Antonie Majdlová
Paní Majdlová, narodila jste se před sto lety. Kde jste se narodila a kde jste vyrůstala?
Pamatuji si, bylo to 20. března, hodně padal sníh, přijeli Němci. Všude vlezli, kde bylo otevřeno, hned tam byli a všechno sebrali a vykradli, hlavně brali starožitnosti. Tenkrát byly často nálety, museli jsme se chodit schovávat do sklepa a moc jsme se báli. Bylo to vždy narychlo, běželi jsme v čem jsme byli právě oblečeni a nechali za sebou vše otevřený. A toho využivali ti Němci.
To bylo hrozný, nevěděli jsme. jestli někdy ještě vyjdeme nahoru nebo ne. Ještě že tenkrát zachránili aspoň ten rozhlas a my jsme mohli poslouchat rádio. Jsem ráda, že žiju teď. Teď už je mi líp.
Když jsem skončila u té židovky, dostala jsem se do závodní kuchyně a tam jsem pracovala jako pomocnice přes 20 let. Byla to závodní kuchyně projektového ústavu. Už tenkrát tam pracovalo 1000 lidí a dovedete si představit připravit 1000 obědů. Bylo nás málo, na tuhle práci jsme byli jenom čtyři. Takže jsem v kuchyni dělala všechno. Vařila jsem polévky, hlavní jídla, nejvíce mě ale bavilo péct buchty a koláčky. A potom úklid. Ale tahle práce mě strašně bavila. V kuchyni jsem vařila vlastně skoro celý život. Vařila jsem i na ekonomické škole a taky jsem pracovala v šatně. Prostě kde se dalo.
Byla jste sama, nebo se ve Vašem životě objevil i nějaký muž?
Vdávala jsem se ve třiceti. Manžel pracoval jako strojvedoucí v Praze na Smíchově na Malvazinkách. Bydleli jsem v Praze na Letný, tak jsem to měla kousek do kina i do divadla. Ale moc jsme nechodili. Každý den jsme chodili do práce a pak jsme byli unavení, tak už se nám moc nechtělo. Měli jsme televizi. Ale chodili jsme na procházky do Stromovky. To bylo blízko. Nejhorší práce je v kuchyni, víte. Bože to byla hrozná dřina. Bydleli jsme ve velkém bytě, dnes už bych se o něj starat nemohla a taky sestru mám v Masákově Lhotě. Chtěly jsme být blíž u sebe a tak jsem šla sem do domova důchodců. Tady za mnou může aspoň chodit.
Měli jste s manželem nějaké děti?
Mám s ním jednu dceru. Ta už má dneska taky dceru a ta má dva kluky, takže jsem prababička. Ale žije na Moravě a moc často sem nejezdí. Je to daleko a teď je venku škaredě, já bych to teď ani nechtěla. Druhá moje sestra už má taky vnučku, ta je v Anglii, tak se vždycky těším, až přijede a zastaví se za mnou. Jsou jí 3 roky, ale ta neumí česky, ani slovo. Je hrozně živá, pořád tady pobíhá.
Havla jsem neměla vůbec ráda, ale tu jeho Olgu jo, tu jsem měla ráda. Ta jezdila často tramvají. Olga byla dobrá, taková lidská. Dneska už ani nevím, nesleduju to. Já jsem nikdy nebyla na politiku. Kam jsem přišla, tam jsem se měla dobře a víc jsem neřešila.
Nyní jste v Kůsově, kdy jste se vrátila na Šumavu?
Sem do Kůsova jsem se dostala 16.10.2008. Takže už jsou to čtyři roky. Hlavně kvůli sestře, abychom se mohly vidět. Do Prahy už za mnou jezdit nemohla.
Mám tu taky známou, Martina Mistrová se jmenuje. Ta se stará tady o všechny ty lidičky. Jsem ráda, že tu je. Mám ji ráda a ona má ráda mě. Taky za mnou chodí kamarádka, co žije ve Vimperku. Byla to dřív učitelka. Jsem ráda, když za mnou někdo přijde a popovídá si se mnou. Jinak chodíme do biografu. To se mi strašně líbí. Pouští nám tam starý filmy s těma hercema jako je Burián, Nový, Marvan, Pištěk. Zítra bude čtvrtek, tak to zase půjdeme. Akcí je tady dost.
Loni jste měla velikou oslavu 100. narozenin. Ani já bych Vám 100 let nehádala.
Náš rozhovor ukončila večeře. Paní Majdlová se na ni už moc těšila a tak jsem jí nechtěla zdržovat. Tak jí přeji hodně zdraví a třeba se ještě někdy setkáme.
Lenka Doubková
