Jiřina Jirásková – nikdy jsem nebyla vášnivá šumavská turistka
Národ ji miluje už více než půl století. Byla to jedna z našich nejznámějších hereček, ne-li ta nej. Část léta trávila v předhůří Šumavy – v Malenicích, odkud pocházel její životní partner Zdeněk Podskalský, zbytek roku byl pracovní v Divadle Na Vinohradech. Tento exkluzivní rozhovor vznikl v létě v půli srpna. Zavzpomínejte s námi na tuto skvělou herečku.
text a foto ve spolupráci s čtvrtletníkem Šumava /NP Šumava/
Paní Jirásková, trávíte v Malenicích celé léto?
Nikoliv. Pouze několik týdnů.
Pak se vracíte zpátky do Prahy?
Ano, protože v Divadle na Vinohradech začíná sezóna.
Budete pokračovat?
To nevím, protože máme nové vedení, jak byste měl vědět. Nikdo z nás zatím netuší, jakým způsobem si nové vedení představuje sezónu. Já ale v současné době v Divadle na Vinohradech hraju. (malá pauza) Vlastně ani ne moc dlouho. Asi 61 let, což je kratičká doba, tak bych si to tam ještě ráda chvíli vyzkoušela. Teď mi navíc přišla velmi krásná nabídka divadelní. Je to skvělá hra, nerada bych prozrazovala titul i divadlo, odborníci tu hru jen chválí, pro mě to má výhodu, protože bych tam hrála starou paní, která nemusí chodit. Každopádně by se to muselo hrát na komorní scéně. V televizi jsem natočila během posledního půl roku pět menších rolí, ale velmi hezkých. Poslední role byl film Jiřího Menzela (chvíli přemýšlí) Ach ti Donšajni. Já v tom hraju starší dámu, která už je v domově důchodců a setká se tam se starým kamarádem z mládí. O té schůzce a o tom, že je to poslední pozdrav jara jejího života, tak o tom ta role je. Teď se nic dalšího nerýsuje.
Objevila jste se i v seriálu Pojišťovna štěstí. Nebránila byste se nabídce z takového seriálu?
Kekulová! Áno. Musím k tomu říct jednu věc. Za svůj život jsem odehrála všechny slavné světové vládkyně: Královnu Kristýnu, Kleopatru, Alžbětu anglickou. Jak šla léta, tak jsem hrála všechny panovnice, které existují v divadelních textech, ale v životě jsem nebyla tak populární, schválně nechci říkat slavná, všimněte si, jako když jsem hrála Kekulovou.
Slyším o panovnicích a vzpomněl si také na vaší ředitelku gymnázia v Kleinových Básnících.
Ano, máte pravdu, i já si vzpomínám, ale to nebyla moc velká role. Na nic bližšího si nevzpomenu. Vy byste si uměl vzpomenout na jeden ze svých padesáti titulů?
Já si kolikrát nevzpomenu ani co se dělo dneska v osm hodin ráno.
Děkuji vám, já též ne.
Jak trávíte léto v Malenicích?
Báječně. Ležím od rána do večera.
Nevěřím. Není doba letních prázdnin ideální k dohnání starých restů? Četbě, sledování televize?
Občas se snažím dívat na televizi. V Praze na to nemám náladu, ale musím říct, že mě to nebaví ani tady.
Zrovna včera vysílala Česká televize jeden z vašich prvních filmů – Každá koruna dobrá. Sledovala jste aspoň tenhle?
Dívali jsme se na to. Ale tam jsem v podstatě jen ležela s ucpanými ústami. Řekla jsem to doufám správně spisovně? Asi ne, co? Tak jsem tam ležela se zacpanou hubou.
Takže příliš krátká doba na posouzení hereckého výkonu?
Ano, nic jsem neposuzovala. Ale byla jsem velmi hezká.
A co třeba ve výraznější roli? Když jste například hrála ve Světácích.
Ty Světáky. Po pravdě řečeno. Promiň Zdeňku. Támhle mám Podskalskýho (ukazuje na fotku Zdeňka Podskalského ve skleněné vitríně pozn.red.) znám opravdu z paměti. Já jsem natočila přibližně padesát filmů, takže máte jistou představu, co by mě asi tak mohlo vzrušit a zajímat. Nejsou to prostě zrovna Světáci, na co bych se musela dívat, ty znám zpaměti.
Zpaměti? Opravdu? Vzpomenete si tedy na Hynaise?
Vojta! Já je znám všechy!
Gratuluji, ten scénář máte pořád v malíčku, ale vraťme se do Malenic. Těšíte se sem, když jste v Praze?
V každém případě, když jsem v Praze, tak se mi nesmírně stýská po Malenicích. Když projdete mojí zahradu a můj dům, tak jsem na něm padesát let pracovala. Potom se mi může jen stýskat. Ale nemohla jsem tu být pořád. Musela jsem zpátky na Vinohrady. C´est la vie messieur.
Kdo se vám stará o dům? Je krásný, ale veliký, jistě náročný na údržbu.
Mám tu přítelkyni, která se stará o dům, o zahradu, o hrob už dlouhá léta. Stará se mi tu o všechno moje dobrá kamarádka Jana Svítivá. Tento dům, ani tu zahradu by tu nenechali zahynout za žádnou cenu.
To je dobře, že máte takovou kamarádku.
Mám. Děkuji. (klepe to štěstí na dřevo)
Máte s sebou i vašeho francouzského buldočka Amálku. Je to již několikátý buldoček. Vy jste o nich vždy tvrdila, že vám jsou podobní. Je i Amálka?
Já myslím, že je při nejmenším hezčí než já. Ale ujišťuji vás, že jsem to nikdy netvrdila. Pravda, kterou já říkám a tu si napište je toto – Říká se to, že pes je takový, jaký je pán. V mém případě to ale nikdy nevyšlo. Celý život jsem měla francouzské buldoky a vždy byly daleko inteligentnější než já. (mluví velmi nahlas a pateticky, téměř jako kdyby odříkávala svou roli na Vinohradech)
Vypadá velice inteligentně. Jako maxipes Fík – jen promluvit…
Tak se dívejte. Pojď Máli. (bere si do úst piškot dál volá na psa, který mě zatím upřeně sleduje a očuchává, když ho drbu za uchem) Ami pojď sem. (pes vesele vyskočí na pohovku a sebere piškot z úst).
To je šikovnej pejsek!
Ano, ona je stjašně šikovná (šišlá a láskyplně se usmívá na psa).
Už jste zmínila, že z Malenic pocházel váš životní partner Zdeněk Podskalský.
(skočí do řeči) Správně. Tento dům postavil Zdeňkův dědeček a jeho bratr.
Vy jste zde trávili podstatnou část roku, když jste v 70. letech nemohla hrát, že? Myslím, že po Světácích.
Ano, bylo to po Světácích. Byli jsme zde stále. Několik dlouhých let jsem nemohla na obrazovku. Podepsala jsem protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Problémy měl i Zdeněk, jen kvůli mně. Dostal podmínku, že se se mnou musí rozejít. Což jak víte, neudělal.
Nelitovala jste toho někdy? Třeba i z kariérních důvodů.
Litovala. Každý den, že jsem to neudělala dříve. Málo na co, jsem byla v životě tak pyšná, jako na tohle své rozhodnutí. Bylo mi líto všech těch, kteří to neudělali.
Můžete prozradit, jak jste tu se Zdeňkem trávili své dny. Co jste měli rádi?
Jsou určité věci pane redaktore, o kterých se nedá hovořit do tisku (tváří se velmi šibalsky). Ale vím, kam míříte. Zdeněček byl úžasný mykolog, rozuměl houbám, takže jsme hodně chodili na houby. Určitě si musíte vyfotografovat mojí zahradu, protože to byla poušť. To je moje chlouba, v sedmdesátých letech jsem jí tady vybudovala. Je tam nádherná kamenná besídka, býval tam rybníček, teď je tam skalka. Obrovské vzrostlé stromy, které byly vysoké jako já, když jsme na ně věšeli vánoční cukroví. Na té zahradě není hluchého místa.
Jaké máte v Malenicích přátele?
Dnes už jen jediné blízké přátele a to je rodina Svítivých. Pan Svítivý byl spolužák Zdeňkův, neobyčejně vzdělaný, inteligentní a sečtělý člověk. Hlavními body v této vesnici byl akademický malíř Jaroslav Pešek, další Zdeňkův spolužák. A jeho manželka paní profesorka Marie Pešková, náš nejlepší břišní chirurg, uznávaný všemi kapacitami v republice. Ale hlavně to byla fantastická ženská. To byla moje hlavní uzda v Malenicích. Vždycky jsem věděla, že tady je každý víkend. Tu musel milovat každý, kdo jí poznal ať po odborné stránce, tak po osobní. Oba již nejsou mezi námi a byli to moji největší přátelé.
A co vaši herečtí přátelé v Praze?
To je strašně široký pojem. Když to vezmete od kolegyně, se kterou jsem točila jeden ze svých prvních filmů Střevíčky a se kterou spolupracuji celý život a ta se jmenuje Jiřina Bohdalová, přes Dášu Veškrnovou, Ivu Janžurovou. Měla jsem herecké partnery počínaje Brodským, Kopeckým, Vozkou. To byla plejáda špičkových herců. Jednou z nejbližších kolegyní mi byla Karolína Slunéčková. Ta měla chalupu u Lnář nedaleko Blatné. Musím ale hlavně znovu zmínit kolegyni, která mě nikdy nezklamala a na kterou jsem se mohla vždy spolehnout a které si velmi vážím po odborné stránce, tou je právě Jiřina Bohdalová. Určitě nemůžu zapomenout na bývalé vedení Vinohradského divadla v čele s Jindřichem Gregorinim. A vůbec v celém tomhle divadle není člověk, který je tam méně než dva roky, aby nebyl můj kamarád.
Zajede se sem Jiřina Bohdalová také podívat?
Já jsem tu teď tři roky nebyla. Byla jsem velmi vážně nemocná.
Prosím neuražte se, ale jednu dobu jste plnila stránky bulváru v souvislosti s vaším zdravotním stavem. Jak jste na tom zdravotně?
Špatně!
Ale vypadáte velmi dobře. Smysl pro humor ani pověstná ironie vás vůbec neopustila…
Snažila jsem se kvůli vám namalovat pusu, ale jinak jsem se nelíčila, takže moc dobře nevypadám. Říkala jsem si, že už to nezachráním. Smysl pro ironii jsem zdědila po svojí mamince, ta byla jeden z nejironičtějších lidí, co jsem znala, ironická byla vážně hodně.
Stěžujete si na svůj zdravotní stav, ale cigaretku si neodpustíte. Nenapadlo vás přestat.
(velmi tiše) Ne. Navíc jsem dostala dárek od své osobní lékařky. (ukazuje na květinu růží, cigarety a koňak) Já bych snad i přestala, ale musela bych věřit, že mi to pomůže. Ale tomu nevěřím.
Jaký měl Zdeněk Podskalský vztah k Šumavě?
Rozhodně jsme nebyli žádní turisté. Jinak ale měl Šumavu v malíčku. Když bylo třeba cokoliv a rád všechno vysvětlil. Určitě mě ale netahal po Šumavě. Pochopitelně je Šumava jedno z nejkrásnějších míst na světě, samozřejmě mě s ní seznámil. Od Čkyně směrem výše mi ukázal celou Šumavu, ale nejvíc mě seznamoval s blízkým okolím Malenic, které je neobyčejně malebné a krásné. Ale nebyla to moje vášeň ani Zdeňkova ne. Za ty desítky let co jsme spolu žili, jsem v něm vášnivého turistu nikdy neobjevila.
Já jsem si to myslel, že nejste typ turistky. Divadlo je jiné kafe, že? Co třeba ochotnické divadlo na Malenicku?
Po pravdě řečeno profesionálové mají k ochotnické činnosti trošku skeptický postoj. Já ho tedy nikdy neměla a možná i díky tomu, že pan Podskalský a jeho kamarád Pešek byli léta členy ochotnického spolku. Milovali to, dělali to vášnivě a rádi a Podskalský odešel až proto, když v hospodě U Tlapů hrálo ochotnický divadlo a Podskalský v něm nemohl hrát hlavou, protože on byl velmi vysoký pán, a když hrál, měl hlavu v sufitách. Proto šel na FAMU, protože nemohl v Malenicích ochotničit. Oba tihle kluci považovali ochotnické divadlo za jednu z největších svých radostí i předností této vesnice.
Nemůžeme vynechat Troškovu trilogii Slunce seno a vaší roli učitelky Václavky.
(Skočí do řeči) Hubičkové. Zdeňka Trošku mám velmi ráda a celoživotně mu držím palce. V prvním okamžiku, kdy se to Troška rozhodl točit, tak jsme seděli v tomhle domě a povídali si všichni, jak si to představuje, jak to chce točit a proč chce, abych v tom Hubičkovou hrála já. Troška je člověk, kterého by si považovala každá obec, nejen šumavská. Je výjimečný a já mám jeho filmy ráda. Navíc, připusťte, když je vám přes osmdesát, zapnete televizi a vy se tam vidíte, když už jako stará bába zpíváte Měsíčku na nebi hlubokém (árii z Rusalky začne znovu zpívat velmi nahlas, s chutí a procítěně). Kdo vám to dopřeje? No a mě to Troška dopřál, já jsem si v jeho filmech mohla zazpívat i operu.
My jsme několikrát vzpomněli Zdeňka Podskalského, ale jak vzpomínáte na svého prvního manžela Jiřího Pleskota?
Já jsem měla v životě strašný štěstí. Jiří Pleskot má v Malenicích pod kostelem nádhernou chalupu, kterou koupil se svojí manželkou, aby mohl být se mnou a se Zdeňkem dohromady. Měla jsem obrovský štěstí, že jsem v obou případech potkala mužský, kteří byli velmi hodní, což nebývá vždy přednost, ale oni byli jedni z nejvzdělanějších a nejinteligentnějších mužských, jaké jsem v životě poznala.
Pochopil jsem to správně, že váš bývalý manžel si koupil chalupu jen proto, aby mohl být s vámi a vaším druhým partnerem? Přitom důvod rozvodu s Jiřím Pleskotem byla vaše nevěra, ne?
Máte pravdu, neměla jsem charakter. Byla jsem mladá, cítila jsem se strašně volná a byla jsem nezodpovědná. Jednoho krásného dne mi Pleskot řekl, milostivá paní, vy máte pletky s tím a s tím člověkem, náš vzájemný vztah dneškem končí. Úžasnej mužskej. S Jiřím jsme zůstali pořád dobří přátelé. Jeho paní Olga Čuříková, což je bývalá hlasatelka České televize, v Malenicích pořád bydlí. Všichni chlapi, kteří byli okolo mě a pro mě v životě důležití a nejen herci, byli to mužský nesmírně vzdělaní. A jestli vám jako stará žena mohu něco do života doporučit, tak každá hodina, kterou strávíte tím, že se něco dozvíte, je dobrá pro život.
Moc vám děkuji, určitě to potřebuji a budu se toho držet.
/pp/
foto: /pp/, archiv Divadla Na Vinohradech
