Koaliční smlouva
Tři strany nové koalice v Poslanecké sněmovně si nejprve jednotlivě a nyní v bloku odsouhlasily koaliční smlouvu, kterou by se chtěly a měly řídit příští čtyři roky. O její zásadní slabině a bezprecedentním kroku, kterým je naprosto neakceptovatelné zavazování též „koaličních“ senátorských klubů (v naší reálné situaci naštěstí pouze jediného) a jeho členů jsem se již zmínil v jiném textu. To nikomu nedochází, že je to v rozporu s obsahem ústavního slibu zákonodárce? Slibuje přece, že veškeré své rozhodování bude činit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, v zájmu občanů této země. Nikoli v zájmu jakékoli strany či koalice. O váze tohoto dokumentu díky opatrnickým výrazům jako je „chceme podporovat, chceme revidovat, budeme usilovat, pokud to bude…“ by bylo možné pochybovat a do úst se dere poznámka o otevřených vrátkách k ústupu. Taktéž ekonomická reálnost naplňování této koaliční smlouvy a její dopady na státní rozpočet a jeho vývoj v dalších letech v souladu s „Maastrichtskými kritérii“ (jejich dosažení a udržení je nezbytné pro vstup do eurozóny) je na pováženou. Naprosto nepochopitelně je zde však podceněna naše role a budoucnost v Evropské unii, přestože jsme v desátém roku našeho členství v EU.
Snad některé slabiny koaliční smlouvy alespoň částečně napraví programové prohlášení nové vlády. Zatím na mě koaliční smlouva působí spíše jako školní výtvor někoho, kdo doposud byl a je velice vzdálen realitě všedního dne. Otázkou také je a bude, jaké, jak a kým budou jednotlivé rezorty řízeny. Pakliže má ministerstvo vnitra řídit člověk, který aby si zachránil kůži a politickou kariéru, nabonzoval své kumpány, tak z toho mě opravu mrazí. Možná to ale někdo pozitivně hodnotí jako ideální průpravu na řízení právě tohoto klíčového ministerstva. Druhým (novým) rezortem jsou lidská práva. Jakoby to bylo něco, čím jsme se doposud nezabývali a co jsme neřešili. Má to ale rozměr dovnitř a rozměr navenek. Dovnitř se obávám toho, že budeme uměle vytvářet aféry a kauzy a patřičně je nafukovat (nějaká činnost se přece musí vykázat). A navenek budeme vytvářet dojem, že je to cosi, co jsme doposud podceňovali a v čem chybovali, a teď to tedy dáme do pořádku. Ani jedno ani druhé neprospěje ke stabilitě naší společnosti a jejímu obrazu ve světě. Nedej bože, abychom k tomu zřizovali i samostatné ministerstvo. Nepotřebovali bychom třeba spíše posílit jiné rezorty?
Pikantnostmi je naše politická scéna dosti prošpikovaná. Jak si vítěz voleb a nejsilnější koaliční strany poradí s tím, že se někteří noví poslanci nechtějí vzdát svých hejtmanských postů? Do určité míry je chápu, protože být hejtmanem je mnohem lukrativnější než být pouhým řadovým poslancem. Vzdání se jedné ze svých funkcí přislíbili možná v předtuše získání ministerských či jiných postů. Co teď, když ta místa získají jiní?. Ale pro řadu politiků je sezení na vícero židlích asi něco zcela přirozené. Možná trpí představou, že jedině oni jsou těmi schopnými a vyvolenými a že se proto musí obětovat a zvládat dvě, tři či bůhví kolik funkcí. Nejde ale jen o hejtmany, ona i funkce starosty je funkcí na plný úvazek, u ministra tím spíše. Takže jak to řešit souběžně s funkcí zákonodárce (poslance či senátora)? Vždy bude nutné něco šidit, něco odbývat, nechat někoho dělat za sebe.
Rád bych se ale v následujících pojednáních zastavil u témat, ke kterým mám z různých důvodů bližší vztah a kde nacházím určitá rizika. A která samozřejmě ovlivňují a budou ovlivňovat život nás všech. Jsou jimi doprava, energetika, školství a věda, zdravotnictví a sociální oblast. Takže postupně a jinde.
Miroslav Krejča, leden 2014
