Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
BŘEZEN
BŘEZEN je měsícem počátku polních prací a jarního úklidu v sadech i doma. Název byl patrně míněn jako označení stavu přírody, když kvetou břízy bělokorou. Někde se víc věří, že význam slova březen je podle slova březí, protože v té době je již oplodněno veškeré domácí zvířectvo a pomalu se rodí a líhnou mláďata. Hospodyně měly nasazené vejce pod kvočnami, husami, kachnami a mnohde se již telily krávy a kozlily kozy. Ovšem, čím výš do lesů, tím déle vládla zima a vláda jara nastupovala později.
Svatá Eudokie, psa sněhem zavěje.
Eudokie příznivá, Eudokie blátivá.
Na Sv.Bedřicha slunko teplem zadýchá.
O Sv.Tomáši sníh bředne na kaši.
Na Sv. Františka déšť, neurodí se brambory.
Mrzne-li na 40 loupežníků, bude ještě 40 mrazíků.
Na 40 loupežníků mráz, bude úrodný rok.
Na Sv.Řehoře čáp letí od moře, žába hubu otevře a líný sedlák který neoře.
Mrzne-li na Sv.Gertrudu, mrzne ještě měsíc.
Nenajde-li led Matějova pila, najde jej Josefova sekera.
Na Sv.Jáchyma skončila už zima.
Na Kazimíra pohoda, na brambory úroda.
Jaké zvěstování Boží Matky, také velikonoční svátky.
O Kvidrínu je teplo i ve stínu.
O Sv.Balbíně je u nás po zimě.
V březnu vítr z břízy fouká a slunce má krátké ruce.
Hřmí-li v březnu, sněží v máji.
Březen bez vody, duben bez trávy.
V březnu prach a v dubnu bláto, sedlákovi roste zlato.
V období od svátku Svatého Řehoře v únoru do Řehořova svátku v březnu, chodili po vesnicích chlapci s velkou papírovou čepicí na hlavě. V té měli zastrčené kohoutí péro, kolem boků pásek a dřevěnou šavli. Jeden z nich pak měl šaty pošité slámou a na obličeji masku. V každé usedlosti zazpívali, zatancovali a popřáli hodně zdaru při začátku polních prací. Za své přání dostávali koledu o kterou se podělili a večer na Orné zábavě se pak spolu s nimi bavila celá vesnice. Zábava prý někdy končila velmi pozdě, nebo často trvala až do rána.
Když pak ráno sedláci nebo pacholci vyjížděli poprvé orat, samozřejmě s bolavou hlavou, bývaly na půdě nebo za vraty schovány ženy, které muže pořádně polily vodou, aby řádně procitli za zimního spánku a celý rok byli svěží a zdraví. Stejně pak dopadla děvčata, když šla v dubnu poprvé na trávu.
Toto škádlení pak bylo na vesnicích jedinou zábavou po dlouhý čas, neboť starost o úrodu a práce s tím spojené zabraly mnoho času a sil lidí na vesnicích. Občas večer mládež sedící na lavičkách na návsi zpívala a občas se k mladým přidali i starší, kteří si tak připomněli své mládí. Na úrodu ale mělo vliv hlavně počasí a lidský pot, což nemusím snad zdůrazňovat. Na Sušicku dodržovali i zvyk válení v brázdě. To se většinou sazeči domluvili na hospodáře nebo hospodyni a vyváleli je pořádně v brambořišti, prý aby byly velké brambory. Z těch se pak mohlo vařit spoustu bramborových jídel, jako například
Nastavovaná kaše
Asi tři čtvrtě kila oloupaných a rozkrájených brambor zalijeme studenou vodou tak, aby byly potopené, přidáme sůl a dáme vše vařit. Celkem 15 dkg ječných trhaných krupek vypereme a v kameninovém hrnci uvaříme. Vařené brambory scedíme, rozmačkáme a promícháme s vařenými zcezenými krupkami a jednou naběračkou hovězího vývaru.
Posolíme a na talíři polijeme smaženou cibulkou. Může se jíst nejen jako příloha, ale i jako samostatný pokrm.
Pochoutkou jsou také
Bramborová sláma
Oloupané syrové brambory nakrájíme na tenké nudličky, namočíme asi na hodinu do studené vody nebo mléka, osušíme a velmi prudce usmažíme. Přisolíme a můžeme podávat.
Lepenec
Další jídlo z brambor, velmi jednoduché. Udušené kyselé zelí, nebo prostě zbytek zelí od oběda smícháme s vařenými oloupanými bramborami a rozšťoucháme. Pak dáme na talíř a polijeme smaženou cibulkou, nebo škvařenou slaninou.
Pověsti tohoto kraje vznikaly při večerních povídačkách nejen u domácích prací, ale i při večerních sedánkách před vraty na návsi, kdy jeden začal vyprávět, druzí poslouchali. Když domluvil, na jeho řeč navázal další, řekl to, co vyprávěla prabába, nebo co kde četl. Vesnické kalendáře, to byla četba pro všechny. Ten, co uměl nejlépe číst, předčítal příběhy a ostatní poslouchali a nikdo se ho neodvážil přerušit.
*****
Ztracená víla
Vysoko nad údolím řeky Otavy žila lesní víla. Měla malý domeček z mechu nedaleko studánky, o kterou se pečlivě starala. Dobře věděla, že se lesním zvířátkům těžko chodí pít k řece, okolo které je to v těchto místech samý sráz a skála. Zvířátka jí za to byla vděčná a občas jí přinesla něco dobrého nebo malý dárek. A tak měla víla ve svém domečku perly z perlorodek říčních, křemenným prachem, v němž se blýskaly zlaté kousky posypanou podlahu. Živila se lesním ovocem a chránila celé údolí. Vždy, když hrozila vpádem cizí vojska nebo jiné nebezpečí, rozprostřela nad údolím svůj závoj z mlhy a nikdo tam cestu nenašel.
Lidé o ní dobře věděli, ale nikdo si netroufal ji rušit, aby se neurazila a nepřestala údolí chránit. Jen jeden lakota sedlák z Volšov stále přemýšlel o pokladu, o kterém se říkalo, že víla ukrývá, přemýšlel jak jí od něho pomoct. Že je tím pokladem studánka, čarovný závoj a vybavení chaloupky už nikdo nevěděl. Závojem dělala mlhu, studánkou vedl tajný vchod do podzemí, kde se setkávala s ostatními vílami a skřítky a mohla přečkat i dlouhou zimu. Že perly a zlatý písek jsou vzácné, jí
nezajímalo, o penězích a bohatství se v noci zdá jen chamtivcům a to jsou lidé.
Sedlák by rád přišel tajemství na kloub, doufal, že by se mu mohlo podařit si něco schovat i pro sebe. Neměl se špatně, jen měl stále pocit, že by chtěl víc a že by se mu mít víc hodně líbilo. Pacholka dřel, že musel každý rok shánět nového a děvečka často ani ten rok ve službě nevydržela. Selka byla schopná jim odpočítat brambory k obědu podle práce kterou udělali a té podle ní moc nebylo. Byla úplně stejná jako její muž, oba prožloutlí závistí a nepřejícností.
Jednou už to sedlák nevydržel, a že půjde přes Stráž na Krušec a do Hartmanic za bratrem, že si takto cestu zkrátí a jak to je s tím pokladem cestou vypátrá. Došel pomalu až k mechovému paloučku a schoval se do roští tak, aby na chaloupku dobře viděl. Byl celý nesvůj, vysoké stromy a houpání mechu pod nohama jej děsily. Už, už chtěl odejít a pokračovat v cestě k bratrovi, když se otevřely dveře a víla vyšla ven. V ruce držela svůj kouzelný závoj a zamyšleně se rozhlížela. Do chaloupky zasvítilo slunce a sedlák spatřil odlesky zlata na podlaze. Úplně ztratil rozum, popadl silný klacek a rozmáchl se, že vílu udeří. Chtěl ji jen omráčit, zlata si nabrat a odejít. Jak se rozmáchl, zablesklo se, zahřmělo a vše okolo něho náhle zčernalo!
Probudil se až u dřevorubce, který jej náhodou našel. Ten mu vyprávěl, že místo, kde žila všemi vážená víla, náhle zmizelo. Kde bývala studánka, jsou jen kameny, kde měla víla domeček, zůstalo jen velké kolo mechu v lese. Když se pak sedlák vrátil do Volšov, našel svůj statek vyhořelý a po manželce jako by se zem slehla. Kam se ztratila se nikdy nikdo nedozvěděl a sedlák, který jí odešel hledat do světa se už také nevrátil zpět.
A víla? Nevím, jen po dešti z mechu na Nuzerovské stráži často stoupá mlha. Snad jsou to zbytky jejího závoje … Kdo ví, už je to dlouho co se toto stalo a nikdo víc nezjistí. Jedno je však jisté!
Lidská chamtivost dokáže zničit všechno!
****
