Národ ji miluje už více než půl století. Je to jedna z našich nejznámějších hereček, ne-li ta nej. Jiřina Jirásková strávila část léta v předhůří Šumavy – v Malenicích, odkud pocházel její životní partner Zdeněk Podskalský a kde si stále drží nádhernou vilu rodiny Podskalských. I když sama o sobě tvrdí, že je velmi nemocná a s médii nekomunikuje, časopisu Šumava poskytla v půli srpna exkluzivní interview, ve kterém s chutí hovoří nejen o své kariéře u filmu, v divadle i televizi, o svých partnerech Jiřím Pleskotovi a Zdeňku Podskalském, ale hlavně o vztahu k Malenicku i celé Šumavě.
„V Malenicích jsem strávila celá sedmdesátá léta, když jsem se nemohla hrát ve filmu ani v televizi. Vybudovala jsem zde zahradu, která byla a je mojí velkou láskou a chloubou. Teď se o ni musejí starat mí přátelé, já už nemám sílu,“ říká v obsáhlém rozhovoru dvaaosmdesátiletá herečka.
Tak začíná rozhovor, který je součástí nejnovějšího čísla časopisu Šumava, jehož vydavatelem je Správa NP a CHKO Šumava.
Portál www.sumava.eu nabízí svým čtenářům možnost přečíst si část tohoto atraktivního interview s Jiřinou Jiráskovou. Celý rozhovor je součástí časopisu Šumava, který je za 45 korun k dostání na stáncích První novinové společnosti a.s. (PNS a.s.) nebo v sídle Správy NP a CHKO Šumava ve Vimperku v ulici 1. Máje 260, případně si o něj napsat na email – sumava@npsumava.cz.
Vedle rozhovoru s Jiřinou Jiráskovou objeví čtenáři na dalších stránkách časopisu Šumava putování po Národním parku Wrangell-St.Elias, což je největší národní park v USA, přečtou si zajímavosti o historii šumavského skla, jehož kolébkou byl Vimperk, dozví se, co trápí šumavské obce, nebo co nejvíc chybí turistům na informačních střediscích správy parku. Zajímavé jsou i zveřejněné výsledky telemetrického výzkumu jelení zvěře, které vedle jiného ukazují, jak období říje v letech 2005 až 2011 prožívali šumavští jeleni. Nechybí ani rozhovor s bývalým ředitelem šumavského parku Janem Stráským či bývalým mistrem světa v cyklokrosu a dnes úspěšným šumavským podnikatelem Romanem Kreuzigerem.
Paní Jirásková, trávíte v Malenicích celé léto?
Nikoliv. Pouze několik týdnů.
Pak se vracíte zpátky do Prahy?
Ano, protože v Divadle na Vinohradech začíná sezóna.
Budete pokračovat?
To nevím, protože máme nové vedení, jak byste měl vědět. Nikdo z nás zatím netuší, jakým způsobem si nové vedení představuje sezónu. Já ale v současné době v Divadle na Vinohradech hraju. (malá pauza) Vlastně ani ne moc dlouho. Asi 61 let, což je kratičká doba, tak bych si to tam ještě ráda chvíli vyzkoušela. Teď mi navíc přišla velmi krásná nabídka divadelní. Je to skvělá hra, nerada bych prozrazovala titul i divadlo, odborníci tu hru jen chválí, pro mě to má výhodu, protože bych tam hrála starou paní, která nemusí chodit. Každopádně by se to muselo hrát na komorní scéně. V televizi jsem natočila během posledního půl roku pět menších rolí, ale velmi hezkých. Poslední role byl film Jiřího Menzela (chvíli přemýšlí) Ach ti Donšajni. Já v tom hraju starší dámu, která už je v domově důchodců a setká se tam se starým kamarádem z mládí. O té schůzce a o tom, že je to poslední pozdrav jara jejího života, tak o tom ta role je. Teď se nic dalšího nerýsuje.
Jak trávíte léto v Malenicích?
Báječně. Ležím od rána do večera.
Nevěřím. Není doba letních prázdnin ideální k dohnání starých restů? Četbě, sledování televize?
Občas se snažím dívat na televizi. V Praze na to nemám náladu, ale musím říct, že mě to nebaví ani tady.
Zrovna včera vysílala Česká televize jeden z vašich prvních filmů – Každá koruna dobrá. Sledovala jste aspoň tenhle?
Dívali jsme se na to. Ale tam jsem v podstatě jen ležela s ucpanými ústami. Řekla jsem to doufám správně spisovně? Asi ne, co? Tak jsem tam ležela se zacpanou hubou.
Těšíte se do Malenic, když jste v Praze?
V každém případě, když jsem v Praze, tak se mi nesmírně stýská po Malenicích. Když projdete mojí zahradu a můj dům, tak jsem na něm padesát let pracovala. Potom se mi může jen stýskat. Ale nemohla jsem tu být pořád. Musela jsem zpátky na Vinohrady. C´est la vie messieur.
Vy jste zde trávili podstatnou část roku, když jste v 70. letech nemohla hrát, že? Myslím, že po Světácích.
Ano, bylo to po Světácích. Byli jsme zde stále. Několik dlouhých let jsem nemohla na obrazovku. Podepsala jsem protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Problémy měl i Zdeněk, jen kvůli mně. Dostal podmínku, že se se mnou musí rozejít. Což jak víte, neudělal.
Nelitovala jste toho někdy? Třeba i z kariérních důvodů.
Litovala. Každý den, že jsem to neudělala dříve. Málo na co, jsem byla v životě tak pyšná, jako na tohle své rozhodnutí. Bylo mi líto všech těch, kteří to neudělali.
Jaké máte v Malenicích přátele?
Dnes už jen jediné blízké přátele, a to je rodina Svítivých. Pan Svítivý byl spolužák Zdeňkův, neobyčejně vzdělaný, inteligentní a sečtělý člověk. Hlavními body v této vesnici byl akademický malíř Jaroslav Pešek, další Zdeňkův spolužák. A jeho manželka paní profesorka Marie Pešková, náš nejlepší břišní chirurg, uznávaný všemi kapacitami v republice. Ale hlavně to byla fantastická ženská. To byla moje hlavní uzda v Malenicích. Vždycky jsem věděla, že tady je každý víkend. Tu musel milovat každý, kdo jí poznal ať po odborné stránce, tak po osobní. Oba již nejsou mezi námi a byli to moji největší přátelé.
Jaký měl Zdeněk Podskalský vztah k Šumavě?
Rozhodně jsme nebyli žádní turisté. Jinak ale měl Šumavu v malíčku. Když bylo třeba cokoliv a rád všechno vysvětlil. Určitě mě ale netahal po Šumavě. Pochopitelně je Šumava jedno z nejkrásnějších míst na světě, samozřejmě mě s ní seznámil. Od Čkyně směrem výše mi ukázal celou Šumavu, ale nejvíc mě seznamoval s blízkým okolím Malenic, které je neobyčejně malebné a krásné. Ale nebyla to moje vášeň ani Zdeňkova ne. Za ty desítky let co jsme spolu žili, jsem v něm vášnivého turistu nikdy neobjevila.
Já jsem si to myslel, že nejste typ turistky. Divadlo je jiné kafe, že? Co třeba ochotnické divadlo na Malenicku?
Po pravdě řečeno profesionálové mají k ochotnické činnosti trošku skeptický postoj. Já ho tedy nikdy neměla a možná i díky tomu, že pan Podskalský a jeho kamarád Pešek byli léta členy ochotnického spolku. Milovali to, dělali to vášnivě a rádi a Podskalský odešel až proto, když v hospodě U Tlapů hrálo ochotnický divadlo a Podskalský v něm nemohl hrát hlavou, protože on byl velmi vysoký pán, a když hrál, měl hlavu v sufitách. Proto šel na FAMU, protože nemohl v Malenicích ochotničit. Oba tihle kluci považovali ochotnické divadlo za jednu z největších svých radostí i předností této vesnice.
Šumavu může přinést i Ježíšek
Další číslo časopisu Šumava vyjde 17. prosince 2012, což je den, kdy bude slavnostně otevřené zrekonstruované Informační středisko Správy NP a CHKO Šumava na Kvildě. Jestli máte rádi Šumavu a zajímá vás, co zajímavého se na Šumavě stalo, co důležitého všechny milovníky Šumavy čeká, nechcete, aby vám na Šumavě něco zajímavého uniklo, pak může být řešením právě časopis Šumava.
Objednejte si nové číslo časopisu Šumava už teď a každý čtvrt rok ho najdete ve vaší schránce – roční předplatné je 145 korun. Běžná cena tohoto čtvrtletníku je 45 korun, takže při předplatném téměř cenu jednoho čísla ušetříte. Pokud nevíte, co dát svým nejbližším či kamarádům pod stromeček, pak může být předplatné časopisu Šumava ideálním řešením.
V čísle, které vyjde 17. prosince, nebude chybět kompletní nabídka programů, které pro turisty připravuje Správa NP a CHKO Šumava. Bude v něm rozhovor s šumavským patriotem a jedním z našich nejznámějších herců Petrem Štěpánkem, který strávil dětství v šumavské Horní Vltavici, přečtete si shrnutí letošní sezóny výprav do divočiny, což je jedna z největších atrakcí, které Národní park Šumava nabízí. Vzpomínky příbuzných letecké havárie na Zhůří, kdy si 24. prosince připomeneme 75. výročí od této smutné události. Součástí bude i příběh dvanáctiletého Matěje Juriščina, který věnoval 5 tisíc euro na boj s kůrovcovu kalamitou na Slovensku, nebo jak vypadalo šumavské vánoční menu v době, kdy žil Karel Klostermann.
(red)
