Věda ve službách ideologie divočiny
Racionálně uvažující lidé nedovedou pochopit, jak mohl náš demokratický systém tak selhat a nechat uschnout či nuceně vykácet 51 % lesů na území NP Šumava za 23 let jeho existence. Odpověď na proč – na to rozum nestačí. Ideologie, která stojí za šumavskou zkázou má svou historii a „racionálně-grantové“ sepětí s plýtvavou vědou.
Po roce 2000 se na MŽP již vědělo, že zachovat Zelenou oponu Šumavy s maloplošnou mozaikou rozpadajících se smrčin, se vymklo z rukou. V právním výkladu to znamenalo, že ochrana přírody selhala či byla zanedbána a došlo k rozporu se zákony. To bylo nebezpečné. Proto vybraná část vědecké obce dostala objednávku: Přinést řádnou a přesvědčivou teorii a výzkum – že to, co doposud nikdo neviděl a ani v dějinách nenašel – je to pravé a má to tak být.
Výzkumy byly ušity na míru ideologie divočiny, která udávala hladinu očekávaných výstupů a vyžadovala zamlčování rizik. Úspěšnost veřejných zakázek za desítky miliónů korun byla vysoká a ke spokojenosti zadavatelů i vybraných vědců. Se vzrůstající mocí zelené ideologie se ztrácel demokratický prvek – nezávislý výzkum.
Že věda je schopná být služebnicí ideologie – o tom je v historii lidstva mnoho důkazů. Nejvýraznějšími příklady jsou Hitlerův Mengele, Stalinův Lysenko i doba socialistického Československa.
„Někteří členové Vědecké sekce Rady NP Šumava chtěli změnu názoru na hypotézu, že kůrovci nezpůsobí velkoplošnou disturbanci (narušení) horských lesů“(AUDIT NPŠ, 2002). Citace je ukázkou tvrzení, že věda byla již tehdy služebnicí ideologie.
Uvedená „vědecká sekce“ vydala mnohá doporučení pro podporu neúměrného podílu bezzásahových území. Přitom dovedli zamhouřit oko a souhlasit s výjimkami pro kácení a chemii v lesích dle nich nejcennějších. To však bylo podniknuto jen na podporu ředitele Krejčího. Ten měl jimi doporučeno 115 výjimek ze zákona na kácení a chemii. Jejich realizaci Správa prováděla tak obezřetně, že to ve veřejném prostoru nevzbudilo žádný odpor.
Určitá část vědecké obce, místo – aby přišla s ideologicky nezatíženým výzkumem přinášejícím, že na stohektarových plochách s odumřelým stromovým patrem klesla hladina spodní vody – dělala pravý opak. Publikovala články, vykládající některá měření, že s vodou na soušových holinách je to stejné jako v zelených lesích. Laická veřejnost jim to brala. Lesnictví již přes padesát let pracuje s kategorií „lesa ochranného“ a udržením zdrojů spodních vod. To je však podmíněno uchováním zeleného, vzrostlého lesa s přirozeným zmlazením, který zaručí jeho obnovu bez absence zeleného lesa po několik desetiletí. Budeme obviňovat vědce, že nepřišli na to, že poklesem hladiny spodní vody (i o několik cm) došlo ke snížení transportu vody do korun stromů, byla podstatně oslabena jejich přirozená resistence a změnou produkce těkavých látek se stromy také staly atraktivní pro kůrovce.
Kůrovcová kalamita je součástí přirozené dynamiky lesa:
I to má však svou hranici
Bio-vědci označují současný stav v NP za něco správného, očekávaného a že to tak má být. Za desítky miliónů veřejných financí (jen do výzkumu divočiny v NPŠ) se to snažili léta dokazovat. Na základě doporučení této vědy se v zásahových lesích NP nevyužívají lesnicky dávno osvědčené způsoby obnovy lesa na podporu přirozeného zmlazení. Mnohdy stačí vykácet pár stromů (vpustit světlo) a více dešťových srážek a les se obnoví. Místo toho se šlo cestou: kůrovcového rozmnožení a následné těžby stromů, umělé výsadby. V národním parku se pracně a nákladně vysazovaly stovky hektarů tam, kde to příroda – s pomocí lesníka – umí sama.
Po orkánu Kyrill bylo dokázáno nevěřícím bio-vědcům, že při rychlosti větru větší 120 km/h padají smrky z pralesa a přirozeného zmlazení téměř stejně, jako ty vysazované. Dokonce ve větru padají i buky nebo jsou zničeny padajícími smrky. Buky mají širokou korunu a o to více se do nich opře vítr, zejména v olistěném období a při letních bouřích. Tím dávno omílaný argument, že v divočině narostou lesy odolné větrům a kalamitám, skončil.
Obhajoba pseudodivočiny dodnes neváhá zamlčovat oslabení horských smrčin vlivem změněných hydrologických podmínek (změna odtokových hodnot, hladiny spodní vody) a vliv kyselých dešťů, jako lidský faktor přispívající k oslabení odolnosti lesů před kůrovci. Mezi omyly vědy patří dřívější tvrzení, že: kůrovec nenapadá původní porosty a že kalamita se sama zhroutí. V kalamitě ona věda vidí cestu k revoluční přeměně člověkem ovlivněných lesů, a to rychle a za jakoukoliv cenu. Přičemž les u bio-vědců nemá žádnou vyčíslitelnou hodnotu, kterou by se poměřovalo dlouhodobé neplnění funkcí lesů a vliv na životní prostředí.
Naivní výsledky výzkumů: nekácet
Těžba kůrovcových stromů je způsob ochrany lesů – při němž na konci gradace lýkožroutů více stromů zůstane, než se ztratí – pokud by takový zásah nebyl proveden. Bio-vědci tyto jednoduché počty odmítají pochopit a nabízí „beznákladové“ uschnutí porostů a čekání na samovolné procesy. Takové jednoduché vidění světa degraduje celou vědeckou obec. Pokud by to bylo reálné, tak se takové uchytily v celém středoevropském lesním hospodářství.
Kůrovcové těžby lze chápat jako cestu k přeměně smrkových monokultur na různověké. Základem však je nedopustit, aby se tak dělo v jeden čas, neboť výsledkem je zase jen les stejného věku.
V případě lesů NP se bio-vědci štítili klasických pasek a místo nich prosazovali a schvalovali suché lesy a zakládali stejnověké smrkové monokultury. Proklamování 40 % zastoupení buku a jedle v zásahových lesích je utopie, kterou léta opakují ideologicky nadšení vědci Kindlman, Šantrůčková, Hruška, Vrba, Křenová, Matějka a další. Jejich tvrzení sloužily k ohlupování veřejnosti. Na kůrovcových pasekách nic takového nevznikne.
Teplota na pasekách a v suchých lesích
Bio-vědci došli k závěru, že teplota v rozpadlých lesích je jen o málo vyšší, než v živém lese. Vzali si na pomoc družicová data a matematické modelování. To byla cesta, jak se dostat k číslům, podporujícím žádaný výsledek. Rozpadlá smrčina je zpravidla hustý suchý les. Tam bude teplota poněkud nižší, než na klasické holině, což potvrzuje tvrzení bio-vědců.
Jiná teplota však bude v rozpadlé smrčině typu „kostlivci“, po 10 až 20 letech. Tam jsou teploty jen o málo nižší, než na pasekách (a v případě nevyklizených pasek srovnatelné). To zase dokazují jiné výzkumy. Je zde ještě další faktor. Klasická paseka je zpravidla menší než 1 ha a je tam více či méně zachováno lesní klima. Plochy „kostlivců“ jsou velkoplošné (desítky i stovky hektarů v 1 celku) a bez lesního klima.
Ano, holiny nepatří do nejvyšších nadmořských výšek NP. Tam se dělat nemají. Ale nesmí se tam rozmnožit kůrovec, který přilétl z nižších poloh, protože tam bio-vědci prosadili bezzásahový režim o 50 let dříve, než to mělo být. V takovém případě lesník udělá výběrovou těžbu kůrovcových stromů a třeba i malé paseky. Ty se možná vlivem větru a kůrovce rozrostou, a vznikne třeba 10 ha paseka. Tímto, pro bio-vědce nepochopitelnými zásahy lesník dosáhne, že 100 ha kolem zůstane zelených. To je příklad jednoduchých počtů. V opačném případě zůstanou jen smrky do 50 let věku a v budoucnu stejnověká smrková monokultura, bez přirozeného zastoupení vtroušených druhů. To se však již děje. Dnešní 82 % zastoupení smrku v lesích NP paradoxně směřuje k 90 % zastoupení. Toto je výsledkem vědy ve službách ideologie divočiny.
Petr Martan
poradce v lesnictví, ředitel obecně prospěšné společnosti
