Reakce na „trilogii“ pana senátora Krejči
Dlouho jsem uvažovala, zda reagovat na sérii článků senátora Krejči o tom, jak se stát rasistou. Zvažovala jsem, jestli se mám něčím tak populistickým vůbec zabývat.
Pan senátor předkládá seznamy toho, čím Romové obtěžují ostatní občany. Nejdříve ze všeho je mu, zákonodárci a zástupci občanů, tedy nutné připomenout rovnost každého jednotlivého občana před zákonem. Neexistuje právně podložená možnost rozdělovat občany na dvě, tři nebo více skupin.
Osobně to samozřejmě dělat můžeme a můžeme tak podléhat sklonům diskriminovat jednu skupinu na úkor druhé. Většinou to děláme z prostých sobeckých důvodů nebo jen proto, že se nereflektované cítíme být příslušníky jedné skupiny a druhé vnímáme tak, že jsou odlišní od nás. Ve zdravé občanské společnosti je standardem, že její zástupci mezi těmito dvěma rovinami (právní a „lidovou“) rozlišují. Je to jejich povinnost, ke které jsou výkonem své funkce povoláváni neustále.
Lidé, kteří netvoří zákony nebo se nepodílí na fungování státu, mohou takové myšlenky napadat nebo je mohou dokonce vyslovovat. Pan senátor nakonec mluví o běžném stanovisku a o tom, proč se k němu přiklonit. Je ale těžké uvěřit, že se s ním ze své pozice opravdu ztotožňuje. Když se politik s nutným povědomím o právu, tvorbě zákonů a fungování demokracie dopouští takových spekulací, musí jít o jednoznačný populismus. Jak jinak si vysvětlovat slova člověka, který žije ve střední Evropě, kde je stále v živé paměti rozdělování obyvatel za 2. světové války. Z České republiky skončilo v koncentračních táborech nejvíce Židů a Romů a to právě díky „legálním“ možnostem dělit obyvatelstvo na „různé“ skupiny a jedince a nakládat s nimi podle tohoto dělení.
Navíc problémy, které pan senátor popisuje, jsou přímým důsledkem zákonů, které takové chování části společnosti umožňují. Je zřejmé, že sociální dávky a mandatorní výdaje obecně budou zneužívány všemi lidmi, když k tomu budou mít prostor. Kolik pan senátor podal v této oblasti připomínek ke stávajícím nebo Sněmovnou předkládaným zákonům. Kolikrát na tento problém v Senátu upozorňoval?
Je zřejmé, že se mezigenerační situace jednotlivých sociálně slabých rodin nezlepší, když nebude jejich dětem proaktivně poskytnuta cesta ven ze situace, ve které se nacházejí jejich rodiče.
Jakou má romské dítě šanci v zemi, kde je stále funkční systém zvláštních škol – v Evropě na Západě od nás cosi nepředstavitelného – kam jsou posílány často ještě před tím, než vůbec začnou chodit do školy. Nemáme zákon o prostituci, takže nemáme jak účelně stíhat tuto aktivitu, ke které jsou děti přiváděny svými rodiči.
Jak se proměňuje naše základní školství, aby bylo schopno komunikovat intenzivně s rodiči, sociálními pracovníky a hledat cestu, jak vést děti ke smysluplnému životu a to i nezávisle na jejich rodinném prostředí, když to jinak nejde? Jaké k tomu máme nástroje v zákonech o vzdělávání a o sociální práci? Kladení těchto otázek a poskytování odpovědí na ně je prací poslanců a senátorů. Vzdělanou a přemýšlející část populace by mělo zajímat právě to, jaké kroky podnikají a jak kreativní jsou politici v řešení těchto problémů. Kreativita se určitě nepozná podle sepisování rádoby autentických osobních zpovědí nebo shromažďování jednostranně vypovídajících dat.
Navíc bych se chtěla pana senátora zeptat, co pro vyřešení této situace osobně udělal? Kolikrát byl v pohraničí a mluvil s obyvateli Vimperka, Horní Vltavice nebo Strážného (nemyslím tím návštěvy na Radnici nebo účast na různých kulturních podnicích). Kolikrát navštívil herny s automaty, aby viděl, kdo a kolik lidí tam chodí? Zajímá se o financování preventistů a přemýšlí o možnostech zlepšení práce sociálních pracovníků? Kolik z nich kdy potkal v terénu?
Neuvědomuje si, že svými články spíše podporuje anticiganismus ve společnosti a může se stát, že tak napomáhá rozvoji extremismu v ní? Je to pomoc? Je to skutečně to, co by měl jako reprezentant občanů, tedy i Romů, dělat? Podle mně rozhodně ne.
Nakonec nejdůležitější otázka: Může být člověk, který nepřímo obhajuje, proč být rasistou, vůbec senátorem? Neztrácí tak právo vykonávat tak důležitou funkci? Podle mne rozhodně ano.
V jedné věci má pan senátor pravdu, vždy je třeba začít u sebe. Jako senátor má jedinečnou příležitost začít měnit věci od podlahy. V ČR má na výběr hned dvojí. Buď může bojovat za lepší vzdělání dětí ze sociálně slabých rodin a zlepšení přímé sociální práce, které se budou týkat dětí a mladistvých v těchto rodinách. Nebo může začít bojovat proti klientelismu, korupci a politickým podnikatelům. To všechno odčerpává ze státních zdrojů prostředky, které by se hodily právě ve vzdělávací a sociální oblasti. Obě tyto činnosti pomohou nám všem.
A především může dělat ještě třetí věc. Může svým postojem a optimismem ukazovat, že to půjde. Mít víru ve změny, které nám všem pomohou a šířit ji kolem sebe, je další povolání (v pravém smyslu toho slova) politika.
Věra Vávrová
