Šumavská řemesla ještě nevymřela
Venku hlídá drak, uvnitř všichni svatí
Popravdě nevím, jestli tam byli všichni, ale rozhodně jich bylo dost. Vyvedení umně z voňavého dřeva shlíželi na nás z polic.
Krámek řezbáře Karla Tittla, kam vás venkovní ‚hlídací‘ drak celkem ochotně pustí, provoněný nezaměnitelným odérem dřeva, je útulný. Dýchne na vás teplo, klid, zaujmou veselé i tlumené barvy i trocha tajemna. Zejména v jeho zadní části, kterou hned celou nevidíte. Co se tam ukrývá? Ano, Velhartický betlém, na který je jeho „otec“ hrdý…
To už majitel, autor, tvůrce a šumavský patriot stojí u pultu, když před tím smetl piliny z košile a pracovní zástěry. Karel Tittl, jehož znají nejen sušičáci také díky Sušickému mechanickému betlému, který společně s Pavlem Svobodou před deseti let uvedli v život, je šumavským řezbářem zvučného jména. Výrobky z jeho dílny najdete v nejrůznějších koutech světa. Betlém od českých řezbářů, Karla Tittla a Pavla Svobody, si objednal i Vatikán, jako dar pro papeže Benedikta XVI.
Tradici šumavského řemesla udržuje Karel Tittl spolu se svými syny a dává mu rozhodně víc, než jen „povinnou pracovní dobu“.
Ještě než začneme rozmlouvat, musím si Velhartický betlém, který zabírá deset čtverečních metrů, pořádně prohlédnout. Je v něm 25 velkých figur, menších je přes čtyřicet. Truhláři, kováři, skláři, vinaři (i se svými patrony), samozřejmě jesličky s Ježíškem, Marií a Josefem, pastýři s ovcemi, Tři králové…. nechybí nic. Ani Bušek z Velhartic popíjející „zprvu trpké“ víno s Karlem IV. Buškova tvář je mi povědomá. Jak by ne, vždyť je to vlastně podoba Karla Tittla, který přes veškerou snahu nenašel ani v historických dokumentech portrét, podobiznu nebo zpodobnění pravého Buška… Velhartický betlém je tak trochu i vizí do budoucna. V jedné jeho části je kromě lidové architektury totiž postaven krásný, opravený hřbitovní kostel Máří Magdalény ve Velharticích – teď ještě takhle nevypadá, ale možná i díky vám, díky dobrovolným příspěvkům těch kteří si betlém přijdou prohlédnout, jednou bude. Veškerý výtěžek z „dobrovolného vstupného“ jde totiž právě na opravu tohoto místního kostela.
Who is who?
Mezitím co si prohlížím ostatní vystavené výrobky, vypráví Karel Tittl o betlému…. (srdcem je opravdu betlémář). Den před tím, než jsme měli domluvený rozhovor, mu udělala radost pošta. Tedy pošta – poštou mu přišlo oznámení, certifikát, o tom, že Karel Tittl byl přijat do encyklopedie „WHO IS?… V ČESKÉ REPUBLICE“, sbírky biografií osobností v ČR z hospodářského a politického života, vědy, kultury a umění.
„Vážím si toho a děkuji,“ říká s úsměvem prozrazujícím radost.
Co dělají řezbáři v zimě?
„Makají, makají…. Jeden betlém za druhým – ještě v únoru je budeme dodělávat. Nedá se to stihnout tak jak si lidé představují, když si je objednají čtrnáct dní před Vánoci. Ale většinou mají pochopení.“
Takže práce je pořád dost… Kdo vám v dílně pomáhá?
„Je, zaplať Pán Bůh, práce dost. V drtivé většině jsou to soukromé zakázky, mezi nimi ale i větší „firemní“ – teď třeba pracujeme zároveň s ostatním na železnorudském betlému. V dílně mi pomáhá syn Martin, toho jsem si stáhl hned ze školy.“
Klape vám to ?
„Jsme oba ve znamení Lva, takže… někdy to skřípe, ale jak říkám – dokud má kolena pod mým stolem, musí poslouchat. Na jednu stranu jsem rád , že „je to v rodině“, na druhou stranu je to vysoká diplomacie,“ směje se Karel Tittl.
Když vytváříte nový, nebo rozšiřujete stávající betlém, odkud čerpáte náměty?
„Je to různé, hodně jsem se toho o Šumavě a o šumavských řemeslech, lidech, naučil. A pořád hledám, zjišťuji, ověřuji. Ale pomáhají mi i sami lidi, když přijdou s konkrétním návrhem, mají k tmu třeba historické fotky jako podklad (například lesní pece).“
Betlém není pro jednu generaci
Je to sice ohraná otázka, ale zeptám se – po deseti letech vidíte Sušický mechanický betlém, jeden z největších mechanických, nejhezčích a nejobdivovanějších u nás vůbec. Jaké máte pocity? Co pro vás znamená, dnes už „velké dítě“?
„Je a bude to pořád srdcová záležitost. Šel bych do toho znovu i přes všechny problémy, které kolem toho byly. Ty už jsou téměř zapomenuty. Sušici mám rád, vždycky jsem ji měl rád a tahle příležitost mě oslovila, potěšila a naplnila. Doufám že tu bude pro radost ještě dlouho.“
Jaké betlémy si u vás lidé objednávají?
„Když si objednáte betlém, nechcete ho určitě jen pro sebe. Je minimálně ještě pro další generaci. A pak podle toho jestli je jednoduchý, statický, nebo takový ke kterému se dá „přidávat“, se domlouváme se zákazníkem dál. Záleží i na tom kde bude stát, jestli se bude skládat, pro jaké město nebo region je určený, jestli v něm má být část osobního života (figury, rodinné stavby atp.). Jiný betlém je pro rodinu, jiný pro kostel, jiný pro muzea… Ideální stav je, když zákazník ví předem, co přesně chce – jak velký, co má obsahovat, jak se s ním bude nakládat. Ale samozřejmě se domlouváme i v průběhu výroby,“ vysvětluje řezbář a zálibně přejíždí očima po řemeslnících, kteří se činí ve velhartickém betlému.
Vyhledávají vás i známé osobnosti, abyste jim udělal betlém, nebo přidal jednu, dvě nebo čtyři figurky…
„Vím na co narážíte,“ usmívá se řezbář. „Ano je to pravda, občas i sem ke mně zavítají známé osobnosti, které o mně buď slyšely, nebo nějaký výrobek viděly a líbí se jim. Mnozí přijdou, podívají se, popovídají a třeba se i rozhodnou, že by něco od mě chtěli. Vážím si návštěvy kardinála Vlka, který přijel na lyžích, s nezbytným ‚doprovodem‘ pochopitelně, popovídal si, poděkoval mi i za sušický betlém a strávili jsme tu spolu hezké chvilky. Pak mě pobavilo, že když odcházel, skočil do lyží a svému doprovodu hravě unikal …. sloužil kdysi na Javorné, takže v tomhle ohledu měl ‚výcvik‘ lepší. A s těmi čtyřmi figurkami pravděpodobně narážíte na Lubomíra Brabce.“
Ano, je to tak, říkal, že každým rokem si u vás objednává nějakou figuru, nebo figury, na rozšíření svého betlému.
„A on to má vždycky tak pěkně vymyšlené, podložené… Letos to bylo hned kvarteto. Tohohle člověka si také velmi vážím. Nejen pro jeho profesi, ale hlavně proto, jak dobrý je to člověk. O jeho dobrovolných aktivitách a pomoci v okolí je asi zbytečné mluvit. Víme…“
Když hoří termíny, jak dlouho potřebujete průměrně, na jeden ‚obvyklý‘ (jestli se to tak dá říci) betlém?
„To se snad ani nedá říct přesně, ale dobře – když jde o typově podobné betlémy jednodušší, tak zhruba měsíc. Ale jsou to stavitelné betlémy, s vyřezávanými figurami, ne takové ty strojově vyrobené ‚do kapsy‘,“ směje se Karel Tittl a dodává: „a když je práce opravdu hodně a je dost termínově našlapaná, tak přijde na pomoc i druhý syn, Tomáš. A aby nestála práce na zboží pro obchod, vypomáhá také můj kamarád, soused.“
O betlémech bychom si mohli povídat ještě dlouho, ale co jiné výrobky? Děláte spíš věci do interiérů, nebo i venkovní ?
„V poslední době i poměrně dost venkovních, hodně stylizovaných pro hru dětí. Takoví draci, berušky nebo housenky, samozřejmě v patřičných rozměrech, jsou docela oblíbení. Samozřejmě, na metrové berušce se dá sedět, u draka by měla být víc než jedna hlava. Ale dělám i venkovní posezení klasické, to k tomu patří. Kdybych to měl říct v procentech, tak zhruba třicet procent výroby je „venkovní“.“
A o typicky česká postavička, která bývá často předmětem řezbářské tvorby – vodník? Najde se u vás?
„I to víte, že občas ano. Tak třeba jsem dělal vodníka s vodnicí pro Báru Kodetovou a Pavla Šporcla. No a samozřejmě vodník musel mít housle. No jo, housle…. ale vodnické! Tak jsem volal Pepíkovi Baierlů do hudebky, že potřebuji předlohu pro vodnické housle. Nezaváhal – poslal obrázky a materiály, já vyrobil i housle a vodník s vodnicí a s housličkami si spokojeně visí na vrbě…“
Kde nejdál ve světě je řezba, stavba, prvek, z vaší dílny?
„Hodně věcí mám třeba v Americe, zajímavá spolupráce byla s americkou lutheránskou školou, která spolupracuje s jednou z plzeňských škol. Učitelky sem jezdí na výuku, a protože jsem Plzeňák a vazby na Plzeň mám dodnes, podařilo se mi s nimi seznámit a už poměrně hodně věcí putovalo ze Šumavy od „Tittl, Czech Republic“ do Ameriky.“
Působíte veskrze pozitivně. Když jsem se ptala na to, koho si vážíte, která osobnost vás nejvíc oslovila, řekl jste, že nechcete nikoho upřednostňovat, že si vážíte dobrého ‚malého‘ člověka, stejně jako ‚velkého‘ skromného. Zeptám se tedy opačně: je něco, co vám na lidech vadí?
„Je, ale snažím se na lidi nezanevřít. Občas tu ‚ránu mezi oči‘ prostě dostanete. Učím se, snad jsem se naučil, hned odpustit. Nejdřív se člověk trochu zpytuje, jestli si „to“ náhodou nezasloužil, ale když se s tím uvnitř vypořádá a dovede odpustit, je to okamžitá úleva. Nemusíte na to myslet a nezabýváte se tím. To je fajn.“
Na co se chystáte teď? Doba betlémů pominula, blíží se…
„Velikonoce. Takže teď jsou na řadě řehtačky, ale betlémy neskončily. Tedy alespoň pro mě ne. Teď se už se malují sochy právě do železnorudského betlému, rozkreslený je i železnorudský kostel (bude na něm tak 3 000 kousků asi pětimilimetrových šindelků 🙂 ), rozjednán je oltář do Denkova dvora kde je kaple – no spíš malý kostelík, pak budu dělat nějaké hračky. Nenudím se,“ usmívá se Karel Tittl.
Jak vidíte budoucnost šumavského řezbářství?
„Řezbářství na Šumavě bylo vždycky a já věřím, že se tu, alespoň v malé míře udrží. Kde jinde už by mělo být? I když je pravda, že obecně je řezbářství ohroženo. Strojovou výrobou. Levnější, ne tak hezkou, unifikovanou… třeba řezbáři z Německa nabízejí k prodeji celé dílny. Krachuje ruční výroba, neuživí se neobyčejně zruční lidé, ve vsích kde ještě nedávno skoro každý v ruce měl řezbářský nůž dnes už skoro nikoho takového nenajdete. Ale co by si měli všichni uvědomit, řemeslo je nenahraditelné. I ten nápad musí vycházet z tradice. A když ta zanikne? Hodně málo lidí dovede ocenit ruční práci. V tomhle případě pokrok a technologie likviduje daleko důležitější hodnoty, než jsou uspořené peníze.“
Milujete Šumavu, její lesy, její historii, její atmosféru. Co si myslíte o dnešní Šumavě?
„Jestli myslíte Šumavu jako takovou, tak ta je a bude taková, jak se k ní chováme. Když jsem bydlel na Horské Kvildě, snažil jsem se o to, aby obec vzkvétala a příroda a lidi spolu vycházeli. Potkáte se s různými osobami, s různými náturami… Dobrými i špatnými. Když jsem odcházel před pěti lety do Velhartic, bylo to i proto, že se mi nelíbilo, jak se tehdy s parkem, spíše s řadovými zaměstnanci, zacházelo. Politika, politika, politika… Je všude a nevyhneme se jí. Ale dělají ji lidé a těm se, někdy bohužel, vyhnout musíme. Pro vlastní klid. A teď? Doufám, že všechno nabírá lepší obrátky. Čekám a věřím, že půjde doopravdy o Šumavu…“
Děkuji vám za rozhovor a přeji i nadále spokojenost ve vašem tvůrčím řemesle.
Andrea Staňková
{gallery}susice/2014/2_unor/tittl_kopie_web/{/gallery}
