V úterý večer se opět v Sušici škrtalo. Známý pořad Radka Nakládala se tentokrát neodehrával v kavárně sušického kina, ale v kině samotném. Diváků bylo totiž tolik, že by kapacita kavárničky nestačila.
Však si také Nakládal pozval dvě osobnosti, které přilákaly davy lidí. Jednou z nich byl známý zpěvák Daniel Hůlka, kterého do Sušice přivezl kytarista Lubomír Brabec. Dalším pak byl sušický sbormistr Josef Baierl.
Zda si Radek Nakládal přinesl na škrtnutí sirky z původní místní sirkárny, které bývaly opravdu kvalitní, nebo měl k dispozici jen ty vyráběné v cizině pod hrdou značkou SOLO, nevím. Oběma pánům ale při zapálení svíčky chytly hned napoprvé. Po první písničce jednoho ze sušických sborů přišel na pódium Daniel Hůlka, který s úsměvem čelil otázkám moderátora, při nichž snad probrali úplně všechno.
Draculovský pohled Dana Hůlky pro fotografy
Od dětství, kdy již v pěti letech měl jasno, že se nebude živit žádnou prací, ale jen sportem, malováním nebo hudbou. S malováním to prý nebylo úplně to nejlepší, se sportem musel kvůli úrazu přestat a tak přišla na řadu muzika. Vyprávěl o svých nelehkých hudebních začátcích, kdy jako, jak sám sebe nazval, reakční spratek, měl problém sehnat v nějakém divadle angažmá. Vrcholem pak bylo extempore s ředitelem divadla v Plzni, který po rozepři skončil pod stolem v šatně. Nakonec zpíval v Teplicích, kde se i ‚divadelně‘ otrkal. Divadlo bylo však zrušeno a tak navštěvoval různé konkurzy… vždy marně. Uspěl nakonec až u režiséra Bednárika a Karla Svobody, kteří hledali hlavní postavu do muzikálu Drákula. Ten měl obrovský úspěch, odehrálo se spousta představení, až měl Hůlka pocit, že mu rostou upíří zuby.
Příští rok se bude slavit 20 let od jeho uvedení a v den výročí úmrtí Karla Svobody, 18. ledna, se bude hrát v koncertní podobě na Pražském hradě, jako vzpomínka a pocta autorovi.
Ve vyprávění střídaném zpěvem pak pokračoval vzpomínkou na setkání s papežem Janem Pavlem, které v něm zanechalo hluboký dojem, neboť pokleknout před nejvyšším představitelem církve, je obrovská pocta. Sílu toho zážitku cítí dodnes.
Řeč se tak automaticky stočila i na návštěvu Tibetu a hledání duchovna. Tibet zpěvákovi zakázala bolševická Čína a tak to obešel návštěvou severní Indie. Duchovno, které zde hledal, našel pak ve městě Léh. Ne v klášterech (nyní hodně turisticky zaměřených), ale kupodivu na tržišti, kde prodávali zeleninu uprchlí tibetští mniši. Meditovat chodil denně za východu slunce k chrámu na vrcholu kopce po 690 schodech. Tam se vždy zúčastnil budhistické mše, fotil a maloval.
Po další z písní přišel na pódium čestný občan města Sušice, sbormistr Josef Baierl. Jeho vyprávění přerušoval smích obecenstva, zvlášť když vyprávěl o svých hudebních počátcích. Ty zejména provázela zavázaná hlava paní domácí. Po studiích na pedagogické škole se na vojně setkal se zpěvákem Karlem Krylem a dodnes na něho rád vzpomíná.
Začátek kantorování prožil v nedalekém Strašíně, kde již začal formovat pěvecké soubory. V roce 1968 působil v Petrovicích a prožil zde i okupaci spřátelenými vojsky, kdy do oken školy mířil obrněný vůz kulometem. Po příchodu do Sušice se sborovému zpěvu věnoval naplno, pořádal různá soustředění, se svými zpěváky se zúčastňovali se chrámových představení, s čímž pak měl dost problémů s tehdejším totalitním režimem.
Zábavné povídání opět přerušil zpěv, tentokrát zpíval Sbor sušických mužů, jejichž vystoupení ocenil i Dan Hůlka potleskem. Josef Baierl dál vyprávěl o soutěžích, kterých se zúčastňují (samozřejmě patřičně hrdý je na úspěch na světové sborové olympiádě), o tom že rád fotí i maluje.
Sborům píše deníčky, kam své malířské výtvory vkládá. Pro každý sbor má jiný – kolik jich již napsal nedokáže odhadnout, ale určitě jich bylo už moc.
Na závěr diváky pozval na blížící se akci Je kraj, kde voní tráva, kam hned pozval i Daniela Hůlku. A jak jinak, než společným zpěvem souborů a ‚Draculy‘ mohl tento pořad skončit.
Potlesk diváků, jako poděkování za téměř dvě hodiny zábavy, byl tou správnou tečkou za příjemným večerem se zajímavými hosty.
{gallery}susice/2014/4_duben/skrtnete_baierl_hulka/{/gallery}
Text a foto M. Bubeníková
