Milí čtenáři,možná i vás občas, podobně jako mne, napadlo, že člověk nejednou míří za exotikou cizích krajin, aniž dokonale zná krásy své vlasti. Jindy vyhledává smyšlené fantastické příběhy cizích autorů, aniž tuší, že leckdy mnohem zajímavějšími, ba nejednou i s reálným základem, je opředen jeho rodný kraj. Přiznám se, že prvně jmenovaný případ je pro mne přijatelný snad jen z hlediska moře, jež nemáme, a vždy si v té souvislosti připomenu úsměvnou úvahu pana Horníčka, který kdysi napsal, že naši bájní předkové měli praotce Čecha, jehož patrně kdesi pod Řípem přepadla únava z dlouhého putování, vzít na ramena a donést dále na jih. Nu, nestalo se tak, ale současně se nabízí jiná úvaha, a to zda bychom v takovém případě, tedy natrvalo uvyklí moři, pro změnu nezačali vyhledávat vytouženou exotiku právě okolo zmíněného Řípu. Na praotce Čecha a další předky se jistě nezlobíme – vždyť i u nás najdeme spoustu krás včetně nanejvýš zajímavých příběhů a legend, v nichž se prolíná historický základ s dotvářející lidovou fantazií. Možná budete překvapeni, kolik pověstí se vztahuje třeba jen k samotnému majestátnímu Boubínu, pomyslnému horskému strážci našeho města a celého okolního kraje. O některé z nich se tu s vámi postupně rád podělím. Pro začátek se vypravme na místa, jimiž, vsadil bych se, v nejlepším případě povětšinou jen rychle projedete. Výchozím bodem naší dnešní společné pouti je nedaleká Žárovná.
Samotná obec, která je písemně doložena už od konce 14. století, leží stranou v mírném údolí pod hlavním, v jednom úseku tříproudovým tahem, jemuž se zpravidla nevyhneme, máme-li cestu z Vimperka prachatickým směrem a nechceme ještě před Šumavskými Hošticemi odbočit přes Buk, abychom se dále pokochali krásami a památnými místy okolo Cikánského potoka. I tady v Žárovné však stojí za to aspoň ubrat plyn výrazně pod hranici nejvyšší zde povolené rychlosti, jestliže nám časové dispozice nedovolí přímo zastavit a udělat si malou procházku do kopce, který nás odmění tímto malebným pohledem a prastarou pověstí.
Na památku krvavé řeže byl „Na Zabitém“ vztyčen kamenný kříž, který tu stál až do druhé půle minulého století. Tehdy musel ustoupit nově budovanému silničnímu obchvatu Žárovné. Z dnešního pohledu stával zhruba tam, kde vidíme vpravo za tabulí označující konec obce malou, stromy zarostlou vyvýšeninu. Nejstarší z Žárovenských jej tu dodnes pamatují, ovšem už nevědí, jaký další osud kříž po odstranění z památného místa potkal.
Od místa někdejšího kříže, který v závěru našeho prvního společného putování za místními pověstmi ještě sehraje svou roli, můžeme dnes mimo jiné i vidět, jaký terénní díl vykousla silnice z původně celistvého kopce. Pojďme se však navrátit k dávnému příběhu, který nás postupně zavede na slibovaný Boubín.
Když utichla bitva a zbytky poražených nepřátel odtáhly, rozhodli se obyvatelé okolních vsí pohřbít mrtvé, aby jejich těla nepadla za oběť krkavcům a jiné zvěři. Jaké však bylo jejich překvapení, když na bitevním poli nenašli ani jediného z padlých českých rytířů, zato však objevili čerstvé stopy koní, které vedly dlouhou cestou až k tajemné skále v podboubínských lesích. Protože široko daleko už žádná další stopa nebyla k nalezení, nabízelo se jediné možné vysvětlení: zázračně oživlí bojovníci zmizeli onou skalou v nitru Boubína.
Jaké by to však byly pověsti o tajuplném podzemí, kdybychom se v nich nesetkávali mimo jiné též s ukrytými poklady. Ani Boubín není v tomto ohledu výjimkou. Původci jeho bájného podzemního bohatství jsou jednou permoníci, kteří zde dolují a shromažďují zlato, jindy dávní obyvatelé, a to dokonce již předchůdci Slovanů – Markomané. O těch se navíc vypráví, že tady údajně vybudovali velké hradiště.
Mezi mnoha příběhy s danou tématikou neschází ani jeden nápadně podobný básni Poklad z Erbenovy Kytice: matka, opojena zázračným bohatstvím, jež našla o Velkém pátku v otevřeném nitru hory, zapomíná pro vlastní chamtivost uvnitř své dítě, od něhož je pak na celý další rok odloučena. Teprve když takto velmi krutě pochopila, co je v životě skutečným bohatstvím, nalézá opět v týž výroční den svou dcerku živou a zdravou a tentokrát už nemá na poklady z hlubin země ani pomyšlení. Potvrzuje se tak, že námět použitý naším proslulým básníkem a sběratelem lidové slovesnosti byl v různých obměnách skutečně rozšířen po vlastech českých a nevyhnul se ani našim končinám, kde je mimo jiné kladen do souvislosti i se Skalní horou nad Cikánským potokem. Tady jej ovšem Karel Jaromír Erben, třebaže roku 1868 podnikl výlet na Šumavu a nevynechal ani Boubín, neobjevil – v době jeho zmíněného pobytu totiž byla Kytice již patnáctým rokem na světě.
Do říše přebohaté lidové fantazie pak můžeme s velkou pravděpodobností odkázat i úvahy, že Boubín je spojen podzemní chodbou s Bobíkem. Podle jiné z pověstí hlídá poklady v nitru hory český lev. Právě s ním se však na Boubíně můžeme opravdu setkat. Procházka okolo četných skalních útvarů, o něž tu není nouze, nás zavede i k tomuto, který skutečně z určitého úhlu připomíná profil lví hlavy, dívající se navíc směrem k Bobíku. Po několika krocích se ona podoba náhle rozplyne, aby nám, naladěným pověstí, připravila roztomile tajemný zážitek – opět se díváme jen na obyčejný kámen.
Říkali mu Janeček z Boubína a dnes bychom ho mohli, odkojeni moderní literaturou a filmem, klidně zařadit třeba po bok „lupiče – gentlemana“ Arsèna Lupina a jiných jemu podobných. Janeček byl totiž mistrem převleků, tedy žádný lesní otrhanec, jenž na první pohled vzbouzí hrůzu a děs, nýbrž vždy elegantně oděný příjemný pán – jednou bohatý statkář, jindy obchodník a příště třeba i hajný. Nejednou ho prý nepoznali ani členové vlastní lupičské tlupy. Tím horší však bývaly následky jeho nečekaných návštěv, z nichž jedna dle pověsti neminula ani bohumilický zámek. Pole Janečkovy loupežnické působnosti sahalo od Volyně přes Vimperk až k Prachaticím, jeho tajné skrýše v boubínských skalách, jeskyních a dutých stromech se plnily naloupenými poklady a on sám dokázal pokaždé mistrně uniknout ze sebedokonaleji nastražené pasti. Uváděl tím četníky v zoufalství, a to tím spíše, když si dovolil i takové legrácky, jakou bylo např. obehrání četnického strážmistra, který loupežníka samozřejmě v převleku neodhalil, v kartách v hospodě v Šumavských Hošticích.
Jak se dalo čekat, jednoho dne přece jen padla kosa na kámen. Janeček, jehož postupně ze strachu, aby časem neskončili na šibenici, opustili krom jediného všichni členové bývalé loupežnické tlupy, se vypravil za kořistí na vimperský jarmark. Četníci však tentokrát v očekávání jeho návštěvy nastražili past dokonale a milého Janečka polapili v hospodě na náměstí. Pranic mu již nepomohl převlek, ba ani poslední zbylý kumpán, jakýsi Aleš, který se do Vimperka vypravil s ním. Janeček byl v poutech odvezen k hrdelnímu soudu do Plzně a tam odsouzen k smrti provazem. V posledních okamžicích pod šibenicí se otázal přihlížejícího davu, je-li v něm někdo z jeho rodného kraje pod Boubínem. Přihlásil se jediný člověk z Trhonína a právě jemu Janeček adresoval své poslední přání: má se prý vypravit do Žárovné a zde na kopci „Na Zabitém“ kopat pět sáhů od kamenného kříže na půlnoční stranu. Najde dubovou truhlu s pokladem, z něhož si má ponechat díl a zbytek rozdat spolu s pozdravem od Janečka chudým v celém kraji.
Janečkova slova však v davu slyšel také Aleš, provázející svého náčelníka na jeho poslední životní cestě. Nelenil a okamžitě vyrazil do Žárovné, protože dobře tušil, že o získání pokladu budou usilovat i plzeňští páni, kteří Janečkovu poslední řeč rovněž vyslechli. Cestou prý uštval tři koně, ale poklad zdárně vykopal a loupežníkovo přání splnil. Plzeňští k svému zklamání našli truhlu prázdnou. Aleš si za svůj podíl z nalezeného bohatství zakoupil statek v Prachaticích a z bývalého lupiče se stal počestným občanem. Obdarovaní chudí v podboubínském kraji pak ještě dlouho vděčně vzpomínali na loupežníka Janečka.
Tolik pověst a my se můžeme ještě společně zahledět půlnočním, tedy severním směrem od místa někdejšího kamenného kříže, kde asi mohl být zakopán Janečkův poklad. Pět sáhů představovalo zhruba dnešních devět metrů, takže onu dubovou truhlu si lze představit těsně při okraji dnešní silnice, ne-li přímo pod ní. Šlo ovšem vlastně jen o část bohatého lupu, takže jeho zbytek možná odpočívá v tajemných boubínských skrýších dodnes.
Jan Tláskal
