Jom Ha-šoa – znamená doslova „den toho zmaru“. K uctění památky šesti milionů obětí holocaustu (šoa) proběhly na mnoha místech v den vzpomínky, 8. dubna, pietní akce, kdy se četla jména obětí, zapalovaly svíčky a sdělovalo nesdělitelné.
Vzpomínkový den na oběti holocaustu, mezi nimiž bylo i 94 sušických občanů, začal v kavárně sušického kina historickým ohlédnutím, které zaznělo z úst Václava Diviše (ředitel Památníku v Hartmanicích, tzv. Horské synagogy), Michala Chmelenského (kurátor národopisného odd. Západočeského muzea v Plzni) a Barbory Freund (doktorandka židovských studií při HTF UK). Mimo jiné bylo připomenuto i letošní 70. výročí povstání židovských vězňů ve varšavském ghettu.
Mezi hosty, kteří přijeli uctít památku židovských obětí do Sušice, byl i pamětník holocaustu.
„Přežil jsem holocaust,“ začal své vyprávění Pavel Stránský o tom, jak přežil systematický plán nacistů na „konečné řešení židovské otázky“ a citoval pak izraelského spisovatele O. B. Krause, že „nešlo o jediný holocaust, ale o šest milionů osobních holocaustů“.
„Můj příběh holocaustu je zároveň příběhem holocaustu mé manželky – je to naše „lovestory“. Poznali jsme se v roce 1938. Byli jsme oba jedináčci a naše životní osudy se proťaly krátce předtím, než jsme byli vystaveni té nejtěžší zkoušce, jakou jsme si nikdy ani neuměli přestavit.“
„Češi židovského náboženství“ byli nejprve Gestapem obráni o majetek, pak o důstojnost a lidství. Do naprostého ticha, desítkám naslouchajících, vyprávěl Pavel Stránský svůj příběh; cestu transporty do Terezína, do Osvětimi, Březinky…
„Začátkem roku 1942 se do Terezína dostala i moje snoubenka Věra s rodinou. Její maminka pokračovala transportem přímo do Polska, do plynové komory; krátce po příjezdu onemocněl a zemřel i její tatínek. Já jsem měl být v prosinci transportován na východ do Osvětimi a dál do Březinky, ale to jsme nevěděli. Nechtěli jsme se rozdělit, tak jsme se vzali. Svatbu jsme měli v Terezíně, svatební noc mezi 2 500 tisíci vězni, svatební cestu v dobytčáku na cestě do vyhlazovacího tábora…“ pokračoval.
Po dvou dnech a dvou nocích v nelidských podmínkách dojeli do Březinky, kde SS vybudovalo „český rodinný tábor“, který měl být po 6 měsících „obnovován“ (osazenstvem).
Na žádost Fredyho Hirsche („krotitel esesáků“ – TV cyklus Neznámí hrdinové), rázného atleta beze strachu, byl v táboře zřízen jeden dětský blok, kam se tehdy dvaadvacetiletý Pavel dostal jako učitel. A to byl, podle jeho slov, hlavní důvod jeho přežití. „Zkrášlovali jsme poslední dny těch nejmenších obětí holocaustu. Nemohli jsme je zachránit, ale chtěli jsme, aby byly alespoň na chvíli šťastné,“ dodal Pavel Stránský a neskrýval dojetí.
Nelze vystihnout atmosféru, kterou Pavel Stránský do svého příběhu vkládal, když vyprávěl o chování doktora Mengeleho, smrti tisíců dětí i dospělých a neustálém strachu.
„18. června 1944, šest měsíců po příchodu do tábora, byla nařízena selekce – smrt nebo živoření. Živoření znamenalo přežití, alespoň na chvíli, když fyzicky zdatní byli odvezeni do pracovních táborů. V červenci jsem byl v prvním transportu, který opustil „rodinný tábor“. V dubnu 1945 jsme v noci slyšeli blížící se ruskou armádu a v dubnu byl také nařízen pochod smrti, který trval celkem 19 dní. Ušli jsme kolem 200 kilometrů a na začátku května došli mezi Litoměřice a Terezín. To už jsme byli ale jako rukojmí pro to, aby nás příslušníci SS mohli ‚vyměnit‘ za odchod do Německa.
„Pak jsme došli znovu do Terezína, kde už byli čeští lékaři i sestry. V té době jsem vážil 35 kg. Dorazili sem i vězni z ostatních koncentračních táborů…“
Příběh lásky Pavla a Věry byl po dlouhé době nejistoty, útrap a osudových zlomů rozzářen šťastným shledáním 19. července 1945. „Byl to nejkrásnější den mého života. Ona byla tak… tak krásná,“ zaleskly se slzy v očích starého muže.
V roce 1946 stvrdili svou lásku úředně podruhé, svatební noc tentokrát protančili na maškarním plese ve Smíchovském Sokole. Narodili se jim dva synové a radovali se ze čtyř vnoučat, v roce 1997 oslavili zlatou svatbu.
Vzpomínkový večer pokračoval komentovanou prohlídkou městem, po stopách sušické židovské komunity. Završen byl v nepopsatelné atmosféře na starém židovském hřbitově, kde za písňového doprovodu Svatoboru přítomní přečtli jména 94 sušických obětí holocaustu a zapálili na jejich památku svíčky.
Sušické kulturní centrum, které bylo pořadatelem piety, zařadilo význam tohoto dne také do programu kina a večer promítlo film Nickyho rodina o záchraně více než šesti stovek dětí židovského původu anglickým bankovním úředníkem Nicolasem Wintonem a jeho přáteli.
-red-
foto: as, Vladan Strejc
{gallery}susice/2013/duben/jhs_web/{/gallery}
