imperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních …
31.července:
Červenec roku dvoutisícího dvanáctého jsme tu společně vítali za úsvitu z Boubína – rozlučme se s ním z téhož místa za soumraku …
Poslední záběr byl ovšem pořízen z Táflovky, kde nešlo při návratu odolat bezmála úplňku (ve skutečnosti nastane 2. srpna), který se takhle vyhoupl nad Boubín.
30.července:
Vstup do týdne, o nějž se červenec podělí se srpnem, započal poněkud rozpačitě, ale Boubín se v dáli tváří optimisticky a slibuje i slunečné okamžiky …
29.července:
V posledních dnech se určitě vyplatí přivstat si na houbařskou výpravu …
… a najít se dají i zajímavé úkazy, jako např. tato zvláštní symbióza dvou zcela odlišných hub.
28.července:
Meteorologické prognózy se nemýlily – opět se přihlásila silná vlna bouřek spojených s průtržemi mračen, …
… která se v podvečer nevyhnula ani jihu Čech – Vimperk však ušetřila.
27.července:
Tuto roztomilou ceduli najdeme v Hořicích na Šumavě, či, přesněji řečeno, kousek nad nimi (tady je ovšem zapotřebí ze zeměpisného hlediska upřesnit, že zmíněná obec, mimochodem proslulá svou tradicí pašijových her, se ve skutečnosti na Šumavě jako takové nenalézá, ale určitě odtud na Šumavu hravě dohlédneme). Pohádková rezervace se rozkládá na vrchu U sv. Anny – dříve Randlesbergu, …
… který je dozajista rájem všech milovníků pohádek, ale současně nabídne i výjevy zcela jiné nežli pohádkové. Zde se například mezi lesními stromy nabízí Boží hrob – zakončení poničené někdejší křížové cesty, na niž můžeme takto pohlédnout …
… z trosek zbořeného dávného barokního poutního kostelíka Panny Marie Bolestné.
Stalo se v šedesátých letech minulého století … opět jedna z mnoha smutných připomínek nesmyslného ničení kulturních památek minulým vládnoucím režimem …
26.července:
Horka střídaná bouřkami – takový by měl být meteorologický scénář příštích dnů …
25.července:
Nejen v Praze či na Karlštejně, nýbrž i v předhůří Šumavy se můžeme potkat se slavným Otcem vlasti – císařem Karlem IV. Kde přesně se tato jeho socha nachází, by mohlo být třeba dnešního deštivého večera malou hádankou pro čtenáře našich stránek 🙂
24.července:
Počasí stále více odpovídá blížící se svaté Anně, tj. rána jsou chladná, ale dny opět velmi příjemně teplé, …
… čehož si dnes mezi jinými užíval nejen tento hodující okáč černohnědý, …
… ale též pes uvázaný k boubínské rozhledně (naštěstí ve stínu).
23.července:
Pilní mravenci nejenže s neskrývanou chutí vyčistí popelník od nepatřičně tam umístěného jablečného ohryzku, ale, jak je vidět, pranic jim nevadí ani to, že o jejich pochoutku kdosi uhasil cigaretu.
22.července:
Na červenec je momentálně poměrně chladno. Zdá se však, že léto svou reputaci opět napraví …
… a nebude to ani dlouho trvat.
21.července:
I tak plaché zvířátko, jakým je veverka, …
… se dá částečně ochočit, máme-li po ruce ten správný pamlsek, jímž momentálně není všeobecně tradovaný oříšek, nýbrž mandle … 🙂
20.července:
Pátek celkově tíhne do pošmourna, …
… ale chvilkami umí nabídnout i sluníčko.
19.července:
Po ránu nám skutečně vydatně sprchlo …
18.července:
Zítra se po krásném dni …
…opět dočkáme vody z nebes …
17.července:
V pravý čas polapené sluníčko dokáže v okolí Pravětínského potoka vytvořit bezmála pralesní atmosféru …
16.července:
S nástupem do druhé půle července si Šumava chvílemi i poplakala, …
… ale podvečer ukázal, že by nemuselo být až tak zle, jak je předpovídáno.
11.-15.července:
Zdálo by se, že když chce pravověrný Šumavák na pět dní změnit vzduch a neporušit přitom kontinuitu i v samém úvodu naznačená pravidla své fotokroniky, musí se uchýlit k drobnému podfuku v podobě snímků do zásoby předem připravených. Ale není tomu tak – kamkoli se totiž v rámci naší vlasti odebere, tam je vlastně stále v kontaktu s Vimperkem i Šumavou. Vezmeme-li např.v úvahu, že svého (bohužel z daného hlediska již dávno minulého) času platilo, že každá pátá kniha v republice (tehdy ještě Československé) byla vytištěna v našem městě, byl by v tom sám čert, aby se aspoň jedna nevyskytovala i tady – v Mariánských Lázních. Osobně jsem se přesvědčil, že tomu tak skutečně je, a to nikoli pouze v jediném případě 🙂 . A kdyby snad tento argument nepostačoval, nabízí se hned další: sotva se tu člověk přihlásí k rodnému kraji, vzápětí je dotazován, ke které straně v mediálně dokonale známém šumavském kůrovcovém sporu se kloní – stalo se mi na kolonádě poblíže Rudolfova pramene … 🙂
Jistě není pochyb o tom, že Karlovy Vary nabízejí spousty krásných a zajímavých kulturních a uměleckých lákadel. Pro lidi tímto směrem nezaložené se pak mohou stát třeba vynikající praktickou školou ruského jazyka, který tu mezi všemi dalšími zřetelně dominuje. Po malé rekapitulaci (jíž se tu jeden prostě nevyhne) toho, co mi zůstalo v hlavě od kdysi povinné maturity z ruštiny, a po všech zhlédnutých architektonických a dalších uměleckých skvostech mne nakonec v podvečer nejvíce oslovil umělec, s jehož dílem bych se stejně dobře mohl potkat i doma, na nábřeží Volyňky … v tomto případě šlo o řeku Teplou.
Nebudu se ovšem i za cenu lehkého odbočení od Vimperka a Šumavy tajit tím, že do Karlových Varů mne vedla především profese muzikantská, a to konkrétně na tento malý kdysi dávno hřbitůvek poblíže nejstaršího karlovarského kostela – Sv. Ondřeje. Hřbitov byl v roce 1911 zrušen a přeměněn v park, v němž však zůstaly zachovány některé náhrobky. Pro mne byl nejzajímavějším ten, který je na snímku daleko – v těsném sousedství druhého stromu zleva.
Kdo zná životopis slavného Wolfganga Amadea Mozarta, se patrně v tomto okamžiku podiví, neboť dobře ví, že Mistrův hrob je nejen navždy ztracen a neznám, ale především se nenacházel v Karlových Varech (skladatel byl roku 1791 pohřben ve Vídni do společné chudinské šachty, která brzy zmizela v naprostém zapomnění). Stejně tak ví, že po Mozartovi zbyli dva sirotci – synové Karl Thomas a Franz Xaver Wolfgang, kteří jediní zůstali naživu z celkem šesti narozených dětí Wolfganga Amadea a Constanze Mozartových. Jejich další osudy však už možná mnohým známy nejsou. Nuže, náhrobek na snímku stával nad hrobem Franze Xavera, pochovaného zde roku 1844. Poslední z Mozartových synů, narozený v roce otcovy smrti, se stal rovněž skladatelem a vynikajícím klavíristou – matka Constanze ho mimo jiné svěřila též do hudební péče Antonia Salieriho, který si podnes nese (zjevně neprávem) historií pečeť Mozartova vraha (či na základě např. známého filmu Amadeus přinejmenším člověka, který měl na Mozartově smrti zásadní podíl), a současně nesporně talentovaného syna přiměla, aby používal otcova jména Wolfgang Amadeus. Synové slavných otců nicméně bývají zpravidla odsouzeni stát navždy v jejich stínu, a to i tehdy, dosáhnou-li ve společném oboru vynikající úrovně. Taková situace tedy potkala mezi mnoha jinými též Franze Xavera Wolfganga Mozarta, jehož muzikantský život se postupně odvíjel v Rakousku, Německu, Dánsku, Itálii, Švýcarsku, Polsku a Rusku, aby se uzavřel právě v Čechách – v Karlových Varech. Skladatel si tu v rámci svého druhého pobytu doufal na doporučení lékařů vyléčit jaterní chorobu, jíž však namísto toho tři dny po svých třiapadesátých narozeninách podlehl. Ostatky téměř zapomenutého syna jednoho z největších světových hudebních géniů tedy odpočívají v naší zemi. … A nakonec jsem vlastně od Vimperka a Šumavy neodbočil – i tady přece známe Mozartovu hudbu … a teď už také osudy jeho nejmladšího syna 🙂
Setkání s krásným hradem v Lokti bylo nejen nanejvýš zajímavé z historického hlediska, ale přineslo další silnou vazbu na Vimperk, bohužel však ne v plném rozsahu analogickou. Jak vyplynulo ze slov slečny průvodkyně, hrad je v majetku města (dodejme, že nikterak velkého – skoro bych se je nebál i z tohoto hlediska přirovnat k našemu), které dokáže vedle výtěžku ze vstupného (jistě v kontextu všech potřebných financí víceméně zanedbatelné položky) sehnat peníze na jeho údržbu i provoz. Perličkou je další zjištěná skutečnost, že se tu totiž v minulosti nezapsal zrovna dobře plzeňský památkový úřad, pročež se město zasadilo o již zmíněné vlastnictví hradu. Inu, někde nejen vyvíjejí poctivou snahu, ale umějí si navíc i poradit a korunovat své aktivity nesporným úspěchem …
Také Vás, milí čtenáři, při pohledu do loketských hradních sklepení napadá, že aspoň v tomto případě by se mohl a měl na chvilku vrátit středověk? Osobně bych si na žebříku uměl představit nejednoho z našich předních politických čunitelů, lobbistů, tunelářů a dalších pijavic na těle naší ubohé republiky. Tady by, myslím, bleskově „kápli božskou“ a přišli zaručeně na zcela jiné myšlenky, nežli beztrestně se vysmívat zákonům i lidem, kteří na jejich neblahé konání doplácejí …
Pravda, nemají tu sice Boubín (a mít ani nemohou, protože ten je v celé zemi jen jeden), ale o rozhledny nouze není. Třeba tato Bismarckova na Zelené hoře poblíže Chebu určitě stojí za návštěvu, ba dokonce i jakousi iluzi šumavských rozhledů místy vyvolá, …
… třebaže především zásluhou dění na obloze. Našly by se však i další analogie – na obzoru se právě díváme, podobně, jako máme možnost i ze vzpomenutého Boubína, do zahraničí, konkrétně Německa.
A přijdou odtud bouřky …
Ještě jednou, tentokrát smutnou podobnostní vazbou na Šumavu jsou pozůstatky vandalství předchozího vládnoucího režimu. Zde konkrétně v podobě zničeného někdejšího poutního kostela Svaté Anny v Horním Pelhřimově. Inu, bývaly tu rovněž Sudety a následně pak v dobách železné opony hraniční pásmo, v němž si tehdejší lidová armáda řádila po libosti … (srovnejme např. s Hauswaldskou kaplí – viz fotokronika z loňského března, konkrétně 19.) …
Hrad Vildštejn ve Skalné je dokonce v soukromých rukou, ale dodejme, že naštěstí silně zapálených pro zachování jeho dávné podoby. Je sice pravda, že z přísně historického hlediska by tu nejeden odborník významně pozdvihl obočí, ale jako důležitější se momentálně jeví skutečnost, že vzácná památka zůstane zachována a postupnou snahou všech zúčastněných odolá ničivému zubu času … (a co náš zámek ???) …
V románské sklepní hradní kapli nám nabídnou dokonce „zaručeně pravou lebku Bílé paní“ … 🙂 … nu, naše jihočeská paní Perchta z Rožmberka to zajisté není, ale s ohledem na to, že podle pověstí zdaleka nebyla jedinou zástupkyní svého druhu (jak by jen, chudák, zvládala sama obíhat ta kvanta hradů, na nichž se coby svérázný duch zjevuje?), kdož ví, třeba mají na Vildštejně pravdu … Ať už však lebka patřila kterékoli dámě z dávných dob, je v každém případě jasným důkazem toho, že zubní rovnátka, jichž by tu zjevně bylo zapotřebí, jsou v historii velmi mladým vynálezem 🙂
Poslední snímek by mohl vzbouzet dojem, že návrat na Šumavu mi zpestřilo bezmála tornádo … ale to se jen Chebskem hnala jedna z bouří, jakých ostatně hlásil meteorologický radar dostatek i u nás doma. Každopádně je mimo jiné vidět, že Západočechům už téměř dozrála pšenice … 🙂
10.července:
O tom, že Temelín – sám o sobě ohavná obluda v jihočeské krajině – dokáže na obloze vytvořit nepřehlédnutelné dílo, ví každý, kdo jej kdy viděl v akci (ostatně něco je k zahlédnutí prostřednictvím archivu i v této fotokronice, konkrétně 10. prosince loňského roku). Dnes to však prvním pohledem z Boubína vypadalo, že si na něj vyšláplo shůry cosi mnohem většího, …
… ba v jednu chvíli dokonce jakoby připraveného jej přímo spolknout. Tahle příšera z oblaků nebyla ničím jiným nežli typickým bouřkovým mrakem s názvem cumulonimbus. I bez něho však bylo nač se před západem slunce na všech stranách dívat …
Skvostnému dění na obloze tentokrát, což je ostatně velmi dobře patrné, vydatně pomáhal vítr.
Ani dnešní noci nebudou leckde ošizeni o slušnou bouřku …
Cosi se rýsuje i v dáli na vimperském směru …
Slunce se rozloučilo bez zeleného záblesku, ale na působivosti celého výjevu to dozajista pranic neubralo.
9.července:
Dnešního rána se loňský rožmberský kapřík marně těšil na svého tvůrce a jeho další kolegy, …
… zásluhou deštivého dopoledne se totiž dřevosochaři do svého každoročního díla na druhém nádvoří vimperského zámku zatím nepustili.
8.července:
A opět nás internet děsil vlnami bouří, které údajně měly zachvátit prakticky celou republiku … a Boubín se mu nejen opět úspěšně vysmál, …
… ale ke všemu vytáhl ze svého bezedného rukávu další eso. Tady ovšem tradičně vidíme, že kolem něj putuje bouřková oblačnost, fantasticky prozařována a barvena z protější strany zapadajícím sluncem, kamsi na severovýchod.
Směrem od Alp se pak nejednou nádherně sytě červeně zablýsklo, což ovšem za daných podmínek fotograficky zachytit znamená jedině šťastnou náhodu.
Slibované eso však přišlo se zapadajícím sluncem: při daleké a ostré viditelnosti, jakou byla zrovna dnešní, je možno spatřit vzácný a mnoha legendami opředený úkaz – zelený záblesk. Objeví se jen na kratičký okamžik přesně ve chvíli, kdy slunce zmizelo za obzorem, jako nazelenalá záře, která však není zřetelně viditelná pouhým okem bez použití dalekohledu.
Více proto nabízí i za cenu znatelně zhoršené kvality zvětšený detail předchozího snímku, z něhož je patrné, že sluneční kotouč už je pryč – mezi zábleskem, který barví špičky nejbližších stromů lehce dozelena, a linií obzoru vidíme slabý proužek rudě zbarvené oblohy. Samotné slunce by v těchto světelných podmínkách fotoaparát stále zobrazil jako čistě bílé, jak je vidíme na prvním snímku.
7.července:
Okolí kapličky sv. Antonína na Javorníku nabízí nejen kouzelný rozhled po Šumavě, …
… ale také pramen dobré lesní vody, která, jak stojí psáno na nedaleké informační tabuli, úspěšně v květnu letošního roku prošla testy jakožto pitná – turista je však současně mezi řádky upozorněn na to, že tento stav nemusí v daném okamžiku trvat.
6.července:
Po dnešku už neváhám nazvat Boubín ochráncem Šumavy před bouřkami. Pohledem na detekci blesků meteorologického radaru by se přesně v této lokalitě dalo očekávat bezmála podobně rozpoutané peklo, o jakém se píše např. v souvislosti s Královéhradeckem a jinými v tomto smyslu nešťastnými končinami naší vlasti, …
… zatímco zdejší realita ukazuje pouze v poklidu se vypařující vodu z lesů a silně zataženo v dáli – tedy opět všemi jinými směry, jako by se vydatná bouřková nadílka, jež k nám odpoledne táhla od jihu, opět o našeho majestátního šumavského velikána rozrazila. Dnes bych si ono peklo troufl odhadnout mnohem hlouběji ve vnitrozemí a zejména pak až kdesi na Moravě.
Nad hraničním obzorem směrem k Německu se sice kupila oblačnost, ale současně už si k ní pilně shora hledalo cestu slunce, …
… jemuž tuhle úlohu přece jen ještě ztěžovala vrchní temná vrstva.
Nad Luzným se jednu chvíli zdálo, jako by do Čech mířil nějaký bájný drak … 🙂
Z rakouského směru se pak v řídnoucím oparu zjevilo naprosto největší překvapení – mezi Smrčinou a Plechým se zcela neočekávaně vynořil kompletní pás Alp …
… a nad Třístoličníkem pak Dachstein !!! Je zapotřebí zdůraznit, že máme 6. července.
Vimperk zůstal všeho bouřného dění až na pár odpoledních kapek rovněž ušetřen, což se ovšem, jak vidno, nedá říci o končinách severozápadním směrem od něj.
Předpovídáno bylo rovněž krupobití … zvolna zapadající slunce se stalo jasným důkazem toho, že oblaka skutečně byla i plna ledu – po obou stranách slunečního kotouče se totiž objevilo krásně zřetelné parhelium.
Měli jsme tedy i v tomto smyslu velké štěstí – krupobití se, pokud k němu došlo, vyřádilo jinde.
5.července:
Kdyby se člověk nedočítal na internetu o tom, jaké kde napáchaly bouře v posledních dnech škody, mohl by si s klidem myslet, že meteorologické předpovědi nějak nevycházejí – aspoň v našich končinách jsme se zatím výraznějších bouří, které by stály za zmínku, nedočkali. Na druhé straně je ale vidět, že do vnitrozemí se přece jen nasouvají i přes Šumavu, …
… třebaže ji zatím poctivě šetří a starají se jen o pravidelný přísun srážek.
Boubín se tak dnešního večera stal opět svědkem velmi působivých světelných i barevných výjevů, …
… mezi něž se zařadil i západ slunce.
Ještě v půl desáté panovalo všude značné dusno – neklamná známka toho, že počasí příštích dnů bude i nadále pokračovat ve stejném duchu.
4.července:
Bouřky se mají co nevidět opět vrátit …
3.července:
Pro trochu pořádný blesk aby si člověk za chvilku jel někam mimo Šumavu …
2.července:
Stále více se zdá, že by mohlo dojít na slibované bouřky …
1.července:
Červen se nakonec navzdory všem prognózám nerozloučil bouřkami, zato červenec v tom ohledu hned bohatě vše vynahradil. Na Šumavě se nicméně blýskalo především na německé straně a k Boubínu se pak začala bouřka nepatrně přibližovat teprve okolo půl čtvrté hodiny ranní. Ve hře byla možnost, že náš velikán si vše přitáhne nad sebe a připraví mi parádní podívanou, ale cestou vzhůru místo toho vydatně foukalo, což bylo jednak krajně příjemným ochlazením ve stále trvajícím dusnu a krom toho se temná mračna, z nichž se nad ránem spustil na Vimperk liják, začala zásluhou silného západního větru protrhávat. První pohled z věže směrem k Plechému vypovídal zcela jasně o tom, co se kde dosud odehrávalo.
Jižní obloha krátce po půl páté stále navenek nevěstila nic dobrého, vítr navíc změnil směr a hnal nad Boubín mračna směrem od Alp, kde to jistě v noci také vydatně burácelo. Bylo otázkou, zvítězí-li slunce, nebo se vše znovu zatáhne.
Oblaka na východní straně však začala dostávat obrysy svědčící o tom, že se dle všeho naplní první varianta, ale slunce rozhodně nebude mít lehkou cestu. Nad celým obzorem se stále vedle temných mračen vznášel také jakýsi opar.
Zpětný pohled prozradil, že ačkoli slunce ještě zdaleka není venku, dokáže už barvit vrcholky oblak putujících nad Basumským hřebenem.
O několik minut později už se jihozápadní strana výrazně projasnila …
… a teprve v tom okamžiku se naproti začal zpoza pásu mračen nořit sluneční kotouč.
Protože musel putovat vzhůru vzpomenutým oparem, dal se ideálně fotografovat.
Na druhé straně však logicky neměl svou obvyklou sílu, takže místo běžného plného nasvícení dodával krajině zajímavě přitlumený, jakoby zasněný barevný nádech. Ke všemu jej čekala ještě jedna cesta za úzký vodorovný mrak, a to tentýž, který sotva před půlhodinou svým sytým temně modrým odstínem jednoznačně dominoval východní obloze.
Ani po překonání poslední výrazné překážky ještě nenabyl sluneční svit na své běžné intenzitě …
… a mezitím už se k němu stihla přes celou nebeskou klenbu přiblížit rozptýlená oblaka, která měla ještě před úsvitem zlověstně temnou podobu. Takhle se pohledem z nejvyššího místa české Šumavy zrodil další z tropických dnů letošního léta – první červencový 🙂 .
