Střípky z historie sušické radnice
Od první třetiny 14. století bylo město Sušice spravováno městskou radou, která byla složena z konšelů, purkmistra a jednoho městského písaře. Konšelů bylo zpravidla 12 a ve funkci purkmistra se střídali po měsíci. Purkmistr míval po dobu svého funkčního období na starost městskou pečetˇ a ve starších dobách mu při její ztrátě šlo o hrdlo. Tak jako v jiných městech i zde se o správu města dělil s městskou radou královský rychtář, jehož úřad byl až do roku 1402 dědičný. Rychtář byl vlastně zástupcem krále ve městě pro věci soudní a pro vybírání různých daní a poplatků. Městská rada, skládající se ze zástupců měšťanů, vznikla jako výsledek snahy po vlastní samosprávě, jako výsledek snahy po vytvoření instituce, která by vyšla z činnosti města a ne panovníka a která by vykonávala správu v zájmu měšťanstva a hájila zároveň jeho zájmy proti králi.
Výrazem určitého stupně emancipace městské rady na panovníkovi a jeho přímém zástupci – rychtářovi byla ve středověkých Čechách i stavba radnice – rathausu. Panovník povolení k výstavbě radnice poskytoval obcím postupně a zpravidla za tučné odstupné. Můžeme říci, že v poměrně nezámožné a do jisté míry i nevýznamné Sušici lze existenci radnice předpokládat až v době pohusitské.
Roku 1464 postihl město požár tak rozsáhlý, že na znovuzřízení veřejných budov městu přispěla i řada okolních vsí a dvorů. Byla postavena například nová kostelní věž, vybudován nový pranýř, znovuzřízena předměstská brána k Hrádku , opraveny zámky od bran a pořízeny nové zvony. Zároveň byl zakoupen i nový věžní orloj, který zhotovil jakýsi Ostrožník. Víc informací o tomto orloji se v městských knihách nedochovalo. Je to však první zmínka o městských hodinách v Sušici a můžeme jen předpokládat, že byly umístěny na věži tehdejší radnice. Tento „orloj“ byl patrně zničen opět při některém dalším požáru města v letech 1544 – 1554. Potom již město nenechalo udělat orloj, ale pouze hodiny. Na nejstarším známém vyobrazení města Sušice z roku 1569 jsou zřetelné dvě věže. Je pravděpodobné, že jedna z nich patřila rathausu a že právě na ní snad byly městské hodiny umístěny.
Je těžké určit, kde vlastně původní radnice přesně stávala a zda byla vždy ve stejných místech, jako je dnes. Na to existuje několik teorií. Jedna vychází z toho, že uprostřed náměstí býval blok několika domů a jedním z nich byla vždy radnice. Jiný názor předpokládá existenci staré radnici v místech domu čp. 7 na západní straně náměstí. Také budova, kde dnes sídlí muzeum, bývá v některých pramenech označována jako rathaus.
Pravděpodobně po požáru města v roce 1592, kdy město zcela vyhořelo, byla vhodná doba k výstavbě nové renesanční radnice, která by definitivně zaujala centrální místo uprostřed náměstí. I přes časté a ničivé požáry toto období bylo dobou největší prosperity města a tak koncem 16. století vystavěla obec uprostřed náměstí novou výstavnou radnici s věží, na jejíž výšku podle historika a bývalého ředitele muzea Vladimíra Holého prý skládali současní básníci oslavné básně. Tento slavný rathaus byl zničen, jak jinak, katastrofálním požárem města v roce 1707.
Při požáru radnice shořel téměř celý městský archiv, což mělo a má pro poznání dějin i místopisu staré Sušice nedozírné následky. Také z městských knih se dochovalo pouze několik svazků. Požár z roku 1707 je však také prvním konkrétním datem, po němž již lze naprosto jednoznačně umístit stavbu sušické radnice doprostřed náměstí. V letech 1720 – 1722 podle údajů z městské trhové knihy obec postupně skoupila tři soukromé domy – dům Pretlíkovských dědiců, dům manželů Willových zvaný „starý rathaus“, místo před domem Františka Tobla a nakonec dům Wolfganga Jefikovského. Tyto domy zbořila a na jejich místě postavila v následujících letech novou a podstatně větší radnici. Kdy přesně byla stavba této nové radnice dokončena, není známo.
V roce 1833 se na radnici nacházely dvě sýpky na kontribuční obilí z nichž jedna byla na půdě a ve druhém patře radnice byly dva třípokojové nájemní byty. Podle popisu z roku 1850 byla v přízemí umístěna kancelář berního úřadu, archív, úřad pozemkových knih, byt, vězení a v prvním patře obchodní místnosti a kanceláře. Podle údajů v Josefském katastru z roku 1788 se v radnici nacházel také solní sklad, který tam byl zřízen již v době výstavby radnice ve dvacátých letech 18. století. Na severní straně sousedila radnice s budovou masných krámů, které shořely při posledním požáru města v roce 1833. Společně s nimi zničil požár i další dva domy, které se nacházely uprostřed severní části náměstí.
Radnice v podobě, kterou získala po roce 1722, existovala bez větších změn až do radikální přestavby v letech 1850 – 1851, kdy získala prakticky svou dnešní podobu.
Značný vliv na osud sušické radnice měly správní reformy. Zrušení patrimoniálního zřízení a jeho nahrazení systémem nových úřadů politické, soudní a finanční správy mělo přímo fatální vliv na stavební podstatu radnice a její architektonickou cenu. Městská samospráva měla eminentní zájem kvůli dalšímu rozvoji a prosperitě obce, aby se Sušice stala sídlem co možná největšího počtu nových státních úřadů a proto v dubnu roku 1850 nabídla radnici jakožto nejhonosnější městskou veřejnou budovu za sídlo okresního soudu a podkrajského úřadu. Dokonce se rozhodla budovu přestavět, zmodernizovat a rozšířit. Radikální přestavba radnice byla dokončena v roce 1851, kolaudace proběhla 9. července. Do nově přestavěné radnice se nastěhovaly státní úřady: podkrajský úřad ( nahrazený později okresním úřadem a okresním hejtmanstvím ), okresní soud, státní zastupitelství a berní úřad. V roce 1850 bylo v severním křídle radnice zbudováno také vězení pro potřeby okresního soudu. Městský purkmistrovský úřad byl nejprve přestěhován do domu čp. 6 na západní straně náměstí, ale v šedesátých letech 19. století se vrátil i on do budovy radnice, takže kromě okresního úřadu a okresního soudu zde sídlily ještě úřady berní a listovní, purkmistrovský a městský důchodenský úřad
Další stavební změny přišly až těsně před rokem 1900. Namísto vězeňských kobek v prvním patře byly přestavěné prostory pronajaty městské spořitelně, v druhém patře vznikla zasedací síň obecního zastupitelstva a do dalších uvolněných prostor se později nastěhovalo i krátce před tím založené městské muzeum. Muzeum původně sídlilo v přízemí v místnosti, kterou předtím využívala občanská záložna a později spořitelna. V roce 1895 však byla tato místnost pronajata bernímu úřadu a muzeum se přestěhovalo do třetího patra do místností bývalých vězeňských separací.
Ve třicátých letech byl připravován projekt nové přestavby radnice, kterým se jí měl pravděpodobně vrátit historizující vzhled. V roce 1935 byl dokonce předložen projekt na přestavbu od architektů Freiwalda a Böhma, ale události následujících let odsunuly tento záměr zcela stranou. Také návrh na zřízení ústředního topení byl v roce 1941 odložen na pozdější dobu. Realizován byl teprve v roce 1948.
Roku 1942 byly zrekvírovány dva cimbály od věžních hodin. Podle dochovaného popisu byl jeden z roku 1802, vážil 288 kg a měl průměr 90 cm. Druhý cimbál byl také z roku 1802, vážil 169 kg a měl průměr 70 cm. Oba cimbály měly na horním okraji umělecký reliéf a korunu tvořenou čtyřmi uchy s reliéfy lidských hlav a oba pocházely ze zvonařské dílny Josefa Pernera v Českých Budějovicích.
Po druhé světové válce v budově radnice tehdejší režim i nadále zachoval vězení, které roku 1951 prošlo adaptací. Ještě v letech 1954 a 1956 trvalo vnitro na zachování zdi, která na malém dvoře v areálu radnice oddělovala vězeňský dvorek. Vězení byl zrušeno před rokem 1958 a z bývalých kobek byly zřízeny kanceláře.
Vzácní svědkové historie
Ve vestibulu radnice si všimněme kamenné desky s latinským nápisem. Český překlad latinského textu zní: „Roku 1322 Jan První, český a polský král a kníže lucemburský, syn Jindřicha, císaře římského, vzorného křesťana, tuto obec dal obehnati hradbou; kteréhožto vznešeného krále a jeho potomků věčná památka budiž na nebesích. Amen. „
Deska, němý svědek pro město tak významné události, jakou stavba hradeb bezesporu byla, byla vsazená původně do jedné z městských bran. Po jejich zboření v polovině 19. století byla deska zazděna do vestibulu sušické radnice a dodnes patří k nejstarším historickým památkám Sušice.
Nejstarší zmínku o sušické pečeti máme z roku 1290. Nejstarší dochovaná pečeť je z roku 1363. Na kulaté pečeti o průměru 50 mm byly vyobrazené městské hradby se třemi věžemi. Krásná gotická pečeť byla používána až do konce 17. století a její bronzový typář se dochoval dodnes, přestože město mělo v té době již pečetidla jiná. Pečetní obraz se stal také pravděpodobně předobrazem městského znaku, který prošel během staletí celou řadou větších či menších úprav. Počátkem 18. století například se nad prostřední věží ve znaku objevil černý dvouhlavý orel, který měl symbolizovat příslušnost města k habsburské koruně. Obdobný dvouhlavý orel, ovšem daleko větší a plechový, byl desítky let umístěn na samé špici věže sušické radnice. Odstraněn byl po skončení první světové války a dnes je vystaven v Muzeu Šumavy.
Text: Mgr, Zdeňka Řezníčková Muzeum Šumavy Sušice, foto -as-
