Ukrajina – Rusko versus EU (2)
Rusové vždy byli dobří ve dvou disciplínách. V hokeji a ve hře v šachy. Obě tyto zdánlivě nesouvisející disciplíny vyžadují výrazný smysl pro kombinace a předvídání dalšího vývoje. Neměli bychom tedy být ani zaskočeni, ani uchlácholeni tím, co se momentálně děje. Měli bychom spíše přemýšlet, co bude následovat.
Ministr zahraničí RF Sergej Lavrov hodnotí současné rozhodnutí Ukrajiny vystoupit ze SNS (Společenství nezávislých států – skutečně nezávislých?) za protiruskou propagandu a krok v rozporu se zájmy ukrajinského lidu. Že by příprava na internacionální pomoc, jakou jsme zažili v roce 1968? Nebo něco podobného, jak byla v roce 1938 Mnichovským diktátem řešena otázka sudetských Němců a završena pak v březnu 1938 násilným obsazením Československa? Ano, jsou v tom určité rozdíly, ale ne zase tak velké, aby nás to nechávalo v klidu. Argumentace Vladimíra Putina o anarchii, nacionalismu, fašismu, komplotu zlých kapitalistických států apod. možná zabrala a zabírá na jednodušší povahy, je však důležité stále připomínat, kdy a proč vznikly ukrajinské občanské protesty, kdy vznikl „Majdan“. Bylo to v průběhu listopadu, ještě před summitem Východního partnerství ve Vilniusu, v reakci na prohlášení představitelů Ukrajiny, konkrétně prezidenta Janukovyče a premiéra Azarova, že Ukrajina pozastavuje integrační proces a nepodepíše dlouho předem domlouvanou a připravenou Asociační dohodu. Zpočátku pokojné protesty radikalizovaly pak brutální pokusy o jejich potlačení. Oheň zažehla obyčejná jiskra legitimního práva každé občanské společnosti. Některé výroky Putina vůči západním státům pak mohou být dalším krokem k renesanci studené války, a požadavek Moskvy, aby OSN schválila rezoluci o vojenské neutralitě Ukrajiny je možná jen další taktický tah Putinova strategického scénáře, stejně tak Lavrovovy výzvy k federalizaci. Naštěstí není svět již tak bipolární, jak tomu bývalo kdysi a černobílé vidění světa ustoupilo v důsledku globalizace pragmatičtějším přístupům. Nejhorší verzí a hrobem demokratického vývoje na Ukrajině by ale byla občanská válka. To by pak byla jasná pozvánka pro vstup ruských vojsk. Putin by si nemusel vymýšlet ani žádný zvací dopis. Ještě že alespoň došlo v Bruselu první jarní den tohoto roku k podpisu politické části Asociační dohody, což dává Ukrajině jisté záruky ze strany EU (včetně těch bezpečnostních). Putin destabilizoval náš dnešní svět a křehkou politicko-vojenskou rovnováhu v něm. Jasně dal najevo, že bude ruské zájmy prosazovat jakýmikoli prostředky i mimo hranice Ruska. Ale abych byl spravedlivý, svědky podobného chování jsme byli i u jiné z velmocí na druhé straně Atlantiku, nikoli však v podobě posouvání hranic států, jako je tomu nyní.
Nové vedení Ukrajiny se potýká s celou řadou problémů a v počátcích konfliktu na Krymu udělalo fatální chybu. Tou bylo, že ihned nezakročilo proti násilnému obsazení tohoto území (a je jedno, jestli šlo v případě agresorů o „maskované“ ruské vojáky nebo odkudsi se záhadně vynořivší vycvičené a vyzbrojené příslušníky údajné domobrany). Ukrajinské ozbrojené složky měly zakročit ihned a dostatečně razantně. Chránily by celistvost a integritu své země a světové společenství by stálo na straně Ukrajiny. Takto byl Krym „bez boje“ vydán a žádná následná diplomatická či politická jednání tuto situaci již nezvrátí. Ukrajinští vojáci na Krymu marně čekali na jakýkoli jednoznačný příkaz z Kyjeva. Kreml v tom ale měl a má naopak velmi jasno, jak vyplývá z vyjádření náměstka ministra obrany RF Jurije Borisova: „Rusko bude na Krymu rozvíjet svou vojenskou infrastrukturu, aby ochránilo čerstvě získaný poloostrov před možnými útoky“. Nynější částečná mobilizace již ztrátě Krymu nezabrání, měla by ale být dostatečnou garancí integrity zbytku Ukrajiny. Otázkou nyní je, zda bude mít Kyjev dostatek odvahy „odříznout“ za této situace Krym od vody, plynu a elektřiny, které doposud proudí na poloostrov pevninskou šíjí z centrální části Ukrajiny.
Jenom Krymem to ale vůbec nemusí skončit. Jihovýchodní Ukrajina, kde v posledních prezidentských volbách získal převahu Viktor Janukovyč nad Julií Tymošenkovou, je a vždy bude soustem, které si Moskva jen tak nenechá vzít. Tato část Ukrajiny by Rusku zajistila přístup k Černému moři až po hranici s EU (nakonec budeme všichni rádi, že Rumunsko a Bulharsko jsou již součástí EU a budou tak „střežit“ východní výspu společenství na černomořské hranici). Tomu nasvědčuje i to, s jakou ochotou „konfiskuje“ Rusko ukrajinské loďstvo a jak si po Sevastopolu brousí zuby na přístav v Oděse. Tato válečná kořist (jak jinak to nazvat) zpřístupní Rusku ale i Azovské moře. Při další strategii expanze směrem k EU by Putin mohl argumentovat nejen vysokým podílem rusky mluvícího obyvatelstva a jeho proruskými náladami, ale též vyhověním separatistickým snahám moldavského Podněstří, kde proběhlo obdobné referendum jako na Krymu již v roce 2006 a kde jsou dokonce dislokování i ruští vojáci. K „internacionální pomoci“ je v tomto případě velice blízko. Ale abych byl opět spravedlivý. Kolikrát a kde se vměšovaly (i vojensky) do vnitřního či regionálního vývoje i Spojené státy americké? Silní si vždy dělali, co chtěli, a bohužel se tak leckdy chovají i v současnosti. I z toho důvodu je tak důležitý projekt Evropské unie. Ale Unie, která dokáže takovýmto hrozbám efektivně čelit.
Ukrajina – Rusko versus EU (3)
Jakou roli sehrála EU a Česká republika v této nešťastné kauze? A jakou roli bude hrát nadále? Nezpochybnitelné je jedině to, že nás vývoj na Ukrajině i na Krymu zaskočil.
Ukrajina a Krym jsou smutná bilance v roce, kdy si u nás připomínáme 5 let trvání projektu Východního partnerství (jehož součástí byla a je vedle Arménie, Gruzie, Moldavska, Ázerbajdžánu a Běloruska též Ukrajina), 10 let vstupu ČR do EU a 15 let vstupu ČR do NATO. Jediné, co lze v případě Ukrajiny jednoznačně konstatovat, je to, že světové společenství (OSN a její orgány, NATO, Rada Evropy, EU a její orgány, OBSE, …) tak trochu zaspalo a možná i selhalo a spíš než na sebe spoléhá na to, co udělají USA a Německo. Putin velice rychle a obratně využil vzniklé situace a prostřednictvím dezinformační kampaně vmanévroval okolní svět tam, kde ho chtěl mít. Olympiáda v Soči a údajná hrozba teroristických útoků umožnila přesunout do této oblasti relativně velké množství příslušníků ozbrojených a bezpečnostních složek, včetně členů speciálních jednotek. Olympiáda skončila, ozbrojenci zůstali a sehráli svoji negativní roli při anexi Krymu. Zajímavé je ale jistě i to, že jindy velmi bdělé a aktivní zpravodajské služby (např. americká NSA) nezachytily ani náznak připravované agrese, která samozřejmě nevznikla a nemohla vzniknout spontánně. Asi jim zabralo veškerou jejich kapacitu špiclování evropských občanů, podnikatelů a politiků. I z toho bychom si měli vzít ponaučení. Tyto události ale odhalily i to, že EU nemá prakticky žádnou reálnou zahraniční a bezpečnostní politiku a strategii. Ostatně velice rozpačité vystoupení eurokomisaře Štefana Füleho v březnových Otázkách Václava Moravce bezprostředně po jednání Evropské rady a podpisu politické části Asociační dohody s Ukrajinou položilo ve skutečnosti více otázek, než přineslo odpovědí. Nenastal tedy již nejvyšší čas, přestat se vysilovat leckdy nesmyslnými regulacemi dovnitř EU a nereálnými závazky vně EU a začít řešit rychle a seriózně tuto oblast? Realizované a zvažované sankce jsou pak do značné míry již jen pláčem nad rozlitým mlékem. Už proto, že jejich ekonomický dopad je oproti tomu, co Evropa platí Rusku za plyn a ropu zcela zanedbatelný. Zmrazení účtů, odmítnutí víz, embargo na některé výrobky, komodity a technologie, vše je spíš jen takové plácnutí do vody. A bránit našim a evropským investorům a výrobcům realizovat se na ruských trzích by muselo být vyváženo kompenzacemi, nahrazujícími jim vzniklé ztráty. Přesto tato opožděná a v globálu ne moc účinná reakce své určité efekty má a ruská ekonomika to začíná pociťovat. Nezapomínejme ale na to, že je to země, která v případě vnitřních potíží může hledat vnějšího nepřítele, což by mohlo dále eskalovat napětí. Odstavení Ruska z některých jednání, jako se např. stalo v případě G8 (nyní tedy jen G7), které se místo v Soči uskutečnilo v Bruselu a bez účasti Ruska, má také svoji váhu. Taktéž postoj Valného shromáždění OSN. Proti tomu tady ale máme relativně úzkou provázanost některých zemí EU (Německo, Francie) s Ruskem s širokou paletou jejich společných zájmů. Abychom nebyli nakonec příliš překvapeni. Nicméně musíme ve svých reakcích jít dál, třeba tak, že změníme pohled na ruské investice v zemích EU, budeme hledat jiné bezpečnější a věrohodnější investory a budeme provádět zodpovědnější migrační politiku. Na Ukrajině je ale několik tisíc Volyňských Čechů, z nichž se řada pod vlivem událostí v tomto regionu bude možná chtít vrátit do své původní vlasti. Co je určitě klíčové, je radikální a výrazné snížení závislosti na ruských energetických zdrojích. Rozhodně je pozitivní, že na Ukrajinu již proudí humanitární pomoc a že i naše republika uvolnila prozatím částku 50 milionů korun. Taktéž dočasné snížení a zrušení cla na některé výrobky a komodity dovážené do zemí EU z Ukrajiny je pomocí této zemi. Odhadovaná výše tohoto zvýhodnění pro ukrajinské výrobce a vývozce se pohybuje okolo půl miliardy eur.
Určitým paradoxem naší české politiky vůči Ukrajině je to, že někteří z těch, co nyní halasně vystupují a hřímají, byli zpočátku těmi, kteří se krčili a nabádali k pasivitě. A to jak v obou komorách našeho parlamentu, tak i mezi našimi zástupci v Evropském parlamentu. Ale to jsme my Češi a je nám asi dost blízké čekat, až jak se projeví ti ostatní. Možná k této „zdrženlivosti“ napomohlo i dlouhé tvrdošíjné setrvávání prezidenta Miloše Zemana na pozvání Viktora Janukovyče do Prahy. Velice emotivní a dlouhá rozprava zahájená v Poslanecké sněmovně v den, kdy byla podepisována politická část Asociační dohody mezi EU a Ukrajinou a přijaté bezzubé usnesení již nikterak nenapraví tuto dlouhou pasivitu naší dolní parlamentní komory (ještě že alespoň ministři Lubomír Zaorálek a Jiří Dienstbier měli odvahu včas a jasně vystupovat již dříve). Nicméně to byl ale Senát a jeho orgány, kdo dlouhodobě upozorňoval na rizika vývoje v této oblasti. Počínaje pracovními jednáními Výboru pro záležitosti EU (VEU) na Ukrajině a Krymu v květnu 2013, pracovními jednáními VEU v Arménii v září 2013 (bezprostředně poté, co arménský prezident přehodil kormidlo směřování své země od spolupráce s EU ke spolupráci s Ruskem). VEU předložil do pléna Senátu již čtyři konkrétní usnesení k dění a situaci na Ukrajině – v listopadu a prosinci 2013, v březnu2014 a nyní v dubnu. Na začátku prosince 2013 odešel na Majdan otevřený dopis předsedy výboru, který byl přeložen do ukrajinštiny, přečten na shromáždění a který převzala některá světová média. A i své další kroky zaměřuje VEU prioritně na stabilizaci projektu Východního partnerství – v dubnu to bude při jednáních v Azerbajdžánu a v červnu pak při jednáních v Gruzii. Moskva se totiž nespokojí s ovlivněním vývoje pouze v Arménii a na Ukrajině, ale i ostatní země Východního partnerství jsou a budou v centru jejího zájmu. Proto nesmí ani EU a její členské země stát stranou a pak jen bezmocně přihlížet a hasit spáleniště.
Miroslav Krejča, duben 2014
