Od trvalejšího osídlení Šumavy a Pošumaví pravěkého člověka dlouho odrazovaly především nepříznivé přírodní i klimatické podmínky. Ojedinělé výjimky potvrzují pouze skromné nálezy z období pozdního paleolitu, mladší doby kamenné, mladší doby bronzové i starší doby železné. Například ve starší době bronzové se osídlení posunulo hlouběji do šumavského podhůří především podél toku řeky Vltavy a Volyňky. Podle sporadických nálezů se dá usuzovat na to, že osídlení v této době dosáhlo až k Vlachovu Březí. Ve střední době bronzové pokračovala kolonizace i podél toku Vltavy. V mladší době bronzové ojedinělé nálezy dokládají proniknutí osídlení i do oblasti Stožce, Libínského Sedla a Sušice.
Významnou změnu v hospodářství znamenal objev železa ve starší době železné. Rozvoj kovářství poskytl účinnější železné nástroje i zbraně, obyvatelstvo se intenzivněji věnovalo chovu dobytka a zemědělství. Výbava některých hrobů dokládá i počínající sociální diferenciaci. V tomto období pronikli noví osadníci podél toku Vltavy do oblasti mezi Českým Krumlovem a Horní Planou. Hlouběji do nitra Šumavy však stále přicházeli lidé jen ojediněle.
Od počátku mladší doby železné se v jižních a jihozápadních Čechách objevili Keltové. Mezi jejich nejznámější sídla z té doby patří především Věnec u Lčovic (osídlený však již v předešlém období), Sedlo u Albrechtic, Obří hrad u Kašperských Hor a snad i opevnění Kubovy Huti. Umístění keltských hradišť v Pootaví je někdy dáváno do souvislosti také s rýžováním zlata, což kromě archeologických nálezů například na Strakonicku naznačují i nálezy zlatých mincí. Přímé doklady o rýžování zlata v tomto období sice nemáme, ale v době, která si tohoto kovu velice cenila, je to velice pravděpodobné.
Pro první čtyři století našeho letopočtu, kdy vládu Keltů vystřídaly kmeny Germánů, nemáme v Pošumaví téměř žádné archeologické nálezy. Pouze několik ojedinělých nálezů římských mincí a keramiky poukazuje na pravděpodobně rozvinuté obchodní styky.
Teprve s příchodem Slovanů, kteří se v Pootaví usadili na přelomu 7. a 8. století, můžeme hovořit o souvislém osídlení šumavského podhůří. Kromě ústřední osídlené části na místech tradičních osad, existujících v povodí Otavy a Volyňky již od pravěku, dokládají slovanské osídlení sporadické nálezy i v dalších místech – na Čeňkově Pile, v Kašperských Horách, ve Vlachově Březí, na Sedle u Albrechtic. Slovanské obyvatelstvo si v údolí řek a potoků budovalo své vesnice s typickými polozemnicemi. Klučila se také půda pro pole a jen pomalu osídlení postupovalo výše do hor. Lze říci, že na konci 1.tisíciletí bylo šumavské podhůří již poměrně hustě osídleno.
Zatímco zemědělské osídlení vzhledem k potížím s kolonizací lesní půdy postupovalo poměrně pomalu, pronikali do nitra Šumavy častěji hledači zlata. Dodnes viditelné pozůstatky po rýžování – sejpy – podél Otavy, Volyňky, Vydry i Blanice svědčí o tom, že těžba byla zřejmě dobře organizovaná a dosáhla značného rozsahu.
Významná role při osidlování krajiny připadla také obchodním stezkám, kolem nichž se soustřeďovaly osady s dobrými tržními podmínkami a z nichž se poději stala významná města. O jedné z nejznámějších obchodních cest – Zlaté stezce – jsou zprávy již z počátku 11. století.
Kolonizace lesní půdy byla nákladná a organizačně poměrně složitá, proto se jí za podpory panovníka ujímaly nejprve kláštery (Sušicko, Vyšebrodsko, Zlatokorunsko). Koncem 12. století se tak církev stala hned po českém knížeti největším feudálním vlastníkem půdy v Pošumaví.
V malém množství přicházeli v této době do šumavské krajiny i němečtí kolonisté. Například blíže neurčené území mezi Nýrskem a Vimperkem získala na krátký čas bavorská hrabata z Bogenu. V polovině 12. století získal majetek v okolí Albrechtic premonstrátský klášter ve Windbergu. Vliv německých kolonistů však není třeba nějak přeceňovat.
Vedle církve se v tomto období na další kolonizaci podíleli i čeští feudálové – ve východním podhůří Šumavy rod Vítkovců, kolem Vimperka páni z Janovic, v okolí Sušice a Klatov páni z Velhartic, Bavorové ze Strakonic a Švihovští z Rýzmberka.
Panovník ve snaze posílit svou moc a zlepšit ochranu této části hranice zakládal královská města (Klatovy, Sušice, horní město Kašperské Hory). Krále pak napodobovali i mocní feudálové, na jejichž majetcích vznikala síť poddanských měst a městeček. Bylo postaveno několik královských hradů (Kašperk) i hradů mocných feudálů (Velhartice, Vimperk ), které doplnila řada rozlehlých tvrzí ( Čachrov, Dešenice, Janovice, Svojšice, Volyně atd.).
Intenzivní kolonizace 12. a 13. století, doznívající ještě ve 14. století, rozšířila osídlenou půdu dále proti proudu potoků a říček v šumavském podhůří a později i do odlehlejších zákoutí. Koncem 14. století tvořily pomyslnou hranici osídlené oblasti směrem od západu Nýrsko s Dešenicemi a Zelenou Lhotou, Čachrov, Štěpanice a Radkov u Hartmanic, Rejštejn, Svojšice a Červená u Kašperských Hor, Nicov, Zdíkovec a Zdíkov. Za Vimperkem pak Klášterec a Solná Lhota, při cestě do Bavor Horní Vltavice, Zátoň a hrad Strážny (Kunžvart). V oblasti horní Vltavy byla také řada míst osídlených většinou již ve 13.století – Volary, Želnava, Horní Planá, Černá v Pošumaví, Vltavice, Frymburk, Přední Výtoň, Loučovice a Vyšší Brod.
Středověkou kolonizací byla první etapa osidlování Šumavy v podstatě dokončena. V podhůří vznikla poměrně hustá síť větších i menších vesnic, při obchodních cestách se zformovala prosperující městská střediska, osídlení dosáhlo středních poloh a v ojedinělých případech skupiny osadníků pronikly i výše do hor a do pohraničního hvozdu.
Husitské hnutí na tomto obraze nic nezměnilo, vedlo však k výraznému přesunu v majetkové držbě – královské a církevní statky byly z velké části rozchváceny a jejich držitelem se stala především šlechta. Na rozdíl od předchozího období, kdy bylo hlavním rysem zakládání celých vsí, začalo nyní převládat rozšiřování zemědělského půdního fondu již existujících obcí.
Rozsáhlá hospodářská aktivita šlechty měla vliv i na osidlování hor. K pronikání do lesů přispělo v 16. století například i sklářství, které zde mělo pro svůj rozvoj ideální podmínky – dostatek křemene i dřeva. Podíl nezemědělské výroby a obchodu byl v 16. století na Šumavě výraznější, než zemědělský způsob obživy. V důsledku nepříznivých klimatických podmínek bylo zemědělství jen vedlejším příjmem a hlavním zdrojem obživy bylo především hornictví, hutnictví, sklářství, dřevařství a plátenictví. V 16. století došlo po určitém období stagnace také k oživení těžby drahých kovů, především stříbra (Hory Matky Boží) a ve větší míře se začala těžit železná ruda (Železná Ruda).
Na počátku 17. století začala nová vlna kolonizace dalších lesních ploch přinášejících trvalé osídlení i vyšších horských poloh. Období třicetileté války však znamenalo velký hospodářský úpadek i na Šumavě – prudce poklesl obchod i výroba, velké plochy zemědělské půdy se přestaly obdělávat, města a vesnice byly vypáleny a řada z nich zcela zanikla. Rozsáhlé oblasti se doslova vylidnily. Později z obavy před rekatolizací odešly mnohé šlechtické i měšťanské rody ze země. Řada panství i na Šumavě byla prodána, darována či zastavena cizincům. Všechny vrchnosti se po třicetileté válce snažily rychle obnovit normální hospodářský život a s tím souviselo i úsilí o doplnění počtu obyvatelstva. Nové složení feudálních vlastníků půdy tak negativně ovlivnilo národnostní vývoj Šumavy, protože s sebou neslo příliv kolonistů z Rakouska i z Bavorska, který změnil zásadně národnostní strukturu Šumavy. Především díky dosidlování v této době došlo k vytvoření protikladu mezi českou podhorskou oblastí a jazykově německou horskou krajinou. Národnostní poměry vytvořené v 17. století se příliš nelišily od pozdějšího stavu v první polovině 20. století.
Kolonizace pohraničního hvozdu vyvrcholila v 18. století. Hlavním podnětem k tomu byl pokračující rozvoj sklářství a s tím související těžby dřeva. Avšak ani po postupném úpadku sklářské výroby na přelomu 18. a 19. století se tyto končiny nevylidnily, protože pokračující těžba dřeva spolu s chovem dobytka umožňovala obživu relativně velkému počtu obyvatel. Po celé Šumavě navíc pracovaly hamry a pily a později se objevilo i nové výrobní odvětví – papírny. Pro některá místa tu počet obyvatel v 1. polovině 19. století dokonce představuje vrchol zalidnění.
Největší růst osídlení šumavské horské oblasti souvisel právě s prudkým vzestupem těžby dřeva, který představoval významný zdroj příjmů vrchnosti a poskytoval současně obživu stovkám rodin. První dřevařské osady byly zakládány již na přelomu 17. a 18. století (Křišťanov, Nová Pec), měly však ještě částečně zemědělský charakter. Čistě dřevařské obce začaly vznikat teprve na přelomu 18.a 19.století (Uhlíkov, Josefův Důl, Knížecí Pláně, Modrava, Tetov ). Kromě toho se na některých panstvích rozšiřovala zástavba již existujících vsí (Zátoň, Knížecí Pláně, Kunžvart, Adlerova Huť). Typickou osadou vybudovanou kolem roku 1800 přímo pro dřevařské dělníky, je Dlouhá Ves (Nová Dlouhá Ves).
Osidlování Šumavy bylo na přelomu 18. a 19. století prakticky dokončeno – bylo dosaženo horní hranice, která nebyla ani v pozdějších letech výrazněji překročena. Vzniklá síť osad přetrvala bez výraznějších změn až do 20. století. V první polovině 19. století však docházelo k odlivu obyvatelstva a to především v důsledku zaostávání zemědělské výroby a úpadku domácké výroby pro manufaktury. Faktem zůstává, že z poměrně významného kraje klesl tento region po třicetileté válce postupně na jeden z nejchudších a nejzanedbanějších koutů nejen na jihu a jihozápadě Čech, ale v celé zemi. Rozšířená domácká textilní výroba nepřešla tak jako na severu postupně k manufakturní výrobě. Také nově se rozvíjející dopravní síť nechala rozsáhlé oblasti stranou bez spojení s ostatním světem. Postupnému úpadku nezabránila ani nová vlna prosperity několika skláren, které mohly využít bohaté zásoby dřeva okolních lesů, těžba různých surovin ani rozvoj papírenského a sirkařského průmyslu.
Ke krátkodobému oživení došlo na počátku sedmdesátých let 19.století po obrovské vichřici a následující kůrovcové kalamitě. Pro dřevařské dělníky to bylo období velice příznivé, ale i to po několika letech skončilo.
Vzhledem k ostatní zemi tak bylo Pošumaví stále zaostalejším krajem. Větší průmysl zde nevznikl, možnosti zemědělství byly omezené. To vedlo v mnoha oblastech k vystěhovalectví a hledání sezónní práce v cizině. Následkem toho byla tato oblast nejméně zalidněným územím Čech. Například v roce 1930 byl v Čechách průměr 136 obyvatel na 1 km2. Soudní okres Hartmanice měl v té době pouze 28 obyvatel na 1 km2, Volary 57, Kašperské Hory 67, Nýrsko 76, Sušice 89 a Prachatice 72.
Po druhé světové válce došlo k velkým přesunům obyvatelstva především díky odsunu německého obyvatelstva a novému osidlováním vylidněného pohraničí. Do bývalých německých vesnic se stěhovali Češi z vnitrozemí, Slováci, slovenští reemigranti z Maďarska a Rumunska, Češi v Volyně a Romové. Ovšem řada míst už nebyla nikdy nově osídlena a časem zanikla zcela. Negativně se také ve vývoji osídlení odrazilo umělé vytváření rozsáhlé ”země nikoho” v oblasti tzv. vojenského a hraničního prostoru, trvající až do konce 90. let minulého století, které s sebou neslo další násilné vylidňování rozsáhlých oblastí Šumavy.
Text: Mgr. Zdeňka Řezníčková Muzeum Šumavy Sušice, ilustrační foto: -as-
