Když se řekne Rafanda, každého napadne jméno pana Sitára. Když se řeknou chlebíčky, opět zazní jméno pana Sitára. Představujeme Vám pracovitého a nápadyneutuchajícího podnikatele.
Vaše jméno Ĺudovít Sitár nezní právě česky. Odkud původem pocházíte?
Pocházím ze Slovenska z Martina. Do Vimperka jsem se dostal díky vojenské službě a našel si tu první ženu, která pocházela z Tábora. Po vojenské službě jsme se vrátili na Slovesko, ale ženě se stýskalo a tenkrát byly ve Vimperku k dispozici volné byty, tak jsme se sem vrátili. Mám dvě děti. Syn se narodil v Martině, dcera už ve Vimperku. Ve Vimperku jsem už 28 let.
Po příchodu do Vimperka jste pracoval kde?
Nastoupil jsem jako řidič u Agroslužeb s pobočkou v Horní Vltavici. Poté jsem přešel k vimperské městské policii, kde jsem pracoval 11 let. Ačkoliv jsem pracoval v dobrém kolektivu, práce mě nenaplňovala a protože manželka už tenkrát podnikala, odešel jsem a začal jsem podnikat s ní.
Jaké byly začátky Vašeho podnikání? Čím jste začínali?
V budově TKB jsme vybudovali spolu s manželkou Jarkou bufet. Přišli jsme s nápadem občerstvení. Dali jsme do toho veškerou energii, vybudovali jsme příjemné prostředí se základním občerstvením, které jsme si sami vyráběli. Lidi se tam scházeli na kafíčko, popovídat si. Dělali jsme práci, která nás bavila. Bohužel nic netrvá věčně a bufet nám byl odebrán. Byli jsme přeplaceni jiným zájemcem a o bufet jsme přišli. Brali jsme to jako první znárodnění po revoluci. Dnes už je to za námi, ale nesli jsme to velmi těžko.
Chuť do podnikání Vám to nesebralo, jak jste pokračovali dál?
Vybudovali jsme si kantýnu v budově Národního parku Šumava. Opět jsme místnost zařídili a upravili k podnikání. Bylo to takové rychlé občerstvení, sloužící k nakoupení svačin, pití, sušenek a malých chuťovek. Lidé tam rádi chodili, vše se zdálo být v pořádku. Bohužel se opět vypsalo výběrové řízení a potom, co jsme vše vybudovali a zase jsme o to měli přijít, jsme odešli sami.
Ale do třetice jste už nedopadli jak sedláci u Chlumce, nebo ano?
Nebudete nám to věřit, ale ano. Já jsem měl tenkrát takový nápad provozovat bufet přímo na zámku v zadní části nádvoří. Prodávali jsme tam repliky starožitností, repliky skla, turistické známky a samozřejmě občerstvení. Kávu, čaj, párek. Hodně turistů k nám chodilo na plněný housky, palačinky a halušky se zelím. Účastnili jsme se slavností historického městečka, kde jsme vystupovali i v kostýmech. Bohužel jsme byli nuceni opustit tyto prostory z důvodu chátrání zámku a jeho okolí. Dodnes se se zámkem nic nedělá.
Jste nezmar a my se konečně dostáváme k hospodě Rafanda, ve které pracujete dodnes. Jak jste se k ní dostal a nelitujete další zkoušky podnikání?
Rafanda byla tenkrát na prodej. Přihlásili jsme se jako jediní zájemci. Dostali jsme jí 15.září 2005. Byla totálně zdevastovaná, musela projít celkovou rekonstrukcí. Investovali jsme do ní nemalé finanční prostředky, ale i dřinu a srdce. Vybudovali jsme nové záchody, příčky, vybavili jí novým nábytkem. Nyní je ve stavu, kdy na ni můžeme být pyšní.
Jaké druhy piva Vaše hospoda nabízí?
Nabízíme pouze protivínský Platan. Máme zde své patrioty, kteří k nám chodí právě na toto pivo a jiné by ani nepili. Platan se tu točí už 50 let. Hospodu měla řada majitelů. Prní majitelka je známa od roku 1950 a byla to paní Kursová. Máme udělen i cech pivních znalců a tak vždy u nějaké příležitosti objednám speciální druh piva na ochutnávku. Teď to bylo svatomartinské a na mikuláše ďábelské pivo 16 nebo 18 stupňové. Jsou to piva silná a také velice drahá. Zákaznící je rádi ochutnají, ale zase se vrátí k Platanu.
Je těžké si dnes udržet zákazníky, máte pro svoje „štamgasty“ i nějaké motivační a speciální akce?
Určitě, zrovna nyní probíhá tipovací soutěž, kolik drobných je ve skleněné kasičce, kterou mám vystavenou na polici. Chlapi tipujou a nejpřesnější výsledek bude odměněn, někdy tričkem, nyní flaštičkou fernetu. Slavili jsme VŘSR, pohřbívali jsme žárovku, pije se prostě na všechno.
Dají se prostory Rafandy využít i k oslavám a menším akcím?
Slavily se tu už několikatery narozeniny, menší rodinné a kamarádské akce. Vždy jsou tu nachystány plné stoly. Občerstvení je vždy formou rautu, jídlo je pořád k dispozici, pečou se kolena a další dobroty.
Kromě pohostinství ale vyrábíte s partnerkou i chlebíčky, bagety a další menší občerstvení.
Ano, vyrábíme si sami 4 druhy chlebíčků. Salámové, šunkové, ruské vejce a jarní. Kromě toho pečeme karbanátky, děláme bagety, toastové chleby, saláty. To vše pak rozvážíme zákazníkům. Nedávno jsme pekli na hostinu 1000 řízků, 450 karbanátků a dělali 170 obložených mís. Byla to opravdu 24 hodinová práce.
Řekněte mi, jak vypadá Váš všední den? Kolik hodin jste na nohou?
Každý den v týdnu děláme čerstvé chlebíčky a občerstvení. Vstávám tedy v půl páté, někdy v pět hodin. To záleží na počtu objednávek. Výroba se tak do 8 hodin udělá a potom ji rozvážím. Mezitím partnerka uklidí po ranním shonu a začneme připravovat obědy, které rozvážíme na objednávku. Musíme nakoupit, pak jdu na chvilku domů a před třetí hodinou už jdu zase do hospody, protože ve čtyři hodiny otvírám. Končí se ve 22 hodin. To je ale provozní doba, musí se opět provést úklid a teprve poté jít domů. Takže pokud to spočítám na nohou jsem 17 hodin. Pokud nejsou objednávky v sobotu a v neděli nevyrábíme, pouze se jde uklidit.
Takže je možné si chlebíčky a jiné dobroty u Vás objednat i soukromě?
Ano, pokud zákazník zavolá aspoň dva dny dopředu, vyjdeme mu určitě vstříc. Pokud bude chtít chlebíčky na víkend, děláme je vždy ten den čerstvé. Stačí si je dojít objednat na Rafandu.
Jste člověk s neutuchajícími nápady, co Vás ještě napadlo ke zlepšení života ve Vimperku?
Navrhoval jsem, že by na plácku před Rafandou mohly být bleší trhy a nebo ty farmářské. Vím především od starších lidí, že se nedostali na trhy na zámek. Zde by to bylo pro ně výhodnější. Pokud by bylo špatné počasí, mohli by se zde i občerstvit, dát si teplý čaj, kávu. Neberu to jako svoje zvýhodnění, pouze jsem dostal ten nápad. Vimperské farmářské trhy přišly pozdě. Mělo se s nimi začít hned jak začaly Chlumany. Dnes už je situace taková a trhovci to mají těžké. Víte, ono je to náročné, vím, kolik tun nanosím, přijde mi tam 5 lidí a výdělek nula.
Máte ještě nějaké další plány do budoucna?
Plány by byly, ale člověk už se trochu bojí. Je to řehole, ale nelituju toho. Teď se soustředím na to, co dělám,a dělám to na maximum. Se vším mi pomáhá moje žena Jarka a tímto jí děkuji.
Děkuji za rozhovor a smekám před Vámi.
Lenka DOUBKOVÁ
Dobrou chuť!
