Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – červen 2014

1 června, 2014
14:48

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala

30. června:

Kde jinde se rozloučit s první půlí čtrnáctého roku, ne-li na Boubíně, …

… když se tu dnes ke všemu nabízejí ideální, takřka učebnicové pohledy shůry na přeháňkové aktivity, …

… provázející prakticky celé toto poměrně chladné poslední červnové pondělí.

Kolikrát již zde zazněla slova o barevných a tvarových proměnách, …

… a přece se jich člověk nikdy nenabaží, …

… neustále je znovu a znovu vtahován do fantastických dějů, odehrávajících se tu níže, tu výše nad Šumavou.

Někdy už vzdává pomyšlení na zapadající sluníčko, …

… a ono se zrovna přijde …

… nečekaně rozloučit.

Déšť se zatím stihl přesunout nad Kleť a dále na východ, …

… a k spánku se zvolna ukládající, poněkolikáté již čerstvě umytý Vimperk přemýšlí, čím jej zítřejšího rána uvítá červenec.

29. června:

Deštivá neděle přináší vytouženou, tolik potřebnou posilu všem drobným praménkům a potůčkům …

28. června:

Nadchází blažený čas letních prázdnin – a s nimi třeba výletů po stopách dávných památek v šumavských lesích …

27. června:

Ani závěr června nám neodepřel působivá parhelia …

26. června:

Jedna z kouzelných západových explozí …

25. června:

Poslední červnová středa přinesla mírnou úlevu všem, kdož byli doposud nuceni pravidelně zalévat, ale Šumava i tak opět nestačila středočeským srážkám, bohatším navíc o bouřky …

24. června:

Kdybychom chtěli letošní červen charakterizovat třemi slovy, mohla by jimi být třeba tato (bezmála v indiánském stylu): měsíc kouzelných mračen.

23. června:

V krásném teplém a slunečném počasí se to všemu kvete jedna radost …

22. června:

Teprve předposlední červnová neděle se stala v pravém slova smyslu letním dnem, neboť mimo jiné potěšila místy i třiadvacetistupňovou teplotou, …

… která sice na boubínské věži poklesla o zanedbatelné dva stupně, ale každopádně byla mnohem přijatelnější nežli včerejší, připomínající nikoli končící, nýbrž spíše časné jaro. Vedle širších krajinných záběrů, modelovaných též nepřehlédnutelnou sluneční hrou s bohatou oblačností, …

… pak zaujaly oko i nejblíže dohlédnutelné, sluníčkem zvýrazněné detaily přírodních kouzel, ze země v daném případě prakticky nepostřehnutelných.

21. června:

Čas ukazuje 4:57:41 – tedy za necelých osm hodin (z astronomického hlediska přesně ve 12:51:17) začne čtrnácté léto třetího tisíciletí. Avšak sluníčko startuje k letnímu slunovratu maskováno v pastelovém nádechu, …

… připraveno navíc okamžitě se zase schovat.

Teploměr nenabízí na nejvyšším místě české Šumavy ani náznak překonání šesté rysky nad nulou, …

… jen stále barevnější oblačnost se občas pochlubí ojedinělým novým útvarem.

Poslední jarní hodiny tak strávíme pod příkrovem, …

… jehož jednotvárnost občas naruší letmé doteky sluníčka, …

… nemajícího zatím prostor k plnému pohlazení krajiny pod sebou.

20. června:

Jako na povel začalo úderem třetí hodiny noční zprvu drobně, později pak silněji pršet. Déšť vytrval poctivých dvacet minut a stal se jakousi předehrou pátečního vydatně proměnlivého počasí s převažujícím pošmournem.

Zákonitě tak vyvstala otázka, jak se asi výše popsaná situace podepíše na poutavé výstavě výtvarných prací studentů vimperského GaSOŠe s poněkud za dané situace provokativním názvem „Vlající ve větru“ (více zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/102-zpravy/5264-vlajici-ve-vetru-doslova ), otevřené předešlého večera slavnostní vernisáží pod širým nebem na druhém zámeckém nádvoří. Inu, vše mohlo dopadnout i hůře, ale je jisté, že výstava si skutečně nejen povlála …

19. června:

I obyčejné kondenzační pásy, jaké za sebou nechávají proudové motory letadel, se mohou v pravý čas postarat o působivou podívanou …

18. června:

Navzdory ochlazení stále není vysoko nahoře nouze o kouzelné oblačné výjevy …

17. června:

Vysoké teploty předchozího týdne v tomto znatelně poklesly – a s nimi i naděje všech bouřkomilů na nějaké to poctivé hromobití. Na druhé straně však neškodí připomenout si, že bouřky, v lidových pověstech často líčené jako řádění pekelného nočního lovce, si odedávna na Šumavě uměly nejednou vybrat i velmi krutou daň, …

… o čemž svědčí např. i tento smutný pomník z období první republiky.

16. června:

Pohádkovému drakovi, který byl na vimperský zámek bohužel pouze zapůjčen pro potřeby nedávné strašidelné noci, …

… to na druhém nádvoří sluší, jako by tu byl doma odjakživa 🙂 .

15. června:

Les v lese …

14. června:

Po celkově vydařeném dnu …

… nás s největší pravděpodobností očekává chladná noc.

13. června:

Velmi pozoruhodnou památkou se pyšní Kašperské Hory. Jen malý kousek za městem, na úpatí mnoha pověstmi opředeného Šibeničního vrchu nalezneme kamenný pranýř z roku 1630, o němž se na mnoha místech dočteme, že sem byl přemístěn roku 1800 z náměstí (kde sloužil svému prvotnímu účelu coby nástroj veřejné hanby a potupného trestání provinilců) a přeměněn v boží muka. Na základě současného stavu je však poslední informace velkým omylem, neboť skutečná prapůvodní boží muka mají obecně v souladu se svým názvem zobrazovat pašijové výjevy, tedy Kristovo utrpení – nejčastěji bičování. Později se onen název vžil i pro kříže s mrtvým Kristem, umisťované poblíže cest.

Zde však na obrázku vidíme madonu, tedy Pannu Marii s malým Ježíškem, což vylučuje nazývat takto upravený pranýř božími muky. Je nicméně možné, že k zmíněnému omylu došlo až v průběhu necelých dvou set čtrnácti let, po něž tu unikátní památka stojí, a to změnou malovaného výjevu, který původně mohl skutečně naplňovat podstatu božích muk.

Sám Šibeniční vrch – podle legend středověké popraviště – je nejen tajemným místem, ale nabízí též úžasné rozhledy na všechny strany, …

… tedy i k výrazné a nepřehlédnutelné krajinné dominantě, jíž je královský hrad Kašperk.

Zatoužíme-li však po skutečně hluboce působivém pohledu, neměli bychom vynechat návštěvu kašperohorského hřbitova … konečně i ti dnes už vesměs bezejmenní, jejichž někdejší bytí tu připomínají jen sluníčkem ošetřované zrezivělé kříže, se jistě občas rádi těšívali tím, co už za jejich časů bylo dávnou historií …

Popravdě řečeno, výše popsané hřbitovní zážitky nepřebil ani ten vzácný (oblačností takřka neustále rozostřovaný, když ne přímo zakrývaný) úplněk v pátek třináctého …

12. června:

Osoba pedantského založení by tu možná pomyslela především na to, jak nedostatečnou se jeví péče o městské chodníky, kolem nichž si při zdech leccos takto vesele bují (!) … Ale v nejednom případě přece krásně, pro oko lahodně, řekne si pro změnu osoba založení jiného … a tak už to na světě chodí 🙂

11. června:

Teprve druhá červnová středa přinesla nad Vimperk cosi, co by se s notnou dávkou fantazie dalo nazvat bouřkou.

Pravda, občas se zablesklo a zahřímalo, došlo k lehkému, po dosavadních vedrech jistě vítanému ochlazení, ovšem neméně lehký deštík nestačil ani pořádně smočit prach, natož jej snad spláchnout. Takže celkově opět jen symbolická záležitost, byť zatím ze všech dosavadních nejvýraznější, při níž si přišli na své snad jedině znalci a milovníci působivých mračen.

Ani večerní Boubín nepotvrdil, že by se v nejbližším čase mělo v našich končinách odehrát něco z toho, čím v posledních dnech tak houževnatě straší internetové zprávy, …

… totiž příchod ničivých bouřek z Německa.

Slunce se ukrylo za nízký nevýrazný opar …

… a jediným, co se dalo předvídat a očekávat, byly v tomto okamžiku ještě neviditelné pozápadové červánky, vyčkávající na svůj příhodný čas, jen co sluníčko sestoupí až na samotný obzor. K dokreslení situace je zapotřebí dodat, že po celou dobu panovala dvacetistupňová teplota, v níž jedině svěží větřík na rozhledně mírnil paradoxně převládající pocit předbouřkového dusna. Uvidíme tedy, co přinese nadcházející noc jako předehru k zítřejšímu vývoji počasí.

10. června:

Dnes už se oblaka hned na dvou místech roztáhla do krásných charakteristických bouřkových kovadlin, …

… ale do Vimperka jen chvilkově doléhala ozvěna vzdáleného hřímání kdesi od jihozápadních hranic. Den však ještě není u konce a vše má gradovat v druhé půli týdne.

9. června:

Již druhým dnem po sobě se v odpoledních hodinách objevuje napohled věrohodný příslib bouřkových mračen, …

… nabývajících postupně na objemu i příznačně zlověstných tvarech …

… a dnes dokonce vykazujících zřetelnou snahu ovládnout převažující část oblohy.

Neschází ani poctivé bouřkové dusno, ještě vydatnější nežli včera, …

… avšak dnes se ještě bouřky nedočkáme – nanejvýš snad symbolického zahřmění …

… s nepatrným mžikem jemného lokálního mrholení.

8. června:

Proslulá Medardova kápě letos zjevně zůstane dokonale suchá …

7. června:

Za zajímavými fasádami nemusíme vždy nutně putovat do vyhlášených městských památkových rezervací. Tato se např. nachází coby ojedinělá v nedalekém Vlachově Březí a představuje pozoruhodnou směs renesančních prvků a lidové ornamentiky, …

… do níž autor takto zakomponoval i českého lva.

6. června:

Pátek s dvěma šestkami v datu přinesl okolo poledne nefalšovanou vzácnou lahůdku. Slunce vykouzlilo na obloze tzv. cirkumhorizontální oblouk, vyznačující se výrazným duhovým zabarvením.

Přibývající a své tvary neustále měnící oblačnost celé neobvyklé kouzlo …

… dále nanejvýš působivě umocnila.

Večer na Boubíně si pak přisadil levým parheliem …

… a rozloučil se jednou ze svých nevyčerpatelných západových variací.

5. června:

Noční obloha dnes zářila dokonalou bezmračnou čistotou … předpovídala krásný zítřejší den a současně lákala k fotografickému potvrzení známého okřídleného výroku pana Galileiho, od jehož narození letos uplynulo již 450 let (spolu s geniálním anglickým dramatikem panem Shakespearem, narozeným rovněž roku 1564, byl proslulý italský astronom vrstevníkem našeho renesančního skladatele pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, vzpomenutého zde v souvislosti s jeho rodným hradem Klenová 1. června). Pohledem do skutečného středu soustředných kružnic, které na snímku zásluhou zemské rotace vykreslují jednotlivá souhvězdí a další vesmírné útvary, snadno zjistíme, že i Polárka (nejsvětlejší objekt fotografie) se nachází lehce mimo něj, a ač by měla coby bod směřování pomyslné zemské osy víceméně stát na místě právě v onom středu, ve skutečnosti též okolo něj opisuje nepatrný zlomek kruhové dráhy, která by byla v plném rozsahu viditelnou při ještě delším expozičním čase.

4. června:

Nejen slunečnice každým dnem otáčí se za sluncem, …

… třeba takové jestřábníky to praktikují …

… ještě mnohem markantněji 🙂 .

3. června:

Posvátný lesní klid je účinným lékem za každého počasí – i lehce zamračeného …

2. června:

Pohlédneme-li na rozmanitá výtvarná díla kterékoli doby, budeme v nejednom případě nuceni konstatovat, že krom jiného tu odedávna byla nevyčerpatelným inspiračním zdrojem oblačná obloha … často v roli dirigenta celého obrazu.

1. června:

Ať se probíráme kterýmkoli přehledem šumavské fauny, jistě bychom v něm nehledali sépii – tvora mořského. A přece se s ní lze v Pošumaví setkat, i když, pravda, jen v moderním stylizovaném pojetí akademického sochaře Jaroslava Róny. Musíme se však vypravit do západních Čech, konkrétně do Klenové, kde mimo jiné najdeme pobočku klatovské galerie, vystavující některé ze svých exponátů současného umění i takto pod širým nebem.

Působivé artefakty však nejsou hlavním ani jediným důvodem, pro nějž stojí za to tento krásný kout světa navštívit. Hrad Klenová, jehož zřícenina vévodí vrchu nad stejnojmennou obcí, je totiž rodištěm jedné z významných postav naší historie – pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Z data narození jmenovaného renesančního šlechtice známe bohužel všehovšudy letopočet – 1564, který nám však prozrazuje, že od onoho neznámého dne každopádně letos uplyne (či možná již uplynulo) rovných 450 let.

Tady na Klenové strávil pan Kryštof pouze prvních dvanáct let svého života, v jehož průběhu později zazářil coby cestovatel, spisovatel, politik, válečník, ale především též hudební skladatel – nejvýznamnější představitel české hudební renesance.

Procházka jeho rodným hradem, zpestřená mimo jiné i možností přihlížet krkolomnému skotačení roztomilých kůzlat, nabízí spousty nevšedních zážitků, …

… včetně smutné vzpomínky na skladatelův tragický konec. Spolu s dalšími šestadvaceti odsouzenými vůdci a účastníky protihabsburského stavovského povstání nastavil jednadvacátého července roku 1621 na pražském Staroměstském náměstí hlavu popravčímu meči kata Jana Mydláře …

Navraťme se proto raději do šťastných chvil jeho dětství, v nichž se jistě, podobně jako my dnes, nejednou rád svýma chlapeckýma očima kochával rozhledem z nejvyšší věže rodného hradu …

… po západní Šumavě – k Můstku, Prenetu, Ostrému, …

… ba až k Čerchovu, nejvyšší hoře Českého lesa. Možná už tady se rodily jeho první hudební nápady, …

… možná právě sem spadají kořeny jeho cestovatelských tužeb.

Hrad, na němž poprvé spatřil světlo světa, je dnes už jen pouhou zříceninou, ale pana Kryštofa by jistě potěšilo, že umění tu i tak má své stálé místo.

Fotokronika Jana Tláskala – květen 2014