27. června ráno jsem se dočkal a viděl jsem nádherný jev spojený u nás s letním slunovratem. Spal jsem venku pod hvězdami a nařídil si budíka na 2:45. Byla ještě skoro tma, hvězdy jiskřily, ve velmi slabounkém větru panovalo v lesích naprosté ticho. Vysoukal jsem se z mokrého spacáku. Vytvořila se bohatá rosa, místy i jíní, teplota při zemi totiž klesla až na -1,6°C (podle skleněného minimálu). Sešel jsem dolů k louce nad churáňovskými chalupami. A tu se podívám doprava a zhruba v 330°, tedy překvapivě trochu od severu k západu, vidím onu stříbřitě namodralou závojovitou stěnu. Noční svítící oblaky září v plné kráse.
Snímek tohle překvapení nemůže vyjádřit. Musí se to zažít. Jen kontrast temných šumavských lesů dává té záři naplno vyniknout. Udělám pár snímků rychle za sebou, zjišťuju, že jsou ty mraky v poměrně rychlém pohybu. V jejich 80 kilometrové výšce nyní panuje třeskutý mráz až -130°C. A pak vidím více k východu tajuplný červený bod. Že by na obzoru zářilo světlo na nějakém stožáru? Za chvíli se bod pohne výš. Pomalá scintilace prozrazuje, že to není světlo vyrobené lidskýma rukama. Je to zář vycházející Venuše.
Roman Szpuk (text a foto)
