Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
ÚNOR
Na rozdíl od předchozího ledna, má druhý a zároveň nejkratší měsíc v roce , významných dní, které se slavívaly, hned několik.
Některé jsou svátky pohyblivými, jako masopust, některé jsou podle jména v kalendáři.
Nejznámějším jsou asi Hromnice, pořekadlo, že je o hodinu více zná většina z nás. Jsou v kalendáři 2. února a ten den si lidé nechávali posvětit svíčky, hromničky, jež pak rozsvěcovali ze okny při bouřkách, aby jejich dům nenavštívil ,,boží posel“, jak nazývali blesk. Hromničky se ale rozsvěcovaly i na den Svatého Blažeje, tedy hned následující den, 3. února. Tehdy při mši svaté dával kněz lidem pod bradu křížem dvě rozsvícené hromničky. Věřilo se, že budou mít celý rok pokoj od bolesti v krku. V některých částech Šumavy se pak rozsvěcovaly i v čase adventu, nebo když někdo v domě zemřel. Umírajícího obcházeli v kruhu se zapálenou hromničkou a modlili se. Když vydechl naposled, položili jej na umrlčí prkno, nebo alespoň na slamník, aby neležel v peřinách, odkud se duši špatně odchází. Hromnička pak hořela u jeho hlavy na straně od srdce a na druhé straně byla postavena nádobka s vodou tříkrálovou a tou pak každý příchozí mrtvého pokropil.
V den Svaté Doroty, 6. února, chodívali ve větších vesnicích, nevím, jestli i na Sušicku, spíš to bylo směrem od Klatov k Domažlicím, dokonce i ve městech ,,Doroťáci“. V každém domě, kam je pozvali dál, zahráli hru o tom, jak panna Dorota byla sťata za to, že si nechtěla vzít krále za muže. Zpívalo se o tom, že se zasvětila Kristu a proto musela krutou smrt podstoupit. . . ,,mužem mým vyvoleným jest Kristus Pán a já za ním pospíchám“ . . . Někde chodil bohatý průvod dvořanů, soudců a holomků katových, jinde jen kat, král Dioklecián a Dorotka. Na tuto akci chodili každý rok stejné děti, přibírali si s sebou své mladší sourozence, aby tu čest hrát tuto hru po nich jednou převzali. Skupinek bylo víc, každá měla svou část vsi na starost a hlídali si, aby jim výslužku nesebral někdo jiný. Samozřejmě, že nejlepší odměnu získávali ti, kteří měli možnost zaběhnout na faru, nebo k nějakému bohatšímu sedlákovi s měkkým srdcem, ale těch bylo poskrovnu.
Do dnešních dnů je nejvýznamnějším obdobím masopust. Slaví se stále, nedokázali jej zničit ani komunisté, ani čas. V tu dobu se lidé mohli bavit, veselit na tancovačkách, byla to doba dobrého jídla, pití a zabijaček. Prase muselo mít nejméně 200 kilo. Čím bylo tlustší, tím bylo maso považováno za lepší, jitrnice a jelítka musely být řádně promaštěné. To aby se daly hojně pivem, borovičkou, slivovičkou, či jiným podomácku vyráběným alkoholem řádně zalívat.
V době masopustu také bývalo nejvíce svateb. Na Sušicku se věřilo, že snoubenci nesmí slyšet svoje ohlášky v kostele, aby pak neměli hloupé děti. Když se vdávala dříve mladší sestra, ta starší jí musela koupit střevíce, aby se jí takzvaně nepodtrhla stolička a vdala se také. O veselce měl hlavní slovo ,,tlampač“, nebo ,,tlamáč“, který vše řídil a měl na starost zábavu. Samozřejmě, že se snažil, podle toho jak se veselka líbila a probíhala zábava, podle toho vypadala jeho výslužka. Ženichovi hned po ránu zatáhli vesničané cestu k nevěstě povijanem a musel se vykoupit. Je nad slunce jasné, že s tím musel předem počítat a vykoupení ho přišlo pěkně draho.
Při masopustním průvodu měl zase hlavní slovo ,,čuchna“, nebo i jinak ,,čmuchálek“. Dovedl totiž vyčmuchat, kde měla hospodyně připraveno něco dobrého na zub, nebo kde bylo před maškarami něco dobrého schováno. O masopustních hodech se všude smažívaly a dodnes smaží koblihy. Některé jsou prázdné, jen obalené v cukru, jiné se plní marmeládou či povidly. Ze zbylého těsta se pak smažívaly myši, šišky, nebo kuličky. Ty milovaly hlavně děti, které se koblih nemohly dočkat a často byly od maminek za svoji mlsnotu peskovány.
***
Tak si je upečte také!
Koblihy
Asi tak na kilo mouky potřebujeme 8 dkg cukru, 10 dkg rozpuštěného másla, 6 – 8 žloutků, 4 lžíce rumu, ale lepší je vlít jen podle oka, 6 dkg droždí, asi tak půl litru mléka, citrónová kůra a špetka soli.
V části vlažného mléka zmladíme droždí, s trochou cukru a moukou na kvásek. Máslo utřeme s cukrem a žloutky, přidáme rum, mouku, sůl a zbytek surovin i s kváskem. Poctivě vypracujeme na vláčné těsto tak, až se nám na něm tvoří puchýřky. Povrch lehce poprášíme moukou, přikryjeme a necháme asi tak 45 minut v teple kynout. Pozor, ať těsto nekyne moc rychle, nebo se nespaří, je potom cítit kvasnicemi. Nesmí být ani řídké, špatně plavou koblihy, ani husté, moc pijí omastek.
U koblihového těsta hodně záleží na tom, aby všechny suroviny měly stejnou teplotu. Proto si raději vše několik hodin předem připravíme do stejné místnosti, včetně prkének, válů a ubrousků. Dokonce musíme počítat i s náplněmi, které budeme do koblih používat.
Koblihy mají být lehoučké, nenacucané omastkem, proto používáme tolik žloutků a alkohol. Po vykynutí vyklopíme těsto na vál, rozválíme placku a na polovině vyznačíme kroužky tvořítkem, do jejich středu dáme náplň a druhou, neoznačenou polovinou je přikryjeme. Stejným tvořítkem pak koblížky dokrojíme a dáváme je na prkénko posypané moukou, kde je opět přikryjeme ubrouskem a necháme ještě kynout. Pak jednou otočíme, aby zkynuly i z druhé strany.
Do velkého kastrolu si připravíme ztužený tuk, ten smaží správnou rychlostí, ani rychle jako olej, ani pomalu jako sádlo, po kterém by byly nacucané, po oleji napůl syrové a připálené. Ještě si také necháme rozpálit v jiné nádobě tuk na doplňování a můžeme smažit. Jsou-li koblihy dobře vykynuté, lehoučké a plavou na tuku, postupovali jsme správně. Koblihy do tuku vkládáme horní stranou dolů, bez mouky, která na nich ulpěla. Po vložení do tuku kastrol zakryjeme pokličkou a asi po minutě se na ně podíváme. Nepřikryté pak dosmažíme i na druhé straně. Nejlépe se z tuku vybírají drátěným okem, které se dá snadno vyrobit a nezachycuje se na něm žádný tuk. Teplé pokládáme na mísu pouze v jedné vrstvě. Z odřezků těsta děláme různé tvary, necháme nakynout a na konec je v tuku osmažíme. Moje babička měla i vystřiženou hvězdu z tvrdého papíru, tu přiložila na koblihu a pocukrovala, takže pak byly koblihy s necukrovanou hvězdičkou a vypadaly moc hezky.
***
Původ slova únor prý souvisí se slovem nořiti se, protože se ledy ponořují při tání do vody. Za bližší výklad jména je ale považováno slovo úmor, jako moří, umoří. Je to totiž měsíc, který nám slibuje jaro, ale zároveň nás mrazy moří. Jednou rukou, celé natěšené na jaro, nám ukazuje sluníčko, drbe nás za oušky a tou druhou, mrazivou, nám luská pod nosem plným rampouchů a navléká na nás ty nejteplejší svetry a kožichy. Již Karel Čapek ve své knize Zahradníkův rok líčí tento měsíc jako nejzáludnější záprtek mezi měsíci, sužující nás holomrazy, sluncem, vlhkem a větry. Nelze se tedy divit, že byly vymyšleny nejen pranostiky na celý měsíc, ale dokonce se i objevila chytrá úsloví na některé dny v měsíci. No, nevím, jestli je možné vůbec v únoru uhodnout, jak bude druhý den, natož se řídit něčím, co se dvakrát vyplnilo a pak nás to počasí pěkně vypeče.
Na Hromnice zima s létem potkává se.
Na Hromnice studeno, bude brzy jaro.
Na Sv. Blažeje, slunce ještě nehřeje, ale pije skřivan z koleje.
O Sv. Veronice bývá ještě sanice.
Sv. Agáta bývá na sníh bohatá.
Sv. Dorota stromy sněhem omotá.
Sv. Radko na poli hladko.
Sv. Apolena bývá v mlhu zahalena.
O Sv. Scholastice navleč si rukavice.
O Sv. Řehoři mrazíky vše umoří.
Na Sv. Valentýna zamrzne kolo mlýna.
Sv. Valentýnek, jara tatínek.
O Sv. Juliáně připrav vůz a schovej sáně.
O Sv. Šimoně schází sníh ze stráně.
Masopust na slunci, pomlázka v senci.
Suchý půst, úrodný rok.
Když mrzne na Petra nastolení, mrzne 40 dní bez prodlení.
Sv. Matěj ledy láme, když je nemá, nadělá je.
Mráz na Gabriela, bývají žně veselé.
Na Romana jasno, bude hojná úroda.
Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem.
I když je únor nejkratším měsícem v roce, začínaly polní práce a většinou už se rodila v hospodářství mláďata, stále si ještě večer lidé povídali různé příběhy, pohádky a pověsti. Vyprávěli si hlavně o místech, která důvěrně znali, kdejaký kámen, kdejaký mlýn.
————————————————————————————————————————————————————————-
O mlýně na Otavě
U Dlouhé Vsi kdysi u řeky stával starý mlýn. Bylo to kousek od místa, kde se nyní říká Na Pátečku. Žil tam mlynář, který se vyznal v různých kouzlech a čárách, uměl zaříkávat a také trochu léčit. Dokonce mu prý s pomocí staré kouzelné knihy sloužili i čerti a tak jeho živnost jen kvetla.
Knihu musel pře ženou a dětmi schovávat, nechtěl, aby věděly o jeho možnostech a tak ji zamykal do komory, kde měl truhlu s oblečením a různými cennostmi. Dobře věděl, proč to dělá, měl strach z toho, kdyby některá slova nebo věty někdo vyslovil, že by se stalo velké neštěstí. Samozřejmě, že děti věděly, že otec něco schovává a tak když jednou ve spěchu nechal dveře otevřené a odešel se ženou do kostela, neodolaly a za chvilku přehrabovaly všechno, co tam našly. Šavle a medaile po dědovi však položily stranou, když našly knihu. Otevřely jí a ti starší se chtěly pochlubit, co už umí ze školy a tak četly pomalu a důrazně písmenko po písmenku.
Zanedlouho byl mlýn plný čertů. Skákali , létali a děti honili po celém stavení. Ještě, že mše tehdy netrvala dlouho, farář byl nemocný a tak kázání zkrátil na minimum, už se viděl ve své posteli a tak nic zbytečně neprotahoval. Mlynář byl tomu rád, celou mši měl divný pocit, že něc,o co měl tak neudělal, a byl jako na trní.
Když se vracel domů, už zdaleka viděl, co se stalo. Čerti mu letěli naproti a řvali, aby jim dal nějakou práci, sic je všechny roztrhají. Mlynář tedy ze sebe strhl kožich a aby získal čas, poručil jim spočítat na něm všechny chlupy. Mezitím stačil doběhnout do chalupy, v mlýnici vysypal několik pytlů obilí do rozvodněné řeky a to už byl nejvyšší čas. Chlupy z kožichu byly spočítané a čerti běželi za mlynářem a chtěli práci, když už je zavolal tajemnými slovy z knihy. Ten jim nařídil vylovit a usušit všechno obilí z řeky, nacpat do pytlů a odnosit do mlýnice. V tu chvíli již se čerti ráchali ve vodě, zrníčka sušili v horkých pazourách a plné pytle létaly vzduchem do mlýnice.
Když byli hotoví, sápali se opět na mlynáře, který už nevěděl co, tak jim poručil rozbít zbytky ledu na řece, spálit, popel nasypat do pytlů a přinést. Tu zařvali čerti vzteky, protože pochopili, že je napálil a dal jim úkol, který splnit nemohou. Pomstili se mu tedy tak, že kouzelnou knihu rozškubali na cucky a odlétli.
Mlynář už více čarovat nemohl a tak mu nezbylo, než se odstěhovat, protože lidé, kteří to dopuštění viděli, povídali po okolí, že ve mlýně straší a každý se tam bál jezdit s obilím, aby si domů nějakou tu čerchmatici nedovezl.
————————————————————————————————————————————————————————–
Otava je krásná řeka, v jejím okolí najdete zbytky po rýžování zlata, splavování dřeva a spoustu zajímavých živočichů a rostlin. Rozrušováním při prudkých deštích a drsným podnebím, splavováním křemene se zlatými žilkami se šumavské zlato soustřeďovalo do potočních náplavů, odkud ho pak středověcí rýžovníci získávali propíráním. Pozůstatky této činnosti můžeme nalézt na celém horním toku Otavy a to od Rejštejna až po Žichovice. Nejvíce se jich zachovalo v takzvaném Cechovním lese při řece v Dlouhé Vsi. Dodnes jsou tam kopečky propraného písku, mezi kterými se drží voda. Jsou to sejpy, nebo-li hrůbata. Dodnes se dají v řece nalézt drobné zlatinky, miniaturní kousíčky zlata, ovšem bez valné ceny. Po skončení zlatokopecké horečky řeka na čas osiřela.
Ale jen do doby knížete Schwarzenberka, který koupil na Prášilku lesní panství, celkem 12 400 hektarů. Velký komplex tvořil neporušený pás lesů, až na malé výjimky okolo malých usedlostí. Byl zde takřka prales s obrovskými zásobami dřevní hmoty. Stavbou kanálů a podobných vodotoků bylo možné dřevo splavit do nižších poloh. Kníže byl muž činu a tak koupil i Dlouhou Ves. Tehdy to bylo panství o výměře 600 hektarů. Zde při silnici zřídil rozsáhlé skladiště dřeva, hned vedle Otavy a tak dřevo, které sem bylo posíláno ze Šumavy a připlulo po řece, zde bylo odchytáváno háky a ukládáno, aby vyschlo, než bude vory splaveno do Prahy, která měla o tuto surovinu velkou bídu.
První plavby se uskutečnili okolo roku 1800 a splavilo se asi 40 000 plnometrů dřeva. Kníže zbohatl ještě více a mohl si dovolit nechat pro své dělníky vystavět řadu dvojdomků při silnici na Kašperské Hory. A tak tehdy při původní Staré Dlouhé Vsi vznikla i Nová Dlouhá Ves, tehdy sestávající asi z padesáti dvojdomků. Skladiště dřeva i domky, ovšem už v jiné podobě, než byla původní, se zachovaly dodnes.
Vesnický člověk zde na Šumavě i Pošumaví žil v málo záviděníhodných podmínkách. Pronásledovala ho neúroda, drsné podnebí, nemoci a i jiné jevy, jejichž podstatu si nedovedl vysvětlit. Proto se často uchyloval nejen k pranostikám, ale i k pověrám, které slýchal od svých předků, nebo si podle různých příhod pak vymýšlel nové, podle kterých se zase později řídili jeho potomci.
Například všechny přírodní katastrofy byly způsobeny nadpřirozenými bytostmi, někdy se přisuzovaly čarodějnicím, které vládly nadpřirozenou silou. Ovládaly krupobití, sucho, povodně, silné vichřice a jiné. Lidová pověra věřila v jejich moc natolik, že čarodějnici se neodvážil nikdo odporovat, nikdo jí takzvaně nepřeložil křížem stéblo přes cestu. Všichni se snažili s nimi vyjít po dobrém, jen aby jim nemohla čarodějnice škodit. A když se pak opravdu její čarování ,,prokázalo“, znáte určitě film a knihu Kladivo na čarodějnice, tak jak to s ní dopadlo.
Mezi pověry s velmi silnou tradicí patří zahánění bouře nebo krup pomocí trub, píšťal, troubením na mušle nebo zvoněním, modlitbami či zažehnáváním křížem. Modlení a zvonění se také používalo v době válek, hladomoru a nimi spojenými nemocemi, třeba moru jako takovém, jenž svého času kosil mladé i staré bez výjimky. Na některých místech se věřilo, že špatné počasí může způsobit žena, která v šestinedělí nedodržuje zásady určené pro tento stav. Nejhorším proviněním bylo, když vyšla šestinedělka na pole a chtěla plít. Tak prý mohla způsobit katastrofu ve formě krupobití, záplavy nebo velkého, vše ničícího větru.
Dále lidé v určité dny v roce obcházeli spolu s knězem, nesoucím kříž, celou vesnici a pole v pravidelném magickém kruhu, aby tak zabránili suchu a neúrodě.
Hodně zajímavé byly pověry na zahánění myší. Při dožínkách dával hospodář jeden snop stranou pro tyto hlodavce, aby se nepustili do celé úrody. Na Štědrý večer dávala zase do stodoly misku obilí hospodyně, aby se dobře myšky najedlya ostatního se nedotkly. Měly se tedy královsky. Na Tři krále se všechny místnosti vykropily svěcenou vodou a o Velikonocích se chodilo okolo domu a cinkalo klíči. Celý tento obřad prý myši spolehlivě vypudil daleko od stavení.
Dalším způsobem jak si zajistit pokoj od nadpřirozených věcí a věcí pro lidi nepochopitelných, bylo obětování. Nejvíce se obětovalo zemi. Na Vánoce to byly zbytky od štědrovečerní večeře, stejně tak se obětovalo stromům a trávě. Na Velikonoce do rohů polí skořápky nebo i celé vajíčko, podle velikosti majetku. To aby pole dobře rodila. Na Květnou neděli se do pole a luk zapíchla větévka posvěcených kočiček, aby nepotlouklo, za trám se strkala taky, aby stavení nenavštívil Boží posel.
Někdy se obětovalo i živé zvíře, například se do země zakopalo živé holoubě, ale třeba i kocour, aby se pole zbavilo hlodavců. I se semeny se prováděly různé čáry ještě před zasetím. Kropilo se svěcenou vodou, křižovalo různě v řádcích, přidávalo se k němu několikero druhů bylin, někdy se i podkuřovalo. Při setí se polévalo vodou, nesmělo se sít v pátek či v neděli a hlavně v době, když zacházel měsíc.
Podle stromů zase hospodář usuzoval na dobrou úrodu, hlavně musel být na Štědrý den vítr a na Nový rok ojíněné stromy, aby byla úroda. A o pár desítek kilometrů dál se zase věřilo, že když na Štědrý večer fouká, nebude ovoce.
Onemocněl-li někomu dobytek, usuzovalo se na něčí mstu, nebo závist souseda, který si s pomocí nějaké čarodějnice odebírá užitek pro sebe. Lidé se tedy snažili pomocí různých prostředků proti těmto nekalým vlivů bránit. Používali díži, ve které se nikdy nemíchal chléb,tak, že jí otočili uchem k ohni a věřili tomu, že se zlý vítr otočí jiným směrem. Proti požáru se používaly různé obrazy, oheň se tišil mateřským mlékem, nebo kouskem chleba. Bylo třeba oheň nakrmit, aby nebral lidem domy a majetek. Pro kvílející meluzínu se vyhazovaly do vzduchu kroupy, aby nakrmila své hladové děti a nenaříkala, že jim nemá co dát.
Dále se také setkáváme s různými záznamy o hospodáříčcích, šotcích, plivnících a dalších skřítcích. Hospodář, který měl takového dobrého ducha ve svém hospodářství, si mohl dopomoci k úspěchu v hospodaření. Hodně se ochraňoval posvátný rodinný oheň, který brali lidé s sebou i při stěhování někam do jiného kraje. Věřili, že berou s sebou i soudržnost své rodiny a pohodu, kterou do té doby měli.
Hospodářský úspěch byl podle takových pověr tedy závislý na okolnostech na které člověk neměl žádný vliv a to právě lidi vedlo ke snaze věřit v úspěch pomocí nadpřirozena. I v těchto lidových pověrách je pro nás kulturní bohatství našeho národa, které přetrvává věky.
