Zaujalo mě v poslední době, jak často se v politice objeví téma „Švýcarsko“. O té zemi toho mnoho nevím, byl jsem se tam podívat, protože pro mě to byla v době, kdy jsme tam nemohli země, o které všichni říkali, že je snad nejkrásnější. Určitě krásná je, třeba oblast Matterhornu, ale poznat ji a porozumět, na to týden nestačí. Proč se o ní, nikoli o její kráse, ale uspořádání tolik mluví. Dnes jsem si přečetl názor Čecha, který tam žije, ve zkratce o politice. Říká, že u vlády jsou čtyři politické strany, z toho tři pravicové a fungují v podstatě na bázi permanentní opoziční smlouvy, vzájemně se hlídají. Nepletou se příliš lidem do jejich života, vytvářejí pro něj spíše podmínky.
Když se u nás teď v souvislosti s politikou řekne Švýcarsko, vzbuzuje to spíš úsměv. Zřejmě proto, že jej tak tvrdě jako vzor prosazuje Tomio Okamura. Místo přezírání by asi bylo dobré, aby se politici inspirovali skutečným poznáním, jak tato země funguje a neodsuzovali jen institut referenda. Tato země je asi skutečně inspirativní, jestliže tam občané žijí spokojeně proto, že je stát neobtěžuje, mohou o mnohém rozhodovat v možná daleko složitějším územním členění s jazykovou růzností. Jak je to rozdílné s námi, kdy jediné co můžeme je, vhodit příslušný lístek do volební urny jednou za čtyři roky a pak naivně očekávat změnu. Ještě jednu informaci jsem si přečetl. Je od našeho humanitárního pracovníka pracujícího v Bangladéši. Pro tuto zemi je, podle jeho informace modelovou zemí – Švýcarsko.
Nejsou nám tady naše média, politologové a naši politici trochu dlužni?Asi ne, není čas, je potřeba měsíc probírat, jestli bude Jurečka dobrým ministrem, Babišovo lustrační osvědčení, nebo která z pěti žen bude lepší ministryní. Není toto spíš k smíchu?
Vladimír Vácha
