21. srpna uplyne dlouhých 45 let od chvíle, kdy pásy sovětských tanků železnou silou udusily poslední pokusy reformních komunistů o tzv. socialismus s lidskou tváří. V tento den na rozdíl od roku 1945 sovětský voják u nás tehdy nebyl vítán!
Polednová politika KSČ vedená Alexandrem Dubečkem znamenala pro naši společnost první hlubší vydechnutí po brutálních letech padesátých, kdy lidé u svých rozhlasů vyděšeně poslouchali záznamy z politických procesů stalinského střihu, kde na třídního nepřítele čekala smyčka z provazu. V ní dokonce uvízli i někteří samotní komunisté. Jak smutně výmluvné!
Reformní komunisté jako třeba Eduard Goldstücker, Jiří Pelikán a nebo Zdeněk Mlynář se pokoušeli o určitou liberalizaci společnosti ovšem v mezích jejich stranických představ. Tyto jejich trochu naivní snahy však musely jednou narazit. Pro Brežněva v Moskvě to bylo příliš a pro skutečně demokraticky smýšlející občany málo. To je celý kámen úrazu roku 1968.
Samotná myšlenka socialismu s lidskou tváří však stojí minimálně za pozornost. Ne však proto, že bych si přál, aby mně vládli výše zmínění komunisté, ale proto, že pokud dnešnímu polistopadovému režimu nedáme patřičný rozměr lidskosti, bude se mnohým těžce žít. Lidský rozměr bytí by měl být nadsazený všem polickým směrům. Úkol opravdu vždy nesnadný. Politika má totiž sloužit člověku a nikoliv člověk otročit politice.
A tak se po roce 1968 v zahraničí sešla emigrace poúnorová s tou posrpnovou. Pavel Tigrid, Ferdinand Peroutka a další se najednou ocitli na stejné lodi s osmašedesátníky. Dokonce se pod patronací opata Anastáze Opaska společně scházívali k vzájemným debatám na faře ve Frankenu v rámci sdružení Opus bonum. Zkrátka kdesi daleko od domova usedli vedle sebe demokraté a bolševičtí hoši. Velká historická lekce!
Srpnovou invazi je proto nutné stále připomínat, abychom věděli kudy určitě cesta nevede. Mnozí si dost následně vytrpěli. A tak se mi pranic nelíbí výroky paní předsedkyně poslanecké sněmovny M. Němcové, která ve svých úvahách udělala oslí můstek mezi datem rozpuštění sněmovny a 21.srpnem 1968, kdy jsme ztratili svobodu v důsledku okupace cizích armád. Je třeba se ozvat proti této demagogii komunistického kalibru. Po rozpuštění sněmovny o žádnou svobodu nepřijdeme, neboť každý bude moci ve stanoveném termínu se svobodně vyjádřit ve volbách a nebo kdykoliv odcestovat ze země.
Nemá smysl hodnotit nevalné historické schopnosti této vrcholné pravicové dámy, ale je potřeba si vzít do nadcházejí volební kampaně z toho velké poučení. Čekám, že pravicoví politici budou mít v diskusích většinou silné názory, ale slabé znalosti. Doufejme, že volební kampaň nebude jenom o laciných symbolech, ale o věcnosti a faktech.
Srpnové přepadení naší země přivodilo řadě občanům velké komplikace v jejich osobním životě. A proto je nanejvýš slušné při vyjadřování se k tomuto vážnému datu nebrat slova na lehkou váhu.
Petr Šmíd
