…V Brixiho Dvorech u Volar žije svérázný řezbář, sedlák a nakladatel Ivoš Stehlík. Nedávno vydal knihu svých úvah a zamyšlení nazvanou Naplavené dříví. Je radost se do té knihy začíst. Ivoš má hluboký vztah k přírodě a k lesům, ke zvířatům i k dětem. Své dvě dcery vyučoval spolu s ženou Jitkou doma. Když k němu vejdete, uvítá vás uklizený dvorec. Dýchne na vás vůně statku a útulnost, venkovská idyla, za kterou však stojí spousta práce. Jitka vám uvaří čaj a podá vám třeba mísu sušeného ovoce. A čas může plynout v hovoru o všedním i podstatném, krásném i nutném.
…Za okny plují táhlé večerní mraky a nebo tam leží mlha a mrholí. Okolí Volar má vlhké podnebí. Nízké mlhy se tam tvoří již od konce srpna a srážejí se ve vousech lišejníků. Zdá se, že stíny jsou tu delší a obzory osudovější, než v jiných končinách. Rozsáhlé mělké údolí je ze všech stran uzavřeno horami. Je to kraj plný nízkých tónů a mollových odstínů jakoby předurčený k zachování nějakého tajemného a jedinečného horalského dialektu. Dohlédnete z něj až na hřeben Plechého a Třístoličníku, kde se až do května leskne poslední sníh.
…Ivoš píše proto, aby předal bohatství krásy, která ho oslovila a které věří. Píše pro radost svoji a druhých. Nemá zapotřebí se někomu zalíbit a už vůbec nehledá ohlas dekadentních estétů a snobů. Má hlubokou potřebu nalézt pozitivní východisko. Na pouhých 84 stranách se dotkne všech podstatných myšlenek: koloběhu života, lidského štěstí jako cíle výchovy dětí a smyslu nezotročující práce. Má pevnou víru v Boha, kterého nalézá jak při slavení eucharistie, tak pod korunami jedlí, v nevyhnutelnosti smrti i jedinečnosti trouchnivění. A především v obohacující blízkosti lesa, neboť – jak nazval jednu ze svých kapitol – vše podstatné, co v životě napsal, napsal v lese, nejraději někde na pařezu. Seznámíte se s jeho mlčenlivým tchánem i s jeho dvojníkem, kterého jako umný řezbář hledá mezi letokruhy, s moudrou babičkou i přítelem, který si sáhl na život, když neunesl tíhu depresí. Zamyslíte se nad zabíjením zvířat k obživě, stanete uprostřed statisícového hejna jikavců a nebo s ním poputujete k největším stromům této planety, obřím sekvojovcům.
…Ivošův sloh je soustředěný. Cítím z jeho řádků tichou radost. A současně umírněnost. Skoro si tohoto muže nedovedu představit jako vyznavače extatického tance z kapitoly „Je tanec nemužný?“ Nepracuje s experimentálním jazykem ani to není buřič. Ale má duši básníka, i když přísného. Zdá se, jako by se vědomě vyhýbal vší pošetilosti. Jde však především o dojmy, které vyvěrají ze způsobu jeho vyjadřování. Člověk během četby obdivuje utříděnost jeho názorů a získává v němu přirozený respekt. Srovnám-li jeho literární tvorbu s tzv. dřevosocháním, dá se říci, že vám ukáže všechny své sochy, ale nejprve po sobě zamete piliny a odřezky. Proto jeho žebříček hodnot stojí pevně a může být sdílen těmi, kteří to se svými žebříčky v podmínkách rozpadající se digitální civilizace mají těžší. Přes jeho občas didaktické vyjadřování však lze jeho rady přijmout, protože je nejen káže, ale i žije. A navíc za nimi čtenář necítí přetvářku či manipulaci. Není marné utišit své ctižádostivé nitro a vyslechnout toho, který má co nabídnout.
…Ivoš je spjat se Šumavou, i když se sám počítá k naplavenému dříví, jak zaznívá i z titulu knihy. Narodil se jinde, ale domov našel tady. Přesto lituje, že ve svém mládí nemohl cestovat více. Nyní „ta dravá touha je pryč“. A tak místo do Kalifornie putuje Boubínským pralesem s nábožným pocitem člověka stupujícího do chrámu. Dokáže v něm pracovat i volně se procházet, ať už míří pro dřevo a nebo pro vánoční stromek. Dřevorubeckou profesi pověsil na hřebíček. Považuje se za zemědělce a občas vydá knihu, která se mu zalíbí. Je v tomhle tvrdohlavý jako pravý Šumavák. Spoustu času stráví za volantem, neboť knihy nejen vyrábí, ale i distribuuje.
Přikládám vzpomínku z předsilvestrovské návštěvy u Ivoše, kterou jsem absolvoval vloni s Ivou Košatkovou:
…Vycházíme z volarského nádraží do luk. Pod nohama nám to čvachtá, do cesty se vtlačují louže mezi žlutá stébla trávy jak marně vytěsňované myšlenky. Míjíme vysoký nakloněný kříž. Ježíš je čerstvě natřený kalnou stříbřenkou, cákance vedou od jeho nohou k zemi. Obloha těžce visí nad krajem beze sněhu, blátivě sychravým a melancholickým. Jen vlevo vedle zubatého vrcholku Stožce prosvítá zlatá zář slunce. Oslňuje mě stále více, kdo ví, zda to není znamení? Modlím se za uzdravení synka Oldy z epilepsie, hledím upřeně na to rozžhavené místo, dokud mi nezmizí za chalupami Stögerovy Hutě.
…Ivoš nás hostí čajem a vánočním cukrovím. Vypravuje, že dostal pod stromeček šestikilovou palici. Prý se mu hodí, drtí s ní kamení na stavbu kruhovky pro svých šest koní. „Teď je na to ideální čas“, říká, „sníh není, je chladno…“ Upíjíme čas, nejprve černý, pak rooibos. Na gauči vedle nás se povaluje australský honácký pes. Opírá se o můj kabát. Hádám mu tak deset let, pronáším pořekadlo: „Starého psa novým kouskům nenaučíš.“ Ale Ivoš mě vyvádí z omylu. Prý je to desítiměsíční štěně.
…„Koukněte“, ukazuje za chvíli Ivoš na okno. Nad holými větvemi stromů plují nízké červánky jak útržky vaty z lazaretu. Je po bitvě, či před ní? Je to svědectví, či varování? Bolí mě záda, tak si lehám na gauč místo psa, který začal štěkat tak hlasitě, že ho Ivošova žena Jitka vyhnala. Ale brzy bych usnul. Tak si zase sedám.
…Vracíme se na vlak. Doprovází nás Ivoš i Jitka. Jdeme tmou bez baterky, alejí sestupuje přímo před nás pás Orionu. Na Vimperk vyjíždí jediný vagón, v něm dva chlápci. Jeden z nich si nahlas pro sebe povídá: „Už aby tu komunisti udělali pořádek. … Hned u vlaku, tam jsem měl políčko, tam rostla kukuřice. … Jó, kukuřička. To byl jinej čas…“
Roman Szpuk
Ukázka z knihy Naplavené dříví:
Starý sukovatý dub
…Dneska jsem se dozvěděl, že umřel pan Pojsl. Bylo mi v tu chvíli těžko, mizerně. Dlouho jsem se za ním chystal na návštěvu, jenže každý den přináší svou porci starostí a nezbytné práce a člověk odkládá to, co by odkládat neměl. Najednou už není, jak to dohnat, je pozdě na vše. Co jsem mu chtěl povědět, mu už nikdy neřeknu.
…Adolfa Pojsla jsem potkal hned zkraje, když jsem se usídlil na Šumavě. Dobře si vzpomínám na naše první setkání. Tchán se v pátek večer vrátil z hospody a lehce nachmelený mi oznámil, že tam domluvil koupi kohouta, kterého jsme zrovna tehdy potřebovali. V sobotu ráno jsem tedy sedl na Ukrajinu a podle jeho instrukcí vyrazil do sedm kilometrů vzdálených Mlynářovic. Našel jsem veliký statek, který mi popsal, a vešel do ohrazeného dvora. Uprostřed dvora stál valník, na který se vyvážel hnůj ze stáje, a o vůz se opíral starší chlap s plátěným kloboučkem na hlavě. Já na něj, jestli je pan Pojsl. Přisvědčil, že je tomu tak. Když mluvil, spíš křičel. Řekl jsem mu tedy, že si jdu pro toho kohouta, jak se včera domluvil v hospodě s mým tchánem. Rozeřval se, že v hospodě ve Volarech už nebyl nejmíň čtvrt roku. Hubený obličej s ostrými rysy vůbec nebyl vlídný. V duchu jsem proklel tchána, do čeho mne to namočil. Bůh ví, co tam domluvil a já to teď odnesu. Ale zkusil jsem to ještě jednou a vylíčil jsem tomu chlápkovi, jak se to všechno seběhlo. Zamračeně mě vyslechl a pak ho napadlo jít se zeptat ženy, jestli o tom náhodou něco neví. Hosana! Jeho žena věděla všechno. Tchán jí totiž z hospody volal telefonem a všechno domluvil s ní. Pan Pojsl okamžitě zjihl, chytil mi kohouta plemene stříbrná vlaška, já ho zaplatil a jel jsem s kohoutem na nosiči domů. Časem jsme se víc poznali a rádi jsme se vídali. Pan Pojsl byl jedním z posledních Šumaváků starého ražení, které jsem poznal. Na první pohmat byl nepříjemný a odměřený, trnitý jako šípek. Ale když člověka víc poznal a usoudil, že za to stojí, změnil se a byl z něj příjemný a srdečný chlap. Byl to jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy v životě potkal. Vždycky mluvil v souladu s Ježíšovým: Vaše řeč budiž ano ano, ne ne. Říkal každému pravdu, často velice nepříjemnou, padni komu padni. Tehdy mi to imponovalo. Dnes vnímám, že tvrdost těch soudů byla často přílišná. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl přijímat jenom dary jeho pohostinnosti a přívětivosti, protože jsem mu nebyl dost blízko. Byl jsem jenom občasný návštěvník. Nemusel jsem proto čelit jeho náročné povaze a poznat některou z jeho temných hlubin, kterou jistě měl, jako většina lidí.
…Byl to sedlák a tím míním všechno to, co to slovo opravdu obsahuje. Ne to, co si představují lidé z měst. Byl neuvěřitelně zručný, s prostými nástroji si dokázal udělat většinu předmětů nutných pro život. Dokázal vytesat trámy, vysekat a vystrouhat šindel, vyrobit dveře, schody, postavit zeď, vystrouhat a okovat koně, uplést koš, spravit kolovrat, vyřezat dřeváky. Dokázal si na každou z těch prací zajít a uměl o nich přemýšlet. Uměl tahat s koňmi, poznal, kdy se kráva běhá, dokázal zvíře zabít rychle a čistě, uměl orat a sít, kosit i vyžínat. Měl moudrost těch, kteří nemají velké formální vzdělání, ale mají dar dívat se okolo sebe a učit se z každodenních změn počasí, přírody, z rašení obilí, z chování dobytka. Z chování lidí. A hlavně měl onu umanutost pravých sedláků, se kterou se lopotí den po dni na půdě zděděné po předcích, s rozbitýma rukama a bolavými zády. Byl tak nezávislý, že se bytostně bránil jakékoliv formě nadvlády nad sebou, těžko přijímal i dary, protože cítil, že ho mohou svazovat.
…Když měl náladu, byl neodolatelným vypravěčem. Šťavnatě a s osobitým humorem líčil příběhy ze svého bohatého života nebo ze života svých předků, takže jsem se chvílemi válel smíchy a chvílemi jsem mu doslova visel na rtech. Příhody, jak potkal na Šumavě lva, jak na něj spadl krov, jak zápasil na pouti s medvědem, jak ho jeho děda sekerník učil pracovat v dílně, jak byl zabit u Mlynářovic jeden z posledních šumavských medvědů, to vše ve své bouřlivosti občas proložil písničkou, kterou s gustem zazpíval. Kdyby ho znal Bohumil Hrabal, jistě by ho zvěčnil v některé ze svých nesmrtelných knih, protože Adolf Pojsl byl pábitel a furiant před Bohem. Ale byl zároveň pevně vrostlý do země a v srdci nosil tiše živenou víru v Boha. O některých věcech nežertoval.
…Stýská se mi po něm a po všech těch starých venkovanech, kteří byli navenek jako ježci, samá bodlina. Když ale někoho poznali a přijali za svého, otevřeli náruč a ta byla vždycky neuvěřitelně měkká a štědrá. Těm bodlinám jsem čelil jen při našem prvním setkání, pak už ne. Jiní ale to štěstí neměli. Vzpomínám si, jak dokázal po našinci loupnout pichlavýma očima za brejličkami, neuhnout a tnout slovem jako svojí širočinou. Přesně a pádně. Dokázal být i nespravedlivý a nepamatuji se, že by se omluvil, když udělal chybu. Přesto jsem si ho nesmírně cenil. Dnes, v době, která vyznává politickou korektnost, už stěží natrefíte na lidi jeho ražení. Naše generace a generace našich dětí vyrůstá jinak, v mnohem větším blahobytu a komfortu. Daleko víc spoléháme na to, že křehké předivo globálních sítí a vztahů bude fungovat pořád. Staří sedláci byli z jiného těsta, utvářely je jiné podmínky. Naučili se spoléhat zejména na sebe, ale věděli zároveň, že nad nimi je Bůh, který dává i bere. Ctili tradice, ale uměli se zároveň poučit ze všeho, co jim přišlo do cesty. Nebáli se novot, ale pečlivě vážili, co jim to přinese. Byli v tom dobrém slova smyslu daleko přízemnější než my. Moc dobře věděli, že je to právě země, která je a ostatně i nás všechny živí. Dodnes vzpomínám na Pojslova slova: „Tatínek jednou přivezl ledek. Každý to vychvaloval, tak jsme jím pohnojili brambory. Když jsme je vykopali, byly veliké a krásné. Uvařili jsme je, rozšťouchali a dali je praseti do žlabu. Prase k nim čuchlo, odfrklo a nežralo. To je snad konec světa, když prase nežere brambory,“ řval. „Takový sajrajt nám od té doby na pole nesměl přijít a dál jsme hnojili jen hnojem.“
…Vážil jsem si pana Pojsla a měl jsem ho rád. Připadal mi vždycky jako sukovatý, houževnatý dub, pevně vrostlý do země, odolávající všem větrům a bouřím. Možná mu sebraly nějaké větve, odraly kus kůry, ale nic víc. Všemu odolal a nic ho nezlomilo. Zlé nemoci, která hlodala tiše a pomalu zevnitř, se však neubránil.
