Přelom 60. a 70. let minulého století. V dějinách komunistického Československa jedno z klíčových období. Období Pražského jara utnul příjezd vojsk Varšavské smlouvy. Konec nadějí na změnu, na svobodu. Čkynští fotbalisté ale měli v té době i jiné starosti. Bojovali o postup z okresního přeboru, chtěli výš. Doba normalizace ale zasáhla i čkyňský fotbal. Z politických důvodů musel vedení tehdejšího fotbalového Sokol Rozkvět Čkyně opustit kronikář Josef Lávička.
Pane Lávičko, jaký fotbal se hrál ve Čkyni na konci 60. let?
V té době se ve Čkyni hrál pěkný fotbal. Hráči byli velké osobnosti. Nejraději vzpomínám na Ing. Václava Duška ze Strakonic, vynikajícího technika a vůdčí sílu mužstva, který byl několikrát zvolen hráčem roku, na Vimperáky Pepu Marona, tvrdého střelce, který z trestňáků rozhodoval zápasy, oba brankáře Frantu Rotta a Josefa Peška, útočníky Pepu Medka a Frantu Faláře, urputného hráče Tondu Tomana ze Lčovic a výborného Josefa Hlinku z Onšovic. Jeho bratr Jarda Hlinka a ostatní Čkyňáci to uměli také dobře. Tvrdý bek Karel Holfeld vynikal nekompromisními odkopy, Jirka Janda hrál v záloze, Jirka Krejčí, vynikající technik, si uměl přistrčit míč rukou, aniž by si toho sudí všiml. Franta Jonáš byl poctivý fotbalista, Venda Lukeš si při hře povídal, Zdeněk Nezbeda byl a je duší a legendou čkyňského fotbalu, jeho bratr Josef Nezbeda se činil v útoku. Karel Pěcháček běhal jako vítr na levém křídle a Míra Růžička, skvělý technik, neuměl oplácet zákeřné fauly. Když chtěl někoho nakopnout, kopl většinou sám sebe. Sláva Sova, hezký chlap, se nikdy na hřišti neumazal, Josef Kuneš, Franta Bárta a Vašek Sváta se s talentem pro fotbal narodili. Doufám, že se nebudou zlobit ti, na které jsem zapomněl. Šest těchto vynikajících hráčů už není mezi námi.
Byly také podivuhodné zápasy, na které člověk nezapomene. Tak třeba utkání okresního přeboru Sokol Rozkvět Čkyně versus Sokol Lhenice v roce 1969. Tři naši hráči přišli k utkání pozdě, Sova měl horečku. Než se Čkyňáci rozkoukali, byl tu poločas a skóre 0:6 !!! Lhenický Kvěch nám dal tři góly! Po přestávce ale začali hrát jako o život a branky teď padaly na lhenické straně. Zápas končil 5:7 a to ještě Sova nedal penaltu a Duš-kovi rozhodčí Tík (ze Lhenic!) neuznal regulérní gól. Kupodivu – všichni byli spokojeni. Lheničtí si odváželi body, Čkyňáci zařídili grandiózní obrat a diváci viděli 12 branek.
Další takový mač sehráli naši v Krumlově proti jejich béčku. Tam byl problém s brankáři. Franta Rott se nedostavil a Pepík Pešek byl po jakési oslavě v těžké kocovině. V první půli naši zažili kanonádu. Pešek nevěděl, kam dřív skočit, a když někam skočil, míč se od něho odrazil a skončil v autu. Břevna a tyče zvonily, ale Pešek postupně překonal nauseu, rozdýchal se a rozchytal se. Poločas skončil 0:0 a Krumlováci byli zoufalí. Chvíli po začátku druhé půle došoural Tonda Toman míč do jejich branky a bylo prakticky po zápase. Soupeř se už na nic nezmohl a byl rád, že dostal jen jednoho.
Za dobrou reprezentaci umožnil sponzor JZD Rozkvět Čkyně našim fotbalistům několikadenní soustředění v Konstantinových Lázních, kde bylo sjednané přátelské utkání. ,Konstantinky jsme tam slavně porazili a také to řádně oslavili. Druhý den, zmožení a unavení, jeli jsme na výlet, myslím do Stříbra. V Kozolupech jsme viděli, že se tam na hřišti hraje. Kluci toužili natáhnout se na trávu vedle hřiště, relaxovat a dívat se, jak to hrají jinde. Když jsme vylezli z autobusu, hned jsme dostali vynadáno, kde jsme, že máme zpoždění a ať se hráči okamžitě svlékají. No, spletli si nás s jiným mužstvem, ale nakonec naše hráče přemluvili, aby se do turnaje zapojili. V prvním zápase jim to moc nešlo, teprve se probouzeli, ale vyhráli 2:1. Ve druhém už hráli jako z partesu a zvítězili 3:0. Třetí mač horko těžko zvládli také a stali se vítězi turnaje! Do Stříbra už se nejelo a Kozolupy jsme opouštěli neradi…
Co vám říkaly vaše manželky?
Co mohly, chuděry, říkat. Buď si zvykly nebo se trápily a svým fotbalistům nadávaly. Byly vždycky raději, když jsme prohráli. Myslely, že jejich sportovci přijdou dřív domů. Jenže ono to bylo jedno. Slavily se mohutně výhry, remízy ba i prohry. Jezdily s námi paní Nezbedová (ta pořád), občas také paní Kunešová, Holfeldová a paní Václavíková s manželem Zdeňkem.
Jak se tenkrát fandilo?
Řekl bych, že fotbalem žila celá obec. Pokladník pan Rod míval žně. Jezdili k nám na fotbal i Vimperáci a Vacováci. Fandilo se hlasitě, ale celkem slušně. Někteří fanoušci byli vášniví, jako třeba pan František Kadlec, drobný tichý muž v klobouku, účetní JZD. Ten fandil vehementně a protestoval proti každému příkoří. Když vedle něho stál nějaký nekritický fanda protistrany, vystavoval se nebezpečí, že od pana Kadlece dostane pár facek, což se několikrát také stalo.
Proč jste se od čkyňského fotbalu stáhnul?
Nestáhl jsem se, byl jsem stažen. Když přijely v srpnu 68 bratrské tanky, něco jsem proti nim říkal v rozhlasu po drátě, něco jsem napsal a to mi nadřízené orgány nemohly odpustit. V roce 1970 přišlo nařízení, že takový nepřítel lidu nadále nemůže politicky infikovat mladé sportovce a musel jsem se poroučet. Byl to paradox. Ačkoli jsem náplava ze Žižkova (v březnu 2013 budu ve Čkyni už 50 let), jsem velký přítel všech Čkyňáků, Šumaváků, ba i všech Jihočechů.
Po převratu v roce 1989 se Zdeněk Nezbeda snažil, abych se vrátil do výboru, ale já jsem už postrádal to mladické zanícení a esprit. Měl už jsem zkrátka jiné zájmy. Na fotbal a na fotbalisty té doby ale nikdy nezapomenu.
Sokol Rozkvět Čkyně – TJ Dívčíce 5:1 (3:1)
Čkyňký fotbal = krajský přebor. Na tohle jsme si za poslední léta zvykli a považujeme to za normální, ať už jsou čkyňští borci na jakémkoliv místě v tabulce. Jaká ale byla cesta čkyňkých fotbalistů na tuto úroveň? Jak se čkyňští bojovníci do kraje prostříleli z okresních soutěží? Atmosféru mačů na zelených trávnících minulého století působivě popisuje tento příspěvek z kroniky čkyňských fotbalistů. Od památného utkání s Dívčicemi letos uplynulo 40 let, při čtení neuvěřitelně živého popisu zápasu od Josefa Lávičky budete mít pocit, že fandíte spolu s ním na čkyňké tribuně. Tak sportu zdar a fotbalu zvlášť!
Těžko v několika větách vylíčit celou tu neopakovatelnou atmosféru krásného nědělního fotbalového odpoledne. Hráči byli celou hodinu před začátkem utkání v kabině, kde se kolektivně připravovali na nelítostný boj, vlajky vlály na stožárech a všichni cítili tu správnou předstartovní trému, která svírá žaludek a roztřásá kolena. Vždyť šlo o hodně. Po celé sérii výborných výkonů se znenadání objevila možnost vítězství v naší soutěži a tím pochopitelně i postupu do 1. A třídy. Abychom tuto šanci neztratili, musely Dívčice u nás prohrát. Těsně před pátou odpolední začaly proudit davy lidí a aut směrem ke hřišti. Rozhodčí Marian Benčat z Volar přivedl na vzorně připravený, přímo lázeňský trávník hosty ve slušivých rudočerných dresech a naše borce oblečené do postarších modrých tílek, které prý přinášejí štěstí. Velký zápas započal v 16 hodin 55 minut.
Netrvalo to ani dvě minuty a všem ztvdrly rysy. Po kopu z rohu u naší branky byl Rott oslněn nízkým sluncem a lehký míč, který by za normálních okolností skončil v jeho rukou, pouze vyrazil před sebe. Míč se dostal k dívčickému útočníkovi, kterému nezbylo nic jiného než skórovat. Jenomže ještě v téže minutě Kuneš hlavičkoval do tyče, potom znovu k pravé tyči a tam byl Toman, který nádhernou rybičkou hlavou vyrovnal. Naši hráči povzbuzeni stupňovali tlak, jehož výslednicí byl gól Krejčího a další Paulíka. Během deseti minut dostaly Dívčice tři nádherné kousky a to se jim určitě ještě nestalo. Ale ještě nebyl všem dnům konec. Bojovalo se o každou píď hřiště, ale sportovně a rytířsky. Náš soupeř vynikal přesností a rychlým přenášením hry. Hráči Sokola Rozkvět Čkyně odpovídali nezměrnou bojovností a promyšleným tlakem.
Vytvořili si ještě další brankové příležitosti, ale brankář Dívčic byl už vždy na místě. Dlouho budeme vzpomínat na Sovovu bombu z 25 metrů, kterou jen s obtížemi vytlačil na roh. Kromě jediné velké šance, kdy střela hostí přes celou branku jen o vlásek minula pravou tyč, nedovolili naši hráči soupeři skoro nic. Poprvé se také stalo, že diváci nadšeně tleskali výkonu našich fotblasitů, když byl odpískán poločas.
Jak se očekávalo, Dívčice po začátku druhé půle chtěly ještě zvrátit výsledek. Asi dvacet minut byla patrná jejich snaha, jejíž jediným rezultátem byla prudká střela, kterou Rott efektně vyrazil na roh. A pak to začalo. Útok za útokem se valil na nešťastného gólmana v brance hostí, který často jen se štěstím likvidoval nájezdy našich. Naši útočili ve všech formacích a vzápětí se všichni vraceli do hloubi pole. Výborně pracovala obrana, záloha opanovala střed pole a útočníci šli dravě na zteč. Byl to Kuneš, který vsítil důležitý čtvrtý gól a už bylo všem jasné, že Dívčice od nás odjedou smutně. Deset minut před koncem se dostal k míči Maron, vypálil levačkou z otočky a takový gól se nevidí ani v lize. Jásot diváků nebral konce. Pro Dívčice začalo pravé peklo. Krejčí tyč, Maron z trestného kopu těsně nad, Pěcháček o fous vedle a znovu Krejčí a znovu Maron a kdo si to má všechno pamatovat! A pak byl konec, přesně takový, jaký známe z televizních přenosů světových utkání. Diváci zaplavili hrací plochu, nadšený jásot, objímání a stisky rukou nebraly konce. Vždyť vyhrát nad takovým soupeřem a takovým způsobem, to už něco znamená.
Bylo to vskutku nádherné utkání. Kapitola sama pro sebe byli diváci. Přišlo jich na 350 nejen ze Čkyně. Přijeli z Vacova, z Vimperka, z Volyně, z Bohumilic, ze Zálezel i odjinud. O přitažlivosti zápasu svědčí ten fakt, že s mužstvem Vacova nechtěl jet do Chrášťan na mistrovské utkání žádný vedoucí, všichni měli namířeno do Čkyně!
Co říci na závěr? Opět máme jen krůček ke konečnému úspěchu. Mnohokrát jsme ten krůček ale nedokázali udělat. Věříme, že všichni udělají pro vítězství v posledním zápase ve Strakonicích maximum. A kdyby se to snad nepovedlo, nic se neděje. Určitě budeme přesvědčivě druzí a to je na nováčka nějaký úspěch! A když nic jiného, tenhle zápas stál setsakramentsky za to!
Sestava:
Rott, Lukeš, Paulík, Koctúr, Dušek, Kuneš, Maron, Toman (Pěcháček), Krejčí (Nezbeda), Sova, Časta
Branky:
Toman, Krejčí, Paulík, Kuneš, Maron
(článek je z 11. 6. 1972, z kroniky klubu Sokol Rozkvět Čkyně přepsal a ofotil Pavel Pechoušek)
