Tentokrát si škrtli a zapálili (svíčku) Jarek Hylebrant a Martin Jakš
Další dva zajímavé hosty přivítal Radek Nakládal ve čtvrtém pokračování talkshow Škrtněte si prosím.
Jako první si „škrtl“ a před hosty usedl herec, moderátor, novinář, vystudovaný designér malovaného skla, v letech 2004-2006 ředitel Stálé divadelní scény v Novém Boru, současný umělecký manažer Jiráskova divadla v České Lípě, rodák z Ústí nad Labem – Jarek Hylebrant.
Divákům je z poslední doby zejména známý jako herec – mohli jsme ho vidět ve snímcích Hodinu nevíš, 7 dní, Zítra, nejnověji ho uvidíme například v absolventském filmu Poslední odměna Ladislava Plecitého.
Rozhovor Radka Nakládala s Jarkem Hylebrantem odhalil mnoho zajímavého ze života mladého talentovaného herce.
Jarku, proč jsi studoval design malovaného skla?
„No, mně vlastně nic jiného nezbývalo. Já jsem v podstatě nic jiného neuměl. Jako malý jsem chtěl být lékař, to mi vydrželo poměrně dlouho, pak jsem zjistil, že nemám výrazný talent na chemii, žádný na matematiku, nenávidím fyziku a jediné u čeho jsem byl schopen se zastavit byly holky a malování. Od první třídy jsem chodil na malování do ZUŠky a když jsme se pak rozhodovali, kam půjdu na střední, tak protože jsem byl takový rozmazlený kluk mi maminka říkala, že nemůžu jít nikam daleko na intr protože bych to nepřežil, tak jsme se rozhodli, že půjdu do Kamenického Šenova, což je asi 10 deset minut od nás a tam jsem zůstal do maturity. Ta škola mě hodně naučila, ale nic z toho nepoužívám dodneška. Ale pravdou je, že mě naučila cit k umění zacházet s emocemi (to je podobné jak v umění, tak v herectví). Pak jsem zjistil, že sklem se asi živit nebudu, tak jsem pak přestoupil k rádiu a pak už se to vezlo.
Ale divadlo jsem vlastně začal hrát poměrně pozdě. Bylo mi 27 když jsem měl svou první premiéru.“
V jakém rádiu jsi působil?
„V regionálním, jmenovalo se původně rádio Crystal, teď je to Hit rádio FM, pak v Českém rozhlase. Odtud to byl opravdu krůček do České televize, kde jsem psal scénáře k Sauně a pak už jsem začal obhlížet i to divadlo.“
V čem tě naplňovalo rádio?
„Strašně rád na tu dobu vzpomínám. Byl to pro mě start – bylo mi necelých dvacet a nic jsem o tom nevěděl. Prostě jsem šel do rádia a řekl jim, že si myslím že bych byl docela dobrý moderátor a vůbec jsem netušil co to je, co to obnáší…. Bylo to zajímavé pro mě i pro rádio. Vydržel jsem v prvním působišti asi rok a půl, v Českém rozhlase dva roky. Bylo to krásné období, velmi naivní z mé strany a já jsem si to strašně užíval. Tam jsem teprve zjistil, jak funguje komunikace s veřejností ať už dopisy, nebo kontaktními telefonáty. To mě hrozně bavilo.“
Šel bys do éteru znovu, kdybys dostal nabídku od některého z rádií?
„Záleželo by na podmínkách, to je samozřejmé, ale určitě bych se tomu nebránil. Naopak, pokud bychom se dohodli na skvělém honoráři (smích) šel bych do toho.“
A divadlo a film?
„Film je zvláštní v mnoha ohledech – lidmi kolem něj i způsobem práce. Divadlo je pro mě větší adrenalin – tam to prostě napodruhé nejde dát. Tam je to na první dobrou a lidi vám nic neodpustí. Ale rád mám obojí, každé jinak, každé je jiná „disciplína“. “
Působil jsi v TV Prima jako scénárista talkshow Sauna. Jak byla náročná příprava na takový pořad?
„Vezmu to od konce – mě strašně mrzí že ten pořad zrušili. Protože ho zrušili v jeho největší slávě. Udělal hodně výborných moderátorů, byl to vynikající pořad. Náročný, ale vynikající. A zase – adrenalin. Pamatuji si že když jsme připravovali díl o záhadách a paranormálních jevech, tak se přihlásila strašná spousta lidí s příběhy. A když došlo na lámání chleba, když jsme udělali scénář a sestavili seznam hostů, tak pak půlka lidí odřekla… a nastaly horké chvilky, kdy z deseti hostů přijedou čtyři a vy musíte dvě hodiny před natáčením předělat scénář. Ale i tak na to rád vzpomínám. Bylo to hezké období, potkal jsem tam spoustu skvělých lidí v čele s Honzou Musilem, kterého dodnes obdivuju.“
A jak došlo k tomu, že jsi se stal ředitelem divadla?
„No, to je hodně zvláštní. Já se vlastně do všeho pouštím tak trochu nevědomky. Tenkrát bylo vypsané výběrové řízení, já to zahlídl, říkal jsem si to by bylo fajn dělat ředitele…. dá si ráno kafe, něco naplánuje, rozdělí úkoly, jde na oběd, dá si další kafe, pak jednání se starostou, další kafe a pak domů…. No a ono to ve své podstatě skoro takhle fungovalo ty dva roky a bylo to super…. (smích). Hlavně začátek byl pro mě úžasný, jak jsem tak proplouval tím tříkolovým výběrovým řízením, tak jsem přesvědčoval ty pány kteří posuzovali uchazeče, že takovému bláznovi asi tu šanci chtějí dát. A ono to vyšlo. A fungovalo. I když ne tak jak jsem před chvílí popsal, ale bylo to fajn. A díky tomu jsem vlastně mohl také udělat představení „Smím tě políbit, než chcípnu“ díky kterému jsem se stal hercem. Hlavně jsem nechtěl dělat produkci – před všemi, kteří dělají produkci se hluboce skláním. Já jsem na to asi hrozně lenivej a nechci mít šedivý vlasy, vousy a být nervózní a na práškách a tak…“
No ale to jako herec taky můžeš být, ne ?
„Tak já doufám, že to nebudete nikde moc povídat, ale oni se ty herci nemaj’ špatně. To je fajn zaměstnání. Tedy pokud netočíte studentský film (poznámka s nepatrným náznakem směru k jednomu z hostů v kavárně sušického kina, jímž byl právě režisér Ladislav Plecitý). Když točíte studentský film, tak to je masakr. Přesto na natáčení studentských filmů vlastně nedám dopustit a vzpomínám na ně rád a rád se jich účastním, pokud jsem osloven.“
Smím tě políbit, než chcípnu – zvláštní název vycházející z podstaty hry o prokletých básnících… Čím tě oslovili prokletí básníci natolik, že jsi napsal takovouhle divadelní hru, oceněnou za scénář a hlavní roli?
„Jsem rád za tuhle otázku. Všichni jsme, nebo většina, určitě viděli film, pro mě osudový, Úplné zatmění od Agnieszky Holland. Tenhle film mě ovlivnil v celé mojí kariéře. To je fantastické emotivní divadlo. S kolegou Michalem Vaňkem jsme se potkali na kafi a dohodli jsme se, že musíme udělat divadlo. Pro dospělé i pro školy. Dali jsme si týden na rozmyšlenou a přísahám že nelžu – když jsme se za týden sešli a jeden druhého jsme se ptali „tak co máš?“ tak jsme oba naráz dali na stůl DVD s filmem Úplné zatmění. Tak jsem se na dva měsíce zavřel k počítači a za dva měsíce jsem měl hotovou první verzi scénáře, který se už v té době jmenoval „Smím tě políbit, než chcípnu?“ což jsou slova Paula Verlaina v jedné z vyhrocených situací, a my jsme věděli, že se to bude perfektně prodávat. A taky jo. Hráli jsme to skoro pět let.“
Pojďme k filmu. To je médium které má obrovskou sílu. Dokáže změnit hodně, možná i samotného člověka. Jak vzpomínáš na svůj filmový debut v kontroverzním filmu Hodinu nevíš?
„Nikdy nezapomenu na casting na tenhle film. Trval asi půl roku a pořád jsme zkoušeli a zkoušeli a stejně tak nikdy nezapomenu na dvě slova, která se ve vztahu ke mně pořád nesla :“Možná Petr“. A když jsme pořád zkoušeli a pořád zkoušeli už třeba se Stanislavem Zindulkou a dalšími a pořád jsem slyšel „možná Petr“, tak už jsem to asi 14 dní před natáčením, to už jsem byl dost vyřízenej, říkal Danovi Svátkovi – tak jak to bude? Možná Petr, nebo vůbec Petr? A už jsem nevěřil tomu, že z toho něco bude. A on mi zavolal ještě ten večer a řekl mi, že nikoho lepšího na tu roli nemá…. Já sucho v puse, přiškrcený hlásek a jen jsem hlesl:“Super, díky.“ Až pak teprve přišla ta radost a to uvědomění si. No a další překvápko od Dana Svátka bylo to, že jsem měl hrát neslyšícího… a to by bylo na dlouho, ale trochu jsem mu to vrátil. Na ‚Hodinu nevíš‘ jsem ale strašně pyšný. Byla to dřina, ale ta postava stála za to. “
Jarek Hylebrant si zahrál i v hollywoodském filmu v roce 2009, ztvárnil roli navigátora stíhacího letadla ve velkofilmu Red Tails producenta George Lucase, v režii Anthonyho Hemingwaye. Jak se dostal k hollywoodské produkci?
„No zajásal jsem, když ta nabídka přišla, to je jasné – plat v dolarech jsem ‚hvězda‘,“ směje se Jarek při vyprávění. „tak jsem tam přijel, vzali mě do maskérny a první kdo mě uvítal byla obrovská černoška, které mě dost razantně připravila o vlasy, pak make-up, kostýmy… A tam jsem začal tušit, že to hlavní role nebude, když přinesli obrovskou pilotní helmu….. ‚Vždyť nebudu vidět‘.. a dorazili to obrovskými brýlemi, takže tam vůbec nebylo vidět, že jsem to já. Svou jednu větu jsem řekl asi pětsetkrát a odjel jsem domů. Pak jsem se na plátně hledal v kině…. no, jsem tam asi tak pikosekundu vím jenom já, že jsem tam a kde. Ale zkušenost dobrá.“
Ještě pojďme k jedné tvé výrazné roli. Ve filmu 7 dní hříchu, který odráží poválečné události na Šumpersku. Jak ses dostal k roli mladého nacisty Jürgena?
„Musím říct, že tohle mě hodně baví – jak ke mně ‚chodí‘ role úplně odlišného charakteru a doufám, že to tak bude i dál. To nebyla situace, kdy bych si to mohl vybrat. Tři roky jsem na tuhle roli čekal. Trochu jsem pravda znejistěl hned ve dveřích, kdy po mně na uvítanou kostýmní výtvarnice hodila divný pohled. Tak to mě trochu nalomilo, pak i to že okamžitě zazněl povel: „oblíct, ostříhat“, čemuž jsem se chvíli bránil, ale pak jsem, ostříhaný a v kostýmu zjistil, že to fakt pasuje….Potvrdil to vzápětí režisér Chlumský slovy: „to je von“. A byla z toho třetí hlavní role.“
Při povídání došlo i na spolupráci s mladým režisérem, sušickým Ladislavem Plecitým, v jehož filmu Zítra si Jarek Hylebrant zahrál. A jako překvapení si Radek Nakládal a tým L. Plecitého připravili promítnutí čerstvě dokončeného traileru k absolventskému filmu Poslední odměna podle povídky Terryho Pratchetta, na jejíž adaptaci do filmové podoby L. Plecitý získal osobní svolení od autora, kde Jarek hraje hlavní roli.
Jarek Hylebrant o L. Plecitém řekl že je to nejtalentovanější mladý režisér, kterého disud ve svém životě potkal, který už teď zastíní leckterého zkušenějšího a že věří, že jejich spolupráce bude pokračovat ještě hodně dlouho. O spolupráci s ním, kolektivem kolem něj a vztazích ve filmařské partě mluvil v superlativech. Uzavřel to slovy: Děkuji Sušici, že má Láďu Plecitého.“
Na podzim čeká Jarka Hylebranta natáčení filmu Past, kde opět ztvární hodně zápornou roli. Nebyli těch záporných už dost?
„No k tomu ještě něco řeknu,“ dodal se smíchem jarek. „to je strašný – já jsem si vždycky myslel, že jsem sympaťák. Ne, není to asi pravda. Zatím asi nejsympatičtější role byla v Poslední hodině. Buďto jsem nácek, nebo jsem nějak postižený, teď mě čeká úchyl. Deviant v suprovém thrilleru se skvělým obsazením, ale hraju tam úchyla. S úkolem od režiséra – zjemnit ho, aby to byl sympaťák. No to je… to abych se pak minimálně na půl roku někam odstěhoval. Ale pak mě čeká krásná role mladého horolezce, tak to snad bez úhony zvládnu, abych se té pozitivní taky konečně dočkal.“
Jarku, děkuji ti za návštěvu v Sušici, za povídání a přeji ti, aby sis zachoval čistou hereckou duši a aby těch kladných a vyloženě pozitivních rolí přibývalo.
Hudební doprovod květnové talkshow tentokrát zajistili David Löffelmann a Tomáš Baierl.
V dalším díle rozhovorů ze Škrtněte si, prosím se dozvíte, jak si Martin Jakš ‚došel‘ pro olympijský bronz.
Martin Jakš
Se sympatickým českým hercem rozmlouval Radek Nakládal, redakčně upravila Andrea Staňková.
foto -as-
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko
