„Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ (Evangelium podle Matouše, kapitola 5, verše 32-46)
13. listopadu slavíme památku sv. Anežky České, světice, jejíž neustálé přímluvě vděčíme – jak mnozí věří – naší svobodu. V legendě o sv. Anežce České se barvitě líčí Anežčina proměna při obláčce: vychází z Hradu pěšky oděna svatebními šaty, za doprovodu velkého zástupu slavných a významných. Před vstupem do kláštera se nechá k velkému zděšení přítomných ostříhat nádherné vlasy. Prof. Piťha k tomu ve své knize o českých světcích říká: „Nešlo tolik o náznak, nešlo o změnu šatu a sídla. Šlo o překročení mezí, které nelze překročit zpět. Šlo o velmi živě cítěnou zkušenost.“
I my jsme povolání k tomu, abychom naše křesťanství žili jako velmi živě cítěnou zkušenost. Bůh od nás nečeká to, co je nad naše síly, co nelze splnit. Je mu odporné zištné a formální jednání. Očekává naši ryzost, opravdovost našeho jednání; očekává, že náš život bude oslavou Jeho jména. Sv. Anežka nám v tom může být příkladem: je nositelkou křesťanství, které se zcela osobitě konkretizuje v životě jednotlivce a její svatost vyrůstá z této konkrétnosti.
I my jsme ve svém křesťanském životě vyzýváni k tomu, abychom o svém životě jen nepřemýšleli, nevymýšleli, co bychom teoreticky mohli a nemohli udělat. Máme se k větší cti a slávě Boží chopit konkrétních příležitostí, které se naskytnou v našem životě (a věřme, že Bůh jich nám posílá do cesty mnoho). Chce to odvahu inspirovanou sv. Anežkou Českou.
Život sv. Anežky nám ukazuje, že to nemusí být jednoduché a že jeden den můžeme být oslavováni a druhý den zanikneme v zapomenutí: sv. Anežka vstoupila do řeholního života znamenitě slavnostním způsobem. Zemřela však vysílená hladem a bez královské pocty. Její hrob požehnal cizí mnich a její ostatky byly odneseny proudem Vltavy. Její vzkaz však zůstává až do dnes: je naplněním Ježíšova Evangelia, které právě zaznělo. Kéž nás sv. Anežka inspiruje a dodá odvahu, abychom i my jednou slyšeli: Pojďte požehnaní mého Otce…
P. Tomas van Zavrel
