Milí čtenáři,
nacházíme se v období, které je z hlediska naší národní a zejména pak jihočeské historie vnímáno jako Rožmberský rok. V neděli 22. května 2011 započne úderem čtrnácté hodiny cyklus oslav této významné příležitosti i u nás ve Vimperku, o němž je známo, že po bezmála celou druhou polovinu šestnáctého století též přináležel k rozsáhlému majetku proslulého šlechtického rodu Rožmberků. Pojďme se v předvečer oné slavnostní události společně přenést do dávných gotických a poté renesančních dob, v nichž se začala psát zmíněná etapa dějin našeho města.
Malý historický výlet si jistě neklade za cíl podat ucelený obraz více než třistapadesátiletého rožmberského rodokmenu. Připomínka jeho počátku, opředeného navíc středověkými pověstmi, je však přece jen žádoucí, neboť tu dojdeme k zajímavému zjištění: rod Rožmberků vznikl prakticky v téže době jako samotný Vimperk. V případě města, resp. původní osady a hradu se teorie rozcházejí do dvou větví – německé, která klade jeho vznik do roku 1195, a české, jež se na rozdíl od prve jmenované opírá o historické písemné doklady a založení Vimperka datuje pozdějším obdobím, před rokem 1263. Jmenované varianty nám tak vytvářejí časové rozpětí, do nějž současně spadá výstavba hradu Rožmberka (před rokem 1250) i stará pověst o tom, kterak jihočeský šlechtic pan Vítek na sklonku života rozdělil mezi svých pět synů (přesně řečeno čtyři manželské a jednoho levobočka) hrady s rozsáhlými pozemky a každému určil erb s pětilistou růží jiné barvy na jiném podkladu. Červená růže na bílém (či stříbrném) poli připadla panu Vokovi z Rožmberka.
Je obecnou výsadou pověsti, že historický základ kombinuje s tvůrčí fantazií, a zákonitě se tak ve výsledku často velmi silně odchyluje od skutečnosti. Ta byla i v našem případě jiná, poněkud složitější, neboť páni Vítkové jsou v rozmezí dvanáctého až třináctého století doloženi celkem čtyři. Jsou jimi Vítek I. z Prčice a jeho tři synové: Vítek II. starší, Vítek III. mladší a konečně Vítek IV. z Klokot (pro historickou úplnost dodejme, že vedle nich měl Vítek I. ještě nejstaršího syna Jindřicha a nejmladšího Sezemu, již zmíněného levobočka). Dát třem synům totéž jméno a rozlišit je pouze pořadovým číslem (k němuž později přibyl konkrétní přídomek) nám dnes asi připadá přinejmenším divné, nicméně historie praví, že tomu tak zkrátka bylo, a nelze se tím pádem divit, že pověst vše poněkud zjednodušila. S jistotou ovšem víme, že ze všech uvedených Vítků byl přímým předchůdcem pánů z Rožmberka Vítek III. a prvním, kdo se podepisoval s tímto přídomkem, byl jeho syn Vok I. Slavný rod je tedy jménem Vok orámován na svém počátku i konci, k němuž se skokem přesuneme, jen co si připomeneme jednu zajímavost a jeden historický fakt. Pan Vok I. z Rožmberka, mimochodem český nejvyšší maršálek, správce Horních Rakous a zemský hejtman ve Štýrsku, vystupuje jako jedna z postav v poslední dokončené opeře Bedřicha Smetany – Čertově stěně, která v rámci svého děje pojednává i o historické skutečnosti založení vyšebrodského kláštera (stalo se roku 1259), krom jiného rožmberské rodové hrobky. Jméno Rožmberk je pak počeštělou podobou původního německého výrazu Rosenberg, čili Růžová Hora. Pojmenovávat hrady německými názvy patřilo k dobové módě rytířského středověku, jíž, jak vidno, ve svých počátcích podlehl i jeden z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. Samostatnou kapitolou by se pak v dané souvislosti mohlo stát historické falzum, jehož se v XV. století dopustil Oldřich II. z Rožmberka šířením teorie o společném původu jihočeských Rožmberků s římským rodem Orsini (později v jihovýchodním Štýrsku Orsini-Rosenberg).
Dospěli jsme k zjištění, že Rožmberkové byli přibližně stejně staří jako Vimperk. Uplynula však ještě tři staletí, než se cesty rodu a města, resp. panství, vzájemně protnuly a na dalších bezmála padesát let spojily. Učiňme tedy onen avizovaný skok a přenesme se z dob krále Přemysla Otakara II., který roku 1253 vystřídal v panování svého otce Václava I., do roku 1553. Proč zrovna tam? Právě tohle je totiž letopočet, do něhož sahá první, třebaže ještě nepřímá stopa souvislosti Vimperka s Rožmberky. Město a celé panství tehdy nemělo po téměř šest let konkrétního šlechtického majitele – posledním byl do té doby Petr Malovec z Chýnova. Ten se však roku 1547 přidal na stranu povstalců proti králi Ferdinandovi I. – v pořadí třetímu Habsburkovi na českém trůnu. Příčinou povstání byla skutečnost, že král vyžadoval vojenskou podporu českých pánů v zahraniční válce proti německým protestantům, již historie zmiňuje jako válku šmalkaldskou. Takový krok byl podmíněn schválením zemského sněmu, který ovšem král k tomu účelu nesvolal, takže vlastně porušil dobový zákon a tím proti sobě české panstvo nemálo popudil. Povstání však, třebaže pánové byli i přes svou neposlušnost vůči králi v právu, skončilo neúspěchem a součástí následných královských trestů byly vedle celkem dvou hrdelních především rozsáhlé majetkové konfiskace ve prospěch tzv. „české komory“ (neboli „rady komory královské“, již Ferdinand I. založil jakožto první ryze byrokratickou instituci, odpovědnou pouze jemu a nikoli českým pánům). O svůj majetek tak přišel i Petr Malovec z Chýnova a česká komora poté prodala vimperské panství roku 1553 za 6.000 kop grošů českých panu Jáchymovi z Hradce, nejvyššímu kancléři Království českého.
Zastavme se na chvilku u zmíněného finančního obnosu, abychom si učinili představu o tom, kolik by ona suma představovala v dnešní měně. Podle prvorepublikového historika Josefa Pekaře činila jedna kopa grošů českých asi 140 předválečných korun. Vezmeme-li k tomu v úvahu měnovou reformu 1:5 z roku 1953 a dále poměr současné české koruny k poslední koruně československé, dostáváme výslednou částku 21.000.000,- Kč.
Pan kancléř, jehož hlavním sídlem byl Jindřichův Hradec, ale podle všeho o vimperské panství jako takové příliš nestál. Ačkoli na jedné straně věnoval Vimperským les Vodník a s podmínkou, že v něm nebude bez svolení káceno, dovolil upravit okolo něj pastviny, každopádně se spíše zdá, že tady jakožto osoba z titulu svého úřadu výsostně zasvěcená a ke všemu přímo „u zdroje“ především zavětřil velmi výnosný obchod. Hned roku následujího po koupi totiž prodal Vimperk za dvojnásobnou cenu – 12.000 kop grošů českých (tedy 42.000.000,- Kč) panu Vilému z Rožmberka. K pikantnosti celé situace je navíc zapotřebí dodat, že se tímhle báječným způsobem obohatil na svém švagrovi, neboť byl manželem Anny z Rožmberka, Vilémovy nejstarší sestry. Z určitého hlediska lze tedy říci, že právě ona byla, byť na velmi krátkou dobu v roce 1553, první rožmberskou šlechtičnou ve vztahu k vimperskému panství. S Jáchymem z Hradce se rozlučme smutným konstatováním, že ve svých devětatřiceti letech utonul v ledovém Dunaji, když se pod jeho kočárem cestou z Rakouska do Čech probořil před Vánoci roku 1565 poblíže Vídně dřevěný most (zvaný Vlčí). Přesně v tomtéž roce postoupil Vilém z Rožmberka vimperský zámek a město k užívání svému mladšímu bratrovi Petru Vokovi, pozdějšímu poslednímu vladaři a coby bezdětnému i poslednímu příslušníkovi rodu, který jeho odchodem roku 1611 vymírá.
Rytina zachycuje pana Voka I. z Rožmberka, jak si ho v XIX. století představoval na základě dochované historické malby český malíř Josef Vojtěch Hellich. Zakladatel rožmberského rodu zde symbolicky drží v rukou vyšebrodský klášter.
Na druhém obrázku vidíme pohřební štít Petra Voka, jímž byla pokryta jeho rakev na poslední cestě z Třeboně do Vyššího Brodu. Do té doby odpočíval zesnulý, nabalzamovaný a do dvou rakví – dřevěné a cínové – uložený velmož s výjimkou dní, po něž bylo jeho tělo vystaveno, aby se mu mohla poklonit veřejnost, bezmála tři měsíce ve sklepení třeboňského zámku. Vlastní pohřební obřady započaly až 21. ledna roku 1612, převoz ostatků do vyšebrodské rožmberské hrobky se uskutečnil ve dnech 31. ledna až 1. února. Pohřební štít je vyšívaný hedvábím a zlatem, latinský nápis po jeho obvodu říká: „Roku 1611 dne 6. listopadu zemřel nejjasnější Petr Vok Ursinus (vida, jak výše zmíněná teorie pana Oldřicha II. z Rožmberka fungovala, a to dokonce v podobě dvou medvědů po stranách rožmberského erbu), pán z Rožmberka a poslední vladař domu rožmberského.“
Jan Tláskal
{jcomments on}
