Regionální literatuře se na Klatovsku daří, utěšeně se rozrůstá
Často překračuje i rámec oblasti. To bude zřejmě i případ nové publikace „Sušice brána Šumavy“, kterou na konci listopadu vydalo klatovské nakladatelství Typos.
Těch „šumavských bran“ je povícero: Klatovy, Železná Ruda, Vimperk, ale Sušici přece jen ten přídomek sluší nejvíc. Ne nadarmo je v knize citována Eliška Krásnohorská: „Sušice je přirozenou branou Šumavy“. Ředitel nakladatelství Václav Mlynařík mi řekl, že knížka pro něho znamená i jakýsi splacený dluh bývalých sušických rodáků svému městu. Knížka je to opravdu pěkná, na křídovém papíře, vázaná, bohatě ilustrovaná barevnými fotografiemi Jana Kavaleho. Jsou všechny nové, neokoukané, nakladatel prý mohl vybírat z více než pěti set předložených fotek.
Text napsala redaktorka Sušických novin Andrea Staňková. Je čtivý, takový průvodcovský: autorka se v něm často obrací k čtenáři – turistovi s radou, povzbuzením, s informacemi navíc. Oceňuji také snahu o střídmé využití básnických prostředků, které nutně popisný text „okoření“. Čtenáře – ať pěší, nebo cyklisty – nenutí být polykači kilometrů, naopak: vybízí k pozastavení, přestávce, odpočinku uprostřed krásy architektonické i přírodní. Text není přehlcený historickými fakty, je střídmý, možná trochu málo osobní.
Pochválit je ale třeba především fotografa. Kavaleho snímky jsou profesionálně dokonalé, mají v sobě náladu, mnohé nutí k přemýšlení, odkud a jak mohl ten „Pan fotograf“ daný obrázek udělat. O jednom to vím přesně: je na něm téměř v přímce zachycena Otava s hradem Rabí. Právě fotografie dělají z knihy reprezentativní publikaci.
Komu je tedy tato výjimečná kniha určena? Řekl bych, že dvojímu okruhu čtenářů:
– sušickým občanům, patriotům, hrdým na své město. Myslím, že i oni v publikaci najdou fakta, pojmy a informace, o nichž dosud neměli ani tušení! Víte např. co to je planýř a kde je „kámen neštěstí“? Víte, který je nejužší dům v Sušici a kde byl nalezen známý cínový poklad? A kudy se jde na Poustku? Co je „Sušická pavučina“?
Druhý čtenářský okruh by měl být ještě širší: turisté, cílevědomí i náhodní, milovníci Šumavy, Sušice a dalších známých míst. Těm by měla kniha pomoci nejen v potřebné orientaci, ale hlavně k hlubšímu poznání města, jeho historie, pamětihodností a zajímavostí, včetně významných osobností. Současně dostanou doporučení kam a kudy by mohli jít, neboť tady často splývá krása cesty s jejím cílem.
Kniha má (kromě úvodu a doslovu) tři základní kapitoly, dělené ještě do menších pod kapitol:
Zlaté srdce města (sušická radnice, slavné měšťanské domy a nejblizší okolí náměstí) V náruči šumavských masivů (je Kalich, Andělíček, Krásná vyhlídka, Svatobor s Poustkou a Vodojemem).
Jen o malý kousek dál (od středu města do Luhu, na Santos a Páteček, židovský hřbitov a Čápovnu; dál pak do blízkého okolí Sušice. Uveden je např. Volšovský zámek, Budětický přírodní park, „voňavá Lipová Lhota, hrad Rabí, žichovický zámek – a pak už Šumava: Dobrá Voda, Stodůlky, Paště, Annín, Sedlo).
Autorka zaníceně upozorňuje: „Je to i vaše Šumava! … to, co je předáváno nám: moudrost předků, vědění historie, místo k životu …“ Sušice se skutečně má čím a kým chlubit, a většinu toho podstatného v publikaci najdete. Je i neobvykle aktuální: je v ní nejen zachycena rekonstrukce nábřeží K. Houry v r. 2011, ale dokonce i „malý čepický zázrak“ – skleněná socha J. Nepomuckého sklářky Vladěny Tesařové, slavnostně odhalena na mostě přes Otavu letos v květnu.
Co mi v knize chybí?
Především jakákoliv zmínka o Milanovi Pokorném. Hledal jsem ji alespoň v části o nové rozhledně na Sedle, kde má tento učitel, regionální spisovatel a kulturní činitel po právu pamětní desku. Ten do publikace o Sušicku rozhodně patřil, neměli bychom tak rychle zapomínat! V souvislosti s historií děkanství měla být také zmíněna pedagogická škola. V letech 1954-1964 byla v budově u kostela sv. Václava a vzdělávala nejprve učitele národních škol, v závěru pak učitelky MŠ. Zde pod vedením výborných profesorů vystudovaly desítky pedagogů (i M. Pokorný), kteří působili v řadě škol na Šumavě i v Pošumaví, ovlivňovali kulturní i společenský život města – a byli také jeho krásou trvale ovlivněni. Je tu problém Sola. O něm je v knize pouze malá zmínka při cestě na Svatobor u Scheinostova zátiší; Solo zaniklo po 169 letech úspěšné činnosti v r. 2008. Škoda, že už neplatí verš z Krále Lávry K.H. Borovského: „…sirky ze Sušice najdeš všude hned“. Naopak jsem rád, že v části o šumavských Paštích autorka připomenula známou a hodně čtenou trilogii Marie Malé, kterou také vydalo nakladatelství Typos.
Sušičtí by měli mít z knihy radost. Ukazuje totiž, jak si svého města váží, jak je citlivě zvelebují, jak jen neboří staré, ale citlivě, s úctou k památkám i k přírodě krásu města rozvíjejí a kultivují.
A tak vám, budoucím čtenářům knihy Sušice brána Šumavy, snad nebudou znít nadneseně slova Václava Mlynaříka z doslovu: „Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že existuje mnoho míst, která vás zaujmou a ohromí. Ale nikde jsem nenašel místo podobné Sušici“. Rád to potvrzuji.
Miroslav Sulan
—-
Knížkou můžete udělat radost pod stromeček – „Sušice brána Šumavy“ je k dostání v knihkupectví Šumava a v knihkupectví u Vondrů (obojí na sušickém náměstí).
