Kdyby byla reálnou fantastická představa, že by se aspoň na chvilku probudili a naši dobu navštívili staří mistři fotografie z konce předminulého či počátku minulého století, kteří tomuto relativně stále mladému odvětví výtvarného umění pomáhali vyrůst z dětských plen, dozajista by s velkou pravděpodobností užasli.
A bylo by skutečně nad čím žasnout – už jen sama fotografická technika učinila oproti dávným časům obrovský skok kupředu, dává dnes člověku spousty nových, bohatších a z hlediska vlastní realizace snímku především rychlejších a jednodušších možností, přičemž je navíc dostupná prakticky nejširším vrstvám populace. Ty tam jsou doby, kdy se fotograf při práci ukrýval pod černé plátno za svou vesměs masivní dřevěnou bedýnkou stojící na bytelné třínožce, opatřenou koženým měchem a zprvu zcela jednoduchými čočkami, majícími daleko k dnešním složitým a dokonalým objektivům.
Vedle takovýchto roztomile nostalgických ohlédnutí nazpět do fotografického pravěku je tu však i něco, na čem se i přes propast zmíněného času naopak vůbec nic nezměnilo. Zcela záměrně zde byla jako první řeč o fotografické technice, aby hned vzápětí zaznělo konstatování, že ta sama o sobě z člověka ještě zdaleka nedělá fotografa. I dnes, stejně jako kdysi dávno, zůstává jeho nejzákladnějším nadčasovým předpokladem dar citlivého a osobitého vidění, schopného nejen odhalovat půvab a kouzlo tam, kde by jiní často prošli bez povšimnutí jako kolem všední záležitosti, ale též přetavit vše, co oko zachytilo, do výsledného tvaru poutavého a současně obsažného snímku.
Je tím pádem velmi potěšujícím zjištěním, že vzpomenutým starým mistrům, bravurně ovládajícím výše uvedené umění bez ohledu na úroveň dostupné techniky, stále vyrůstají noví následovníci, jimž se fotografování stává základní životní potřebou, a to často již od nejútlejšího věku. K takovým bezesporu patří i talentovaná studentka kvarty vimperského gymnázia, teprve patnáctiletá Dominika Lukáčová, o čemž je možno přesvědčit se již od úterního večera 4. února, kdy v městském kulturním středisku proběhla vernisáž její první samostatné výstavy. Jak sama na sebe prozrazuje v průvodním slovu, s fotografováním skutečně začala od mala. V nedávné době pak byla na základě úspěšných talentových zkoušek přijata ke studiu na Střední škole fotografické, filmové a televizní o.p.s. ve Skalsku u Mladé Boleslavi. K tomu je dále možno dodat, že se loňského léta stala nejmladší účastnicí tvůrčí dílny našeho předního fotografa Jana Svatoše. Jistě tedy stojí za to strávit příjemné chvíle s jejími snímky, prozrazujícími autorčino s ohledem na daný věk již pozoruhodně vytříbené oko, smysl pro vyzdvižení zajímavého detailu a konečně i hluboký vztah k přírodě, zejména pak milovaným koním. Současně lze předpokládat, že tato premiéra se v budoucnu dočká dalších pokračování, jejichž prostřednictvím bude možno sledovat Dominičin postupný umělecký růst. Na startovní čáře nové životní etapy jí proto přejme hodně inspirace, trpělivosti, nezbytné pokory, úspěchů a k tomu všemu samozřejmě i dobré světlo.
Text a foto: JT
{gallery}vimperk/2014/unor/dominika_lukacova/{/gallery}
