DUCHOVNÍ POHLED OTCE TOMASE
„V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána! Maria řekla: Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli (…)“.
Evangelium podle Lukáš, kapitola 1, od verše 26
Maria spěchala do jednoho judského města v horách. Spěch nám je blízký. V dnešní době máme často naspěch. Nemáme na nic čas. Není ale spěch, jako spěch. Spěchat můžeme bez hlavy a paty, honíme se pak od jednoho bodu k druhému, zdá se, že se něco mění k lepšímu, že realizujeme naše plány, ale sami jsme ve stavu uspěchanosti, ve stavu nepokoje. Důvodem je, že náš spěch má obvykle svůj pramen u nás samotných: my jsme se rozhodli více či méně dobrovolně spěchat. Mariánský spěch má kořen u Boha a pohybuje se v Božím čase, tj. v přítomnosti. Umožňuje člověku pokoj v srdci, protože neopouští přítomný okamžik. Díky tomu není uspěchaný a roztržitý, ale stále bdělý a nositelem pokoje a lásky. Když my spěcháme, máme dojem, že ztrácíme čas, když se tok života zpomalí nebo naopak vnímáme, že nám chybí čas, když se tok života zrychlí. Zmítáme se stále mezi minulostí a budoucností. Žijeme v iluzi, neboť nás Bůh ustanovil správcem našeho času a dal nám směrnice, které nám umožní zůstat svobodnými Božími dětmi, nikoli otroky světa.
Mariánský spěch je dynamický a tvůrčí. Nepodléhá totiž času, ale lásce, která je vždy zaměřena na druhého. Náš spěch otročí času a je často velmi statický: z vnějšku se ledacos zdánlivě mění (neboť, co dokáže člověk skutečně změnit, tj. zcela proměnit?), ale ve skutečnosti přešlapujeme na jednom místě a vzhledem k věčnosti se přitom vůbec neposouváme, neboť sami se nedokážeme proměnit. Náš spěch je sebestředný, má svůj kořen v nás samotných a je tudíž mrtvý, neboť není zaměřený ven, na druhého, chybí v něm existenciální láska. Mariánský spěch je smysluplný: má za cíl samotného Boha a vše, co nám na této cestě pomůže. Je zaměřen na věčnost a vše se koná vzhledem k věčnosti. Vnímá Boží povolání a poslání a důvěřuje Boží prozřetelnosti. Náš spěch obvykle vůbec nesouvisí s Bohem, ba naopak: čím více spěcháme, tím více zapojujeme místo Bohem osvíceného rozumu a vůle vedoucí k sebeovládání, automatického pilota našich pudů, ovlivněných naším podvědomím.
Přeji nám, abychom dokázali synchronizovat naše kroky s Pannou Marií, která spěchala s lehkostí popsanou v biblické knize Píseň písní: „Hlas mého miláčka! Právě přichází, běží po horách, skáče po pahorcích. Můj miláček se podobá gazele nebo kolouchu laně.“ (Pís. 2, 8-10)
P. Tomas
