevem představujícím zmíněného světce vyzdobil významný, byť bohužel, zdá se, dosud stále plně nedoceněný šumavský malíř, husinecký rodák Josef Krejsa. Zasvěceným znalcům jeho díla by patrně nemálo vadilo, že v rámci restaurátorského zásahu z roku 2006 byly zásadně pozměněny některé detaily původního Krejsova originálu z prvé půle minulého století, jakož i celková barevnost výzdoby. Pokud však tato fakta neznáme, kaplička pro nás jistě pranic neztrácí na celkové působivosti a především výjimečnosti v rámci staveb tohoto druhu.

17.července:

Šumavské lesy nejednou ukrývají skály či skalky nejpodivuhodnějších tvarů – s jednou z nich se lze setkat cestou od Polecké nádrže k Žďárskému jezírku.

Kromě své bizarní podoby překvapí navíc vytesaným nápisem „Adolfstrasse“, který by však s ohledem na značnou podmáčenost této „Adolfovy cesty“ měl znít spíše bezmála „Adolfbach“, tedy „Adolfův potok“.

Z opačné strany pak skalka může působit třeba dojmem zkamenělé hlavy jakéhosi obřího obojživelníka, hada, či tajemného lesního – možná bájného nebo pohádkového tvora. Nelze se tedy divit, že právě ona byla pro svůj ojedinělý, fantazii jitřící tvar vybrána v devatenáctém století k vytesání nápisu obsahujícího jméno hned dvou v té době žijících příslušníků schwarzenberského knížecího rodu. Dodejme ještě, že případná cesta od Žďárského jezírka směrem do Strážného by nás pak mimo jiné zavedla i k pozůstatkům někdejší Adolfovy pily.

16.července:

Dřevěná loukoťová kola dnes už patří nenávratně historii. Avšak i poté, co si nejen na Šumavě odpracovala v průběhu uplynulých staletí své a v některých případech si užívají zaslouženého odpočinku co okrasný prvek vesnických stavení či zahrad, stále vydávají svědectví o umu, pečlivosti a dokonce i smyslu pro ozdobnost, s nímž ke své práci přistupovali dávní (jistě nejen šumavští) koláři. A člověk se jen stěží ubrání obecné otázce, zda dnešní řemeslníci jsou ve všech zmíněných ohledech skutečně rovnocennými nástupci svých předchůdců … (?) … V mnoha případech, bohužel, ani omylem.

15.července:

I mimo první zóny národního parku se najdou místa, která k jejich nespornému prospěchu zjevně nezasáhl v masivním rozměru turistický ruch.

K takovým patří např. Polecká nádrž, těšící se na rozdíl od mnoha pro změnu hojně navštěvovaných lokalit klidu a pořádku, jaký by měl být kdekoli v přírodě naprostou samozřejmostí.

Když se tu pak na hladině pozvolna loučí den …

… a krajina mění barvy přípravami ke spánku, loučí se náhle i slova, aby tváří v tvář tomu, co neobsáhnou, nemusela znovu vydávat trpké svědectví o své zoufalé nedokonalosti.

14.července:

Nefalšované barvy šumavského léta …

… nám současně připomínají, že tenhle krásný kout světa na každém kroku vypráví příběhy.

13.července:

… a bude stále temněji.

12.července:

Včerejší den sice završila večerní bouřka spolu s dalším vydatným deštěm, ale ještě před nástupem poslední předúplňkové noční tmy bylo zřejmé, že to vše již bylo předehrou k slibované změně počasí. Zatažená obloha se místy projasnila a nakonec i prozářila svitem měsíce, dokonale viditelného po celou dobu časně ranního výstupu na Boubín, odkud teprve bylo možno pozorovat jeho plynulé postupné mizení.

Slunci pak obloha po delší odmlce opět nabídla obrovské pole výtvarné působnosti, …

… logicky vyplývající z dosavadního vývoje počasí.

Boubín znovu prokázal svou výjimečnost, neboť většina západních šumavských vrcholů stále ještě tonula v husté oblačnosti a stejně tak by pranic neviděl na opačné straně ani případný návštěvník rozhledny na Knížecím stolci.

Od tohoto okamžiku se vše začíná odvíjet v plné sluneční režii, …

… byť s občasnou nepřehlédnutelnou mlhovou asistencí, …

… to vše za teploty pouhých devíti stupňů.

Neustále se měnící barevné ladění, či spíše sytost jednotlivých odstínů napovídala, že krajina se prostřednictvím střídavě sílících i slábnoucích náporů proudící mlhy stále vypořádává se zásobami vláhy z celého zvolna končícího týdne, což by s velkou pravděpodobností mělo přinést nejeden zajímavý zážitek i po opuštění rozhledny.

Zpáteční cesta jen nepatrnou chvilku po sestupu do níže položených lesních partií onen předpoklad plně potvrdila …

… a čerstvé mlžné příděly na Basumském hřebeni …

… pak přinesly své nejpůsobivější ovoce pod stejnojmennými loukami.

11.července:

Vypořádat se s nadílkou oblačnosti zachycené vrcholky šumavských velikánů není jen tak, …

… což však nebrání skrznaskrz mokrým lesům podělit se o sladké letní plody, …

… chvílemi dokonce pohlazené letmými náznaky sluníčka.

Větší šance mu ale bude dána teprve zítra … zatím je stále u moci vláha, což je ostatně správné – navzdory výraznějším lokálním přídělům ještě zdaleka nelze pohled do koryt šumavských řek a potoků nazvat uspokojivým.

10.července:

Přívalové deště z počátku týdne místy dokonale očistily skalnaté podloží některých šumavských lesních cest (zde konkrétně ze Zhůří směrem k Flusárně) …

… a krajina stále dýchá snad i v tak náhlém množství neočekávanou vláhou.

S přibývající výškou se zatím horší rozhledové podmínky, ale tato karta by se co nevidět měla zase obrátit …

9.července:

Matkou Přírodou nazval dřevosochař Václav Lemon dílo, které se mu již třetím dnem rodí pod rukama ve vimperském městském parku, kam se letošní setkání mistrů daného oboru přestěhovalo z dosavadního tradičního působiště – druhého zámeckého nádvoří.

Kolemjdoucím se tu dostává příležitosti obdivovat vedle autorovy fantazie a zručnosti též krásnou kresbu jilmového dřeva.

Soví rodinka od Radka Smejkala zůstane ozdobou parku napořád – vzniká totiž přímo na zbylém, v zemi stále pevně vězícím torzu kmene onoho poraženého jilmu.

Zatím pracovní poloha příští sochy vytvářené Milanem Klementem navozuje asociace bezmála váchalovské, avšak se šumavskými duchy slavného dřevorytce a spisovatele nemá nic společného – výsledek bude zajisté nemalým překvapením a přinese asociace spojené se zcela jinou, podstatně starší osobností světového umění.

Neschází tu ani Tomáš Indra, uzavírající letošní dřevosochařské kvarteto. Pro svůj námět se zjevně vypravil do říše hmyzu. Nezbývá než těšit se na vše, čím všichni zúčastnění autoři potěší (nejen) vimperské diváky v pátek, kdy představí své výtvory ve finální podobě.

8.července:

Před opět výrazně pichlavým sluníčkem je nejlépe hledat úlevu pod korunami stromů, …

… i dnes však dojde k obratu, který nás odtud vbrzku vyžene.

7.července:

Dnešní pětatřicetistupňové dusno už skutečně nemohlo vyústit jinak nežli v bouřku, jejíž předzvěst se přihlásila v podvečer …

… a po setmění pak sám šumavský černý lovec spiklenecky mrkl nad vimperským zámkem na všechny fotografy, nežli je konečně vyslyšel.

Současně si však nejspíš řekl, že pro začátek není třeba nic přehánět.

Doufejme tedy, že nějaké trumfy si ještě ponechal v rukávu, …

… pakliže je jako vždy spíše neposlal ku Praze. Buďme mu však vděčni i za tuto skromnou podívanou v naději, že nebyla z posledních.

6.července:

Málo platno, máme-li již k dispozici čerstvou, před třemi dny zde představenou nejmladší šumavskou rozhlednu, nelze odolat silnému pokušení navštívit ji krom bílého dne též za úsvitu, ba ještě před ním. Úderem čtvrté hodiny ranní toho, pravda, ještě mnoho k vidění nebylo, což však neznamená, že by byla nouze o působivé momenty – např. takto osvětlenou vodní nádrž Nýrsko.

Už samo kilometrové stoupání strmou sjezdovkou nabídlo okamžiky výrazných proměn – po zprvu hvězdné obloze následoval náhlý přísun temné oblačnosti od jihozápadu, nevylučující s ohledem na celkově panující dusno možnost bouřky – ostatně již na včerejšek předpovídané, takže by nebylo divu, kdyby o půl dne opožděné. Nakonec se však tradičně nekonala, takže bylo zřejmé, že ono potemnělé zachmuřeno bude barevně i tvarově promlouvat do celého procesu svítání.

Za dané situace nescházelo především pomyšlení na to, jak asi vše vypadá na dalekém Boubíně, na obzoru momentálně téměř nezřetelném, ale jistě očekávajícím s mírným zpožděním vše, co v tomto okamžiku viselo nad Špičákem.

A věci se daly do pohybu – občasné závany větru vesele pohupovaly rozhlednou (snad aby si fotograf rozmyslel práci s dlouhými časy) a obloha postupně stále více světlala nezadržitelně se sice blížícím, avšak zatím jaksi bez záruky, že také spatřeným sluníčkem.

Oba Javory vydatně kopírovaly boubínskou tradici šedivých čepic (pan Neruda promine, ale o čepičkách se opravdu mluvit nedalo) a Čertovo jezero se v té chvíli směle mohlo zvát Černým č.2 .

Přibývající světlo zatím stále nevnášelo jasno do dalšího vývoje na obloze plné převažující neutrální šedi – jasnou se tedy jevila jedině výzva k trpělivosti, …

… která cca deset minut po páté hodině konečně přinesla své ovoce. Nastal čas kouzel, …

… jistě v té chvíli viditelných i ze zatím víceméně neviditelného Boubína.

A sluníčko přidalo na síle, umožňující mu vykreslit stín Špičáku pod náhle chvilkově vysvobozené Javory.

Jak odpoví boubínský směr?

Všechny barvy dnes každopádně budou stále v pastelovém nádechu, …

… neboť mlha má sice možná chvilkami neznatelné, ale přesto všudypřítomné dlouhé prsty. Právě je na chvilku sejmula z Malého Ostrého, …

… což pohotově napodobila i na Malém Javoru a současně umožnila sluníčku další drobný podpis na jezerní stěnu.

Tady jsou očekávání nejsilnější …

… a hladina Čertova jezera již slibně zrcadlí stoupajícím sluníčkem nasvícené smrky.

A vida – Boubín si, zdá se, zatím pořád jen nezúčastněně dumá, …

… což lze doslova v bleděmodrém říci i o Velkém Falkensteinu.

V této chvíli už je jasné, že sluneční kouzla opět na chvilku končí, neboť jejich původce pozvolna míří do dalšího, zatím zřejmě nejrozsáhlejšího oblačného úkrytu.

Zdá se, že celkem bezmála dvě a půl hodiny tu utekly jako voda – je čas rozloučit se, …

… a to tímtéž směrem, jímž dnešní rozhledy ze Špičáku započaly. Sluníčku zbývá zdolat poslední houževnatý mrak, aby mohlo k radosti všech, kdož se jej nemohou dočkat, naplno rozsvítit a prohřát první červencovou neděli … 🙂

5.července:

Není žádným historickým tajemstvím, že ačkoli se na Šumavě naštěstí neodehrála žádná bitva z rodu napoleonských válek, vojska oněch dob, a to jak protinapoleonské koalice, tak francouzská, zde přece jen zanechala své stopy – na jednu jsme v této fotokronice společně vzpomněli již před dvěma roky, konkrétně posledního dubna http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3304. Další zajímavou a zhlédnutí jistě hodnou památkou na události počátku 19. století je dřevěný dvojramenný kříž, …

… který spolu s těsně sousedícím kamenným klasickým sice nenajdeme přímo v srdci Šumavy, ale doslova na dohled od ní – na návrší poblíže Milejovic na Volyňsku.

4.července:

Sluncem rozehřátá silnice láká … ale může se stát i osudnou.

3.července:

Teprve tři dny stará je možnost rozletět se pohledem do širého světa z momentálně nejmladší šumavské rozhledny, zatím sice ještě slavnostně neotevřené, nicméně pro veřejnost již zprovozněné – na Špičáku.

Masívní ocelová konstrukce působí skutečně bytelně, ovšem jakkoli návštěvník jistě nemusí pochybovat o její pevnosti, je na druhé straně nucen zvyknout si na charakteristickou vlastnost použitého materiálu, totiž pružnost. Ta se projevuje mírným, ale (zejména při větším přílivu stoupajících turistů) znatelným pohupováním šestadvacetimetrové věže, jejíž hlavní vyhlídková plošina údajně unese až šedesát lidí.

Možností, jak se dostat na vrchol, je více – nejpohodlnější variantou je bezesporu sedačková lanovka. Pravověrný turista však jistě dá přednost zdravému pohybu …

… a zvolí buď nejkratší, ale nejstrmější výstup po sjezdovce (modrá turistická značka), případně o něco delší, ale pohodlnější a jistě též pestřejší co do krajinných rozhledů – od Čertova jezera.

Právě ono tu ostatně s největší pravděpodobností upoutá návštěvníkovo oko ze všeho nejdříve, a to netradiční kombinací s Velkým a Malým Javorem na obzoru, viditelnou takto nezvykle zásluhou nové rozhledny.

Když se pak odpolední sluníčko naplno osvobodí z oblačné clony a k tomu se rozběhne po jezerní hladině, učiní celou scenérii ještě působivější.

Ale výrazných krajinných dominant je zde k vidění samozřejmě mnohem více, …

… například Malý a Velký Ostrý, …

… vodní nádrž Nýrsko v kontextu celého západního panoramatu včetně Českého lesa a jeho nejvyššího vrchu Čerchova, …

… Špičákův nejbližší soused Pancíř …

… a vzdálenější známé vrcholy jižně od něj, jako např. Javorná, Hadí vrch, Svatobor či Vysoký hřbet.

Nejvzdálenějším z nich je na samém obzoru zcela nejsvětlejší Boubín, o něco sytějším odstínem se pak dále napravo hlásí bližší a špičatější Sokol – Antýgl.

Zklamán nebude ani ten, kdo hledá Poledník, třebaže najde jen jeho špičku s charakteristickou rozhlednou (v údolí vlevo), případně Velký Roklan (vykukující podobným způsobem nalevo od Falkensteinu, vypínajícího se nad vpravo dole viditelnou Železnou Rudou) a spousty dalších známých šumavských vrcholů. Nová rozhledna je nabízí v zatím pochopitelně nezažitém, neboť neokoukaném krajinném rozložení, …

… ale právě proto lze všem milovníkům Šumavy …

… její návštěvu jedině doporučit.

2.července:

Citelný pokles teploty oproti včerejšku přinesl celodenní zataženou oblohu s častým deštěm, avšak pozápadová atmosféra se všemu nakonec výrazně vymkla …