DUCHOVNÍ POHLED P. TOMASE
„Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky.
Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme; napomínej je, ať konají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní,a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost, aby obdrželi pravý život.“ (První list Timotejovi, kapitola 6, verše 6-12 a 17-19)
Konec roku je příležitostí. Někdo tuto příležitost využiji k tomu, že se opije do němoty, jiný silvestrovskou noc protančí, další zase raději brzy zalehne s tím, že se ho to netýká…konec roku může být ale také další příležitost k vděčnosti. K tomu se ale musíme na chvilku zastavit, setrvat v tichu a nechat si promítnout svůj život a plátně svého nitra. Často se chováme jako bychom měli na všechno nárok. Možná ne vědomě, ale tím, jak se stavíme ke krásným věcem, které se dějí v našem životě. To, co si přejeme – mnohdy velmi impulzivně- potřebujeme dostat hned, anebo nejpozději za chvíli. Kupujeme věci, kupujeme zábavu, někdo si kupuje i lidi, abychom okamžitě uspokojili nějakou svou zdánlivě neodkladnou potřebu. Jsme mnohdy otroci svého chtíče, který živí naše sebestřednost a naopak. Nezištná vděčnost je umění vystoupit ze začarovaného kruhu sebestřednost do světla lásky, který je vždy zaměřená na druhého.
Největší přikázání je přikázání lásky: láska k Bohu, láska k bližním, láska k sobě. Láska je výrazem vděčnosti a vděčnost je plodem lásky. Láska k Bohu přivádí k chvále za to, kým pro nás je. Chvála je nejvyšší forma vděčnosti. Vděčností dojdu i k lásce k sobě samému, neboť vděčnost otevírá oči slepým, kteří nevidí svou hodnotu a důstojnost, ale utápí se v menší či větší míře odmítání sebe sama. Vděčnost člověka zaměří na to, jak je vlastně bohatý, obdařený a tudíž na Toho, který ho obdařil…Bůh. Je potřeba opustit iluze, které o sobě máme, abychom dokázali vstoupit do rozmanité reality svého – sice nedokonalého, ale přesto krásného – bytí.
Když dokážeme chválit Boha, Stvořitele všeho, co je, a milovat sebe sama, takoví jací jsme, pak to s láskou k bližním je o mnoho snazší, neboť hledíme na ně očima Božíma. K tomu nám žehnám +
P. TOMAS
