NÁZOR MIROSLAVA KREJČI: Veřejnost i média mají v těchto dnech jedno velké téma. Ústavní žalobu Senátu na prezidenta republiky pro velezradu. Někdo tento krok Senátu vítá, někdo ho odsuzuje.
Zbabělost, msta, populismus, mezinárodní ostuda a další podobné silné výrazy padaly na pondělním neveřejném jednání Senátu PČR při projednávání návrhu ústavní žaloby na prezidenta republiky. Vycházely z úst odpůrců tohoto návrhu. Každý z nich sice začínal své vystoupení smířlivě konstatováním, že je věcí svobodné volby každé ze senátorek a senátorů, zda tento návrh podpoří či nikoli. Závěr jejich vystoupení ale převážně končil výrazy zmíněnými v úvodu. Žádný argument, pouze emoce a možná i strach z toho, jaké odpovědi mohou zaznít od Ústavního soudu. Možná i tato zjevná hysterie a nervozita byly nakonec důvodem, proč se k 28-mi signatářům připojilo dalších deset senátorek a senátorů a ústavní žaloba je tedy již v „péči“ nejvyšší soudní autority v ČR. Třicet hlasů proti, 1 senátor se při hlasování vzdálil a 12 zákonodárců horní komory se tohoto mimořádného jednání vůbec nezúčastnilo – přitom by možná při jejich účasti byl výsledek hlasování jiný.
Ústavní soud tedy bezprostředně poté, co se odmítl zabývat ústavní stížností na zrušení čl. II novoroční amnestie ji má opět na stole, ale ve zcela jiném světle – jako součást žaloby o pěti bodech na prezidenta republiky (takže nejen amnestie, ale i nerespektování rozhodnutí správního soudu, ohrožení funkčnosti Ústavního soudu a neratifikování mezinárodních smluv uzavřených vládou a schválených Parlamentem). Ústava ČR zná bohužel pro pohnání prezidenta k odpovědnosti za nerespektování právního pořádku ČR pouze termín velezrada. Zní to hrůzostrašně, ale nejde o trestný čin s důsledkem nějakého běžného trestu. Pouze ztráta možnosti ucházet se kdykoli v budoucnosti o prezidentský úřad a případně i nepřiznání doživotních rent. Jde tedy spíše o morální ohodnocení výkonu funkce prezidenta republiky. Václav Klaus si během dlouhých let svého působení v politice vytvořil takový malý kult osobnosti, kritizoval a dehonestoval kdekoho a sám se považoval a byl považován za nedotknutelného. Teď si ale někdo dovolil onu nehoráznou drzost kritizovat jeho a prohlásit, že „císař je nahý“. To samozřejmě raní každé ego – zvlášť to jeho. V každém případě ale byl a je výraznou osobností – byť značně kontroverzní.
A teď k těm silným výrokům z úvodu, které zazněly nejen z úst některých senátorů, ale které rezonují napříč celou společností. Zbabělost? – Jaká zbabělost, když jsou to právě signatáři návrhu žaloby a ti, co se k nim při projednávání připojili, na koho se nyní pořádá hon? A to leckdy dosti vulgární. Msta? – Proboha za co? Senátoři pouze využili své ústavní možnosti (snad i povinnosti) a dotazují se Ústavního soudu, co hlava státu musí, může a nesmí. Populismus? – Populismem jsou přece sliby, o kterých předem víme, že nebudou naplněny. Respektování názoru občanů je populismem? Mezinárodní ostuda? – Nebyla zajímavějším tématem třeba krádež protokolárního pera v Chile „za bílého dne“ před zraky světových médií? Nebo vystoupení na řadě mezinárodních fór, kde Václav Klaus rozhodně neprezentoval názory a postoje České republiky, ale pouze a jen ty svoje? Nezveličujme tento legální krok Senátu – tato kauza snad zajímá jen sousedy na Slovensku a to především z důvodu, že i jejich prezident bude možná čelit obdobné žalobě. Nepřisuzujme tedy přílišnou váhu něčemu, co ji nemá.
Tvůrci Ústavy nevložili před dvaceti lety do tohoto základního kamene našeho práva článek 65 samoúčelně. Taktéž ani v zákonu o Ústavním soudu není § 96 jen tak pro okrasu a totéž platí o § 137 Jednacího řádu Senátu. Vše je jednou poprvé – tentokrát to potkalo současné použití všech těchto tří zákonů a jejich příslušných ustanovení naprosto v souladu s právním pořádkem České republiky. Jsou-li argumenty (nemyslím samozřejmě ty vulgární) odpůrců tohoto kroku věcné a mají relevantní právní základ, Ústavní soud jim dá zajisté za pravdu a skupina senátorů, která iniciovala žalobu, bude mít z ostudy kabát. Tak proč najednou tolik hysterie? Jediný, koho tak trochu v jeho reakcích možná chápu, je premiér. Má totiž tak trochu „máslo na hlavě“ – spolupodepsal novoroční amnestii, zatímco zbytek vlády ČR (vyjma ministra spravedlnosti) včetně Úřadu vlády se od toho víceméně distancuje.
Odložme emoce, vyčkejme verdiktu Ústavního soudu a respektujme odpovědi na otázky položené v podání senátorů. My zákonodárci, všichni občané i každý, kdo kdy bude zastávat prezidentský úřad. Aby již nikdy nemusel Senát sáhnout k tomuto krajnímu kroku. Aby již hlava státu nerozdělovala občany této země a nevyvolávala pochybnosti o směřování České republiky na mezinárodní scéně.
Miroslav Krejča,
senátor
