16. listopadu 2013 odešel na věčnost jeden z ryzích Šumavanů. Je pochován v bavorském Finsterau – pár set metrů od svého rodiště v Chaloupkách /Hüttl/ za hraničním potokem Čertova voda /Teufelsbach/. Jeho život byl plný zvratů, Gymnázium v Prachaticích nedostudoval, protože v 17 letech byl nuceně odvelen k wehrmachtu, dva roky na to byl on i jeho rodina z milované Šumavy odsunut pryč. V roce 1956 se z Bavor bezradně díval přes Čertovu vodu do Čech, jak v den dřívějších poutních slavností komunistický systém schválně odstřelil kostel sv. Jana Křtitele na Knížecích Pláních. V letech 1990-1992 tento komunisty zdevastovaný hřbitov pomohl obnovit. Následující řádky zaznamenala jeho životní družka Květa Pěničková.
Vzpomínky Johanna Baiera
Narodil jsem se 25. srpna 1927 na pile mého dědečka Reicharta v osadě Chaloupky (Hüttl) příslušné obci Bučině (Buchwald). Pila stála na Čertově potoce (Teufesbachu) tvořícím přirozenou
hranici česko-bavorskou. Jen hozením kaménku přes potok se dosáhlo bavorského území. Pila byla výhodně postavena, tak aby mohla využívat síly dvou potoků, po celý rok vodnatých, a to již zmíněného Teufelsbachu, ale i jeho přítoku Rotbachu. V létě dědeček zhotovoval prkna a v zimě byly na pile vyráběny dřevěné bedny různých velikostí, od nejmenších po velké. Z pily vedla veledůležitá cesta na Knížecí Pláně, umožňující převážet Reichartovy výrobky na nádraží do Lipky. Bedny poté putovaly dále vlakem do Prahy a Vídně.
Dědeček Reichart měl třináct dětí, z toho však čtyři zemřely, tak jak to dříve bývalo. Na pile zůstalo pracovat pět Reichartových synů a jeden zaměstnanec. Dobře zavedená pila rodinu dostatečně uživila. Toto místo pro mě zůstává věčnou nostalgií vonící zpracovávaným šumavským dřevem, zvukem zurčících potoků a babiččinou jednoduchou kuchyní, prostě nejkrásnější na světě. Po dvou letech se maminka se mnou a mladší sestrou přestěhovala z údolí do výše položeného statku mého otce. Bylo to poslední stavení v osadě Chaloupky u cesty vedoucí do Bavor, čp. 14. Cesta byla udržována pro volské potahy, které svážely z okolních luk seno. O další cestě jsem se již zmínil, ta vedla od pily mého dědečka na Knížecí Pláně, kde se obě spojovaly a vedly pospolu k Lipce. Na cestě k dědečkově pile, kterou jsme často utíkali s mou sestrou, jsem znal každou zatáčku, každý kámen. Na pile jsme nemuseli nic dělat, chytali jsme pstruhy v potoce. Vzpomínám, že jich tam bylo nepočítaně. S velkým zápalem jsem pozoroval práci na pile, zejména vodní kolo. Strýc mně ukazoval, jak se řežou prkna, dovolil mně také skládat malé bedýnky. Byl jsem tam šťastný.
Doma to bylo jiné. Oba jsme museli pilně pracovat. Sestře bylo pět let, mně šest let. Sestra pomáhala v kuchyni zejména se škrábáním brambor, jež byly pro nás každodenní stravou, a já jsem tahal z lesa chrastí a slabší dřevo, které posléze otec svážel k topení. Náš statek stál uprostřed krásné šumavské přírody obklopen loukami a lesem, který se táhl až ke státní hranici. Rostla tam spousta jalovců, plody byly využívány jak v kuchyni, tak k léčení močového měchýře.
Z Chaloupek jsme chodili do školy do Bučiny vzdálené od nás tři kilometry. V zimě jsme vzhledem k sněhovým bouřím, mrazu a velkému množství sněhu často museli zůstat doma, samozřejmě k naší velké radosti. Také v předjaří, kdy byla půda ještě zmrzlá, jsme rozváželi na saních hnůj na naše louky, tahnoucí se svahem až k hranici. Byla to těžká práce, a tak nás muselo být víc. Vedle otce, čeledína a někoho z příbuzných jsem pomáhal i já. Všichni byli při práci veselí, já však nejvíce, jelikož jsem nemusel do školy. Když na to dnes vzpomínám, musel jsem jak na statku, tak v lese zastat práci dospělého člověka. Býval jsem tak unavený, že jedinou mou tohou byl spánek. Největší úlevou byly deštivé dny, to jsem se schoval na půdu, zalehl do voňavého sena a sladce spal.
Mou častou povinností bylo pasení krav. Nebylo lehké udržet stádo pohromadě. Ve stádu byla některá zvířata, která neustále utíkala. Krávy přeskakovaly kamenné snosy do cizích pozemků, nebo dokonce utíkaly do Bavor. Když stížnosti dolehly k uchu otce, bylo doma zle. Ale byly dny, kdy se zvířata uklidnila a já jsem mohl chytat v potoce pstruhy, pozorovat vážky a obdivovat jejich nádherně vybarvená křídla. Také se mě jednou podařilo chytit spícího zajíce. Bránil se, a tak mne strašlivě poškrábal. Přinesl jsem ho domů a zavřel do králíkárny. Ale když jsem viděl, jak je smutný, vrátil jsem mu svobodu.
Šumavské děti byly velmi vynalézavé, šikovné a samostatné. Jako malý chlapec, snad prvňáček, jsem si v zimě, když bylo doma méně práce, vyrobil malý žebřiňáček i s postroji pro naše dvě kočky. Ty jsem do něj zapřahal a učil je tahat. Kočky mě měly rády, ale mému záměru nechtěly rozumět. Vyžadovalo to ode mne veliké úsilí a trpělivost. Vzpínaly se, žebřiňáček létal ve vzduchu, rozbil se a já jej musel stále a stále opravovat. Mé úsilí trvalo víc než měsíc, nakonec si kočky zvykly a poslušně jezdily po kuchyni s nákladem několika brambor a jablek.
Jedno z největších dobrodružství pro nás chlapce bylo na jaře plavení kmenů po Čertově potoce. Transport začínal u Seewaldovy pily v blízkosti Bučiny. Cesta pro dopravu klád byla upravena k potoku a také ten byl udržován pro plavbu. Z míst, kde bylo koryto potoka zúžené, se ozýval hluk, jako když přichází bouře. My hoši jsme tam utíkali a pozorovali velkolepé divadlo. Obrovské kmeny se hromadily, stavěly se do výše a vyskakovaly ven z koryta. Muži s tyčemi je vraceli zpět do potoka. Některé kmeny však zůstaly na břehu. Majitelé pozemků se pak radovali, že získali zadarmo dřevo. Kmeny putovaly do Ohebachu a dál po Ilzu do Pasova, kde byly svázány do vorů a dopraveny do Vídně.
Když sešel sníh, měli jsme my chlapci další zábavu. V blízkosti Čertova potoka byly malé tůně a v nich se shromažďovaly žáby. Snášely tam vajíčka. My tři kamarádi jsme si rozdělili úkoly. Já jsem hráběmi vytahoval z tůně padesát až sto žab, kamarád provedl narkózu dřevákem (naší denní obuví) a další hoch odřezával žabám stehýnka. Když jsme byli s prací hotovi, úlovek jsme odnesli panu učiteli. Ten se již moc těšil a odměnil nás pár haléři. Tyto peníze byly pro nás velmi důležité. Od rodičů jsme nikdy žádné peníze nedostávali. Naším dalším výdělkem bylo prodávání hub českým turistům. Jak pro děti, tak pro dospělé byla největší událostí samozřejmě pouť. Kostel v Knížecích Pláních byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli, a tak se pouť konala koncem června. Pro splnění všech mých přání jsem potřeboval minimálně patnáct korun. To bylo mnoho peněz, a tak nezbývalo než hledat každou příležitost, jak si přivydělat. Jednou z možností bylo roztáčení kolotoče, kdy jsme vylezli do horního patra kolotoče a třikrát jsme jej pět minut roztáčeli. Za to jsme obdrželi několik haléřů a mohli se jedenkrát na kolotoči svézt. Na pouti jsem si nejprve koupil nůž, plechovou žabku. Moje radost z něj trvala jen krátce. Odpoledne jsem již musel hnát krávy na pastvu. Potřeboval jsem uříznout pár větviček na holi a při tom se nůž ohnul. To byl smutek. Také jsem si kupoval turecký med, levnou čokoládu a jeden horký páreček. Dbal jsem na to, abych neutratil všechno a pár peněz mně zbylo na příští pouť.
Velká změna v mém životě nastala, když jsem odešel studovat do Prachatic na gymnázium. Život ve městě a na internátě byl pro mne nesnesitelný a těžko jsem si zvykal. Počítal jsem vždy dny do prázdnin a těšil se domů, i když mě tam čekala jen dřina. Tím okamžikem pro mne skončilo dětství prožité ve volné přírodě Šumavy.
Když jsem po roce 1989 mohl navštívit místa svého dětství, nenašel jsem dědečkovu pilu, otcův statek, domy sousedů v Chaloupkách, ani domy na Knížecích Pláních a Bučině. Hřbitov jsem poznal jen podle dvou tůjí. Hrob dědečka ani ostatní hroby jsem nenašel.
Tam, kde stála stavení, jen bujely kopřivy a podivný plevel a pod ním zbytky zdí a kamení dávaly tušit, že zde kdysi stávaly domy.
Bylo to pro mne bolestné shledání. Nemohl jsem uvěřit svým očím, že ta všechna místa blízká mému srdci zmizela navždy a s nima i ta moje milovaná Šumava.
listopadu 2013 sepsala a přeložila Květa Pěničková
29.1.2014 MUDr. Marek Matoušek www.sumava.eu ve spolupráci s www.nase-rodina.cz
