V reakci na středeční zastupitelstvo si dovolím malou úvahu. Hlavní myšlenku usnesení zastupitelstva lze koncentrovat do tvrzení, že lepší než ruiny bude hypermarket. Je ovšem na místě se ptát – jde skutečně o ruiny? Jistě jsou v prostoru areálu bývalé sirkárny objekty, které jsou bez diskuse ve špatném, ba havarijním stavu (elektrárna). Současně jsou tam však objekty, které jsou v bezproblémovém stavu, neboť se až do zrušení sirkárenské výroby používaly. Je jich dokonce převážná část a jde o budovy, které se staly předmětem návrhu o prohlášení za kulturní památku. Hovořit o ruinách je tak nejen pochybné, ale i scestné a nutně účelové. A když už zmiňujeme ruiny, bylo v minulosti hned několik objektů, které se vinou zjednodušeného zahrnutí pod pojem ruina staly obětí bagrů a nahradila je velmi „vzletná“ architektura (za všechny goticko-renesanční objekt pivovaru čp. 52/I na náměstí v roce 1964).
S tím souvisí druhá otázka – jsou to obyčejné „ruiny“? Odpověď musí být negativní. Celý sirkárenský areál je nejvlastnějším hmotným dokladem téměř 170 let trvající historie Sušice. Nemá rozhodně smyslu konzervovat ho ve stavu, v jakém je, a hlavně ne ve stávajícím rozsahu. Jde o to vybrat a hýčkat takové budovy, v nichž se sirkařství doslova zrcadlí, které odráží minulost nejvěrněji. Tento výběr „neobyčejného“ je záležitostí, která se odbývá dialogem mezi několika zúčastněnými stranami. Už v této fázi se hledá kompromis, který by byl přijatelný pro všechny účastníky. Úmyslem návrhu proto nebylo, jak si myslí investoři a možná i část veřejnosti, zabránit výstavbě hypermarketu. Nepovažuji výstavbu dalšího nákupního centra ve městě za nosné, ale má-li investor racionálně a ekonomickou analýzou podepřené argumenty, budiž. Jsem však rozhodným odpůrcem toho, aby uniformní, bezpohlavní a nevzhledná pseudoarchitektura bez sebemenšího prvku estetiky nahradila objekty, které mají nezpochybnitelné památkové hodnoty, nota bene se zařadila po bok již tří marketů existujících. Je potřeba si uvědomit, že historickou památkou je nejen to, co odráží kvality estetické, ale také historické. Jistě existují lidé, kterým se zříceniny hradu Rabí mohou zdát ohyzdné. Stejně tak se mohou někomu zdát ohyzdné vysoké pece v Ostravě-Vítkovicích, prohlášené už před časem za kulturní památky a v současné době využívané a turisty velmi vyhledávané. Nezapomínejme, že estetický vkus je jev, jenž se mění v prostoru a čase a když už musíme vybírat, co budoucím generacím ponecháme, musíme tak činit s uvážením všech faktorů.
Vezměme to ještě z jiného úhlu pohledu a využijme ještě jednou siluetu rabského hradu. Zkusme se vžít do role člověka 17. století poté, co hrad zpustl. Pro většinu to byly nepotřebné a nevyužitelné ruiny, které tehdy téměř nikoho neoslovovaly esteticky. Hodně rabských obyvatel hrad pomalu rozebíralo na stavbu vlastních domků. Je s podivem, že se neobjevila myšlenka hrad přestavět na sýpku. Kdybychom trochu fabulovali a toto se skutečně stalo (ne-li úplná likvidace hradu a jeho nahrazení novou zástavbou), bylo by dnes Rabí městečkem nezajímavým, kterých je v naší zemi více než dost, maximálně městem s barokní sýpkou, kterých je po Čechách nepočítaně. A tím by asi investory a turistický zájem veřejnosti rozhodně nepřilákalo tak, jak to činí hrad. Není tu evidentní paralela? Tomáš Cihlář před časem vyslovil myšlenku, že sušická sirka je stejně jako třeboňský kapr a plzeňské pivo světovým pojmem, na kterém stojí za to budovat. Kromě toho je to naše minulost, kterou nezakryjeme a neschováme tím, že ji nahradíme fakticky (budovami hypermarketu) nebo myšlenkově. Minulost je jednou provždy dána a my všichni včetně našeho uvažování jsme výsledkem dějů, které minulost zrodila. Nelze tudíž předpokládat, že slogan „Sušice, brána Šumavy“, který město v současnosti propaguje a který je orientován ryze turisticky, bude moci převrstvit vše ostatní. Bránou Šumavy se v minulosti nazývala i Volyně a Klatovy. Ovšem, volyňská či klatovská sirka sušické rozhodně konkurovat nemohla, nemůže a nebude moci.
Jan Lhoták
