Olda Říha: „Žiju se vším všudy!“
Když jsme plánovali rozhovor s Oldou Říhou, měli jsme na mysli klasické povídání ‚face to face‘. Jeho pracovní vytížení, kdy doslova vařil nad těžkým úkolem sestavit v ultrakrátkém čase výběr pro album BEST OF Katapult připravované k jeho květnovým pětašedesátinám ale zhatilo naše plány, přesto jsme se elektronicky domluvili a (nejen) pro šumavské fanoušky je tu rozhovor s Oldou Říhou, který 50 let hraje rock!
Oldo, nechci se dívat celých 50 let zpátky, protože svou zpověď „jak to bylo od začátku“ už jste podával mockrát. Pojďme na chvíli do posledních pěti-šesti let. Tyhle roky byly vážně zlomové. To co potkalo Katapult, tedy to co potkalo Oldu Říhu, bylo možné přežít zase jen Oldou Říhou. Doslova znovuzrození Katapultu a megaúspěchy alb v posledních letech jsou jasným vykřičníkem: Katapult jede dál.
„Tohle už jsem taky říkal mockrát. Jo, posledních pár let dalo mě i Katapultu dost zabrat. ‚Vzít‘ mi parťáka, kterého jsem měl v Dědkovi bylo jako by mi zbořili barák a já zůstal uvnitř a když jsem z pódia zanedlouho oznamoval smrt Karla Jahna, sám jsem nevěděl, jestli to vůbec dokážu ustát.“
Dědek a vy – to je synonymum pro Katapult, se kterým to po v roce 2009, kdy jste zůstal z původní sestavy sám, vypadalo dost bídně. Když jste měl chuť se vším praštit a jít od toho, co vás nahodilo? Jste živel složený z protipólů, takže z velkého smutku se stal vzdor osudu vykřičený do světa rockem?
„Určitě to bylo hodně o muzice. Ale taky o rodině a přátelích a neskutečných tisících mailů a vzkazů a dopisů od fanoušků – nepřestávej, hraj dál, to dáš….To mě dostalo zpátky na hladinu a pomohlo mi se nadechnout. Uvědomil jsem si: „Já prostě musím hrát rock’n’roll. Musím. A vstal jsem a šel.“
Místy hodně emotivní snímek Rock života vypráví o plusech i minusech života Katapultu, tedy vašeho. Navzdory všemu jste muzikou dokázal porazit to, co by jiné dostalo na lopatky a už jste zase „vedoucí“. Jaké jsou další dvě slabiky KATAPULTu – Andy Budka a Ondřej Timpl?
„Oni oba od začátku JSOU Katapult. Tím jak dokázali najednou a spolu zahrát, tím jak dokážou ‚kaťáckou‘ muziku cítit a prožívat, co všechno ze sebe dávají – nepochyboval jsem a nepochybuju, že s nimi jsem pořád a neexistuje nic, co by mě přimělo přestat být Katapult.“
Což je skvělá zpráva! Takže ptát se na to, jak se vyrovnáváte s generačním rozdílem je asi zbytečné…
„Tam přece žádný není! Na jevišti je muzika Katapultu osvěžená mladou krví, ale mluvit o nějakých rozdílech…. Ne.“
Je pravda, že ani u kritik jste (snad až na výjimky s výsledkem „plus“) nesklouzli do kategorií „před“ a „po“, což je výjimečné až vzácné a Olda Říha – tedy Katapult je prostě už desítky let značkou, stylem, zárukou… Nebudu vyjmenovávat všechna úspěšná alba, to bychom to psali dlouho, ale mě osobně se líbí Radosti života. Jak si stojí u Vás? Máte některé z té plejády raději než ta ostatní?
„Asi nepřekvapím tím, že mám rád úplně všechny. Stejně jako na všech jednotlivé písničky. Mám výhodu, že když se mi nelíbí něco co jsem stvořil, prostě to nehraju a nenahrávám. A v podstatě – jsou to všechno moje děti. Nechci žádné preferovat a ani zatracovat. Ale abych se přiznal, na album Radost života jsem velmi pyšný a hrdý. Je to vlastně autentický záznam mých životních postojů a názorů“.
Předpokládám, že k těm ostatním lidským radostem, běžným, patří i Váš druhý (nebo první?) domov – Šumava. Jak se tu cítíte? Jaké lidi tu rád potkáváte?
„Bože, to je otázka. Oba moje „domovy“ na které se ptáte, jsou si rovnocenné. Ale jak tak čas běží, začínám preferovat Šumavu jako protipól mého hektického života. Utíkám tam vždycky jak jen můžu. Dokonce jsem připraven na Šumavě už i bydlet natrvalo. A když mám skepsi a všichni mě štvou, tak je straším: „bacha, zmizím na Šumavu“! Myslím, že už se to blíží. Na Šumavě potkávám spoustu a spoustu různorodých lidí, a to se mi líbí, „šumavští vlci“ a sportovci, to mám rád“.
A co Vás štve? Nemyslím konkrétně jen tady, ale tak vůbec, prostě hodně.
„Štve mě všechno možný, jako ostatně nás všechny. Je to zdejší politika – už dlouho říkám, že se politici hlavně starají o sebe a o svoje politické strany. Plus k tomu naprosté diletantství a zdrcující nekompetentnost. To snad stačí. Mám kliku, že mě z mojí frustrace dostane naprosto spolehlivě rokenrol. Mám štěstí!“
Vždycky jste šel proti proudu a mám pocit, že se to nezměnilo. Pamatuji si, když jsme se před časem setkali, že jste vzpomínal na dobu, kdy jste nesměli hrát. Kapelu to nezlomilo. Prokázali jste neuvěřitelnou sílu, odvahu, snad i drzost (?) a chuť se rvát. Ani na chvíli jste nepodlehli myšlence, že by bylo jednodušší „jít s českým davem“ abyste mohli hrát?
„Ne. Katapult je zrozený ze série průšvihů. A pokud bych chtěl „splynout s českým davem“, který v době když my jsme nesměli, hrát mohl… asi bych musel zahodit kytaru. To prostě nešlo, to bylo mimo moje (a naše) ‚zákony‘. Takže logicky s tím musely přijít na řadu i ty průšvihy. Ale ustáli jsme je.“
A spolu s vámi několik generací fanoušků, kteří ve vyprodaných sálech čekají na další a další pecky Katapultu. Série letošních koncertů je jubilejní. Je, nebo bude, jich, na různých místech celkem 50.
„Přesně tak. Jsou speciální tím výročím, ale dáváme do nich všechno jako pokaždé a bereme si z nich muzikantsky to nejlepší. Logicky tam zaznívají i hity ze ‚starejch dobrejch šedesátejch‘ ale hlavně jde o muziku TEĎ“.
Díky za rozhovor a Váš čas. Předejdu trochu ty davy, které budou gratulovat (a slibuji, že se vyhnu číslům):
Ať je nejen letošní publikum, koncerty, muzikantská inspirace a výdrž „BEST OF“! A v rámci všeho ostatního: hodně dalších dobrých, výjimečných, ro(c)ků a šťastné návraty odkudkoliv.
Andrea Staňková
