Milí čtenáři,za další významnou osobností, jejíž jméno je trvale spojeno s naším městem, se společně vydáme na zámek. Každý návštěvník se tu může mimo jiné dozvědět, že nejstarší částí, pocházející ještě z dob, kdy zámku předcházel středověký hrad, je tzv. Vlčkova věž. Tato masivní, do západního opevnění na třetím nádvoří začleněná stavba představuje i v celkovém vnějším pohledu na komplex zámeckých budov výraznou dominantu. Své jméno, jak lze dále zjistit, dostala po Václavu Vlčkovi z Čenova, který v roce 1470 spravoval vimperské panství a v rámci svého působení zde dal podnět ke stavebním úpravám zmíněné hradní věže. Co nám historie praví o tomto českém pánu, známém také jako Václav Vlček z Minic?
Přesné datum jeho narození není známo, jako pravděpodobný se uvádí rok 1425. S jistotou však víme, že nebyl rodilým Jihočechem. Prastarý zemanský rod Vlčků, písemně doložen již od roku 1281, je svým původem i sídlem spojen s obcí Minice, kterou najdeme v okrese Louny. Přesto ovšem existuje i vazba k Vimperku, a to hned od samého Václavova narození : jeho matkou totiž byla sestra pánů Mikuláše a Petra Kaplíře ze Sulevic, příslušnice dalšího velmi starého vladyckého rodu, jehož jedna větev vlastnila od poslední čtvrtiny čtrnáctého století až do roku 1494 – tedy po více než sto let – vimperské panství (pro úplnost dodejme, že i samotné Sulevice, dnes Sulejovice, se nacházejí od nás dosti daleko – poblíže Lovosic). Celkový pohled na historické dění patnáctého století nás přiměje ke konstatování, že Václav Vlček z Minic se narodil do velice bouřlivé doby, v níž se politické názory a cíle hájily i prosazovaly především mečem, a to prakticky v celoevropském měřítku. V Čechách probíhalo husitské hnutí, proti němuž byla vyslána nemalá řada zahraničních křižáckých výprav (roku 1424 umírá Jan Žižka z Trocnova a vrchní velení jeho vojsk přebírá Prokop Holý), Anglie a Francie se zmítaly ve stoleté válce (okolo roku 1426 začne dosud neznámá čtrnáctiletá selská dívka z Lotrinska, Johanka z Arku, vídat zjevení a slýchat tajemné hlasy předurčující ji k osvobození Francie). Je tím pádem zcela pochopitelné, že neodmyslitelnou součástí výchovy šlechtických synů bylo odedávna válečnické umění. Václav Vlček z Minic v něm, jak se ukazuje, brzy projevil nejen značný talent, ale nalezl přímo zdroj obživy, neboť proslul jako jeden z nejvýznamnějších českých kondotiérů, tj. profesionálních válečníků – velitelů žoldnéřských vojsk. Jeho služeb využil sám císař Fridrich III., za jehož zájmy Vlček bojoval v rakouských zemích. Budiž mu však ke cti, že po této etapě své válečnické kariéry vstoupil do služeb českého krále Jiřího z Poděbrad a stal se v letech 1468 – 1471 (tedy až do královy smrti) jedním z jeho předních hejtmanů v boji proti opoziční katolické Jednotě zelenohorské, která se později spojila s uherským králem Matyášem Korvínem v další válce, do níž byla česká země uvržena (Jiří z Poděbrad Matyáše Korvína porazil). Právě do rámce těchto událostí spadá Vlčkovo působení ve Vimperku, neboť na téže královské straně bojoval i jeho strýc Petr Kaplíř ze Sulevic (poslední příslušník svého rodu v držení Vimperka, jenž se za jeho éry stal roku 1479 městem). Roku 1470 však upadl do zajetí a po dobu půlročního věznění Zdeňkem ze Šternberka, vůdcem Jednoty zelenohorské, byl ve spravování vimperského panství zastupován svým synovcem Václavem Vlčkem – v té době stále ještě s přídomkem z Minic, nikoli z Čenova, jak se dnes všeobecně traduje. Pro zajímavost zbývá dodat, že Vimperk nebyl jediným jihočeským působištěm našeho proslulého válečníka, zejména pak uznávaného specialisty na obranný boj. V roce 1477 zakoupil, po dalších sedm let držel a významně zmodernizoval známý hrad Helfenburk poblíže Bavorova. Jako věrný stoupenec nového českého krále Vladislava Jagellonského odtud pořádal vojenské výpady proti přívržencům Matyáše Korvína, který v té době stále ovládal Moravu a Slezsko. Rovněž je známo Vlčkovo neskrývané nepřátelství vůči Rožmberkům (aniž se mu lze s ohledem na jejich tehdejší politiku divit). Do dějin ovšem vstoupil nejen jako bojovník, ale též vojenský teoretik, když roku 1490 své zkušenosti shrnul ve spisu „Naučení králi Vladislavovi, kterak se mají šikovati jízdní, pěší i vozy“. Tehdy mu král jako odměnu věnoval obec Čenov na Žatecku a teprve od té doby, dvacet let po svém krátkém působení ve Vimperku, se slavný vojevůdce začal podepisovat jako Václav Vlček z Čenova. Podobně jako v případě narození není známo ani přesné datum jeho úmrtí. Historikové je formulují obratem „po roce 1501″, někteří pak operují dokonce letopočtem 1510. Každopádně je zřejmé, že vlivem tvrdého vojenského života si Václav Vlček vypěstoval neobyčejnou fyzickou odolnost, jejíž zásluhou se dožil na svou dobu i profesi neobvykle vysokého věku.
Autorem Vlčkova zde zveřejněného portrétu (jedná se o výřez z většího obrazu původem z XIX. století) je slavný polský romantický malíř Jan Matejko. Na případnou otázku, proč českého válečníka vypodobnil Polák, je jednoduchou odpovědí historická skutečnost, že vojenská dráha zavedla Václava Vlčka v jedné etapě jeho života i do rodné země krále Vladislava Jagellonského, tedy právě Polska, kde se stal, jak vidno, rovněž velmi známou osobností. Těžko ovšem dnes říci, zda malíři jako předloha posloužilo nějaké dochované historické vyobrazení, nebo je vše jen dílem jeho fantazie a obrazotvornosti, což se jeví jako pravděpodobnější.
Vlčkova věž na historickém vyobrazení z dob, v nichž zvolna probíhal přerod hradu v zámek, …
… a dnes.
Jan Tláskal
{jcomments on}
