Miniatury : Bůh rady nedává

16 března, 2025
10:00

Bůh rady nedává

Sestupujeme k peřejím pod Novým mostem. Klubíčko jde opatrně, ale já si z mokrého a místy dost zákeřného ledu nic nedělám. Dokud neuklouznu a nespadnu na záda. V žebrech mi to lupne, narazím si loket a natáhnu pravé rameno. Chvíli ležím, po pádech už se nezvedám hned jak čertík na pružině, to bývalo kdysi. Ale zdá se, že to půjde dál, posbírám kosti a pokračujeme. Cesta k peřejím je podmáčená i v dobách sucha, natož teď na jaře, kdy už všechno taje. A i když sněhu tuto zimu moc nenapadlo, tady to není moc znát. Ani Corliss není tak opatrná, jak by si terén zasloužil. Ujedou jí zadní běhy, sjede kus po zadku, pak jí uklouznou všechny čtyři a octne se na boku.
Peřeje vydechují chlad. Snažím se k nim dostat co nejblíže, jsou tu rampouchy visící z klád i přehozené přes balvany jak průsvitné šály. Voda se vydrala z hlubin skal a ztuhla v ledopád. Vtom upoutá moji pozornost detail: Proud obtéká kámen a vlnky se kolem něj rozprostírají do tvaru vějíře, jako by se rodila můra. Nic tento nekonečně se rodící proces nezastaví. Děj přechází v děj jako nekonečná konečnost, zdánlivě vše stojí na místě a přitom prochází proměnami. A ani moje kroky nejsou jisté. Po ledu musím našlapovat jako kočka, ale někde je třeba přeskočit z kamene na kámen a vždy si vybrat místo, které není kluzké. Pořád, má Milá! jde zem / a nebesa nad námi stojí, píše v jedné básni Hőlderlin. Klubíčko si tak blízko k průrvě peřejí netroufne, čeká ji nástup do nového zaměstnání a nemůže si dovolit se tu zranit. Přidržuje Corliss, která by ve své ztřeštěnosti spadla jistě někam mezi balvany.

***

     Cestou na Jedlovou odpočíváme poprvé až v sedle pod Bobíkem. Skrývá se tu bouda lesáků a malý rybníček ještě skoro pokrytý ledem. Svlékáme ze sebe přebytečné oblečení. Jaro vtrhlo na Šumavu se vší silou a tam, kde nestíní smrky a jedle, holé koruny listnáčů slunci v cestě na dno lesa nebrání. Je tu pramen, voda stoupá vzhůru vnitřkem klády a z otvoru v jejím boku padá do dřevěného žlabu. Mizí ve dlaních z ledu. Otevíráme lahev našeho oblíbeného vína Zweigeltrebe rosé a připíjíme si pod obrázkem Panny Marie se srdcem probodeným mečem.
     V mapě vede k vrcholu Jedlové cesta, ve skutečnosti se ztrácí jen pár metrů od místa, kde jsme na ni odbočili. Prodíráme se po skalnatém hřebeni k vrcholu. Procházíme smíšeným lesem, bučinou, mezi kmeny mladých stromků hnijí pařezy jejich mohutných předchůdců místy pokryté kloboučky šedopórky. Vedle jedné ze skalek obcházíme fotopast. A pak najednou stojíme na skalce. Rozhled se otevírá od Boubína a Basumského hřebene až po sjezdovky na Almbergu. A daleko vzadu se v oparu bělá vrchol Luzného. Stojí tu lavička. Je úplně nová. A přitom na skalku nevede žádná cesta, šli jsme jen podle směru, intuice. Teď tu sedíme, pod námi poletují ve větvích břízy sýkorky a pokřikují. Sednou si na nejbližší větev a není obtížné poznat, co nám říkají: Co tady děláte? Tohle místo patří nám. Dá se od vás lidí čekat něco dobrého? Mé milé sestřičky, netvrdím, že lidé jsou zrovna mírumilovným stvořením, ale na Churáňově vašim příbuzným pravidelně sypu semínka. Mohli byste nás vzít na milost.
     Vracíme se po loukách zpět k autu. Jedeme navštívit samotářku Janu, která bydlí ve včelíně poblíž bývalých Cudrovic. „Počkej u auta,“ radím Klubíčku. „Nevím, jak je Jana na tom, zda má upito. Mohlo by to být divoké. Kdyby něco, naskočíme do auta a honem pryč.“ Ale Jana je v klidu, vítá nás radostně, leží v peřinách a čte Ošklivou vévodkyni Liona Feuchtwangera, hned nám nabízí bramboračku, prý jí uvařila hodně, ale hlad nemáme, tak nám alespoň dělá kávu. Otevírá tabatěrku, ptá se, nevadí-li nám kouř, říkám, že už kouřím taky, tak si dáme jointa, ne? To tak. O halucinace po trávě nemám zájem a pak – Klubíčko by to neunesla. Jana líčí osud Markéty Pyskaté, žije teď v knihách, nemá internet, tak čte a všechno se v ní odehrává jako skutečné. Proud jejích slov a gest nejde zastavit. Vtom se otevře okno jejího přístřešku, dovnitř nakoukne černá kočka. Chvíli stojí, kouká na nás a pak hop, na gauč.

Jana žije sama mimo civilizaci. Touží nám ukázat, co všechno má v plánu. Nejdříve obcházíme zahrádku za včelínem, kde kvetou bledule a sněženky. Pak nás provází po záhoncích, kde jí poroste zelenina, neví ani, kde leží hranice jejího pozemku, vše v jejím životě postrádá hranic, pití, entuziasmus, plány. Včelstvo jí pomřelo, ale chce chovat další. Jenže pracuje v lese a to jí dost vysiluje. Klubíčko obdivuje obraz, který má Jana na stole. Je to portrét Achaltekinského koně a Afghánského chrta. Ale nejsme schopni přerušit překotnost Janiných slov a zjistit jméno malířky, její parťačky z lesa.

***

     Je všední den a na Třístoličníku fouká. Mlha se otírá o boky skal, které tu stojí jako nehybní svědkové neustálých proměn počasí, teplot, vlhka, bouří a ticha. Dojít k nim je nemožné. Co chvíli se probořím do mokrého sněhu až po kolena a vytáhnout pak nohu sevřenou v suťovisku nebo keříky borůvčí je už pro mě hodně namáhavé. Občas lezu po čtyřech, pak se zase válím na zádech jak neohrabaný brouk. Raději toho nechám.
     Ukrýváme se s dcerou Erikou v závětří jedné ze skal. Jsme tu teď po ránu úplně sami. Oblohou nad námi prosakuje blankyt, zdá se na dosah. Chuchvalce mraku žene vítr po obou stranách skalního bloku a před námi je opět uzavírá jako tajemství. Vystupujeme po schodech vytesaných do kamene až na nejvyšší bod našeho putování. Jak asi vnímá skála schody, které do ní kdysi dávno vytesali? Tady fouká nejsilněji. Louže v prohlubních skalních balvanů se chvějí jako miniaturní jezera stižená nervovým neklidem. Mlžné poryvy se ohlašují temným hukotem.
     Pokračujeme pod Luzný. Přímá takzvaná letní cesta nás vede vzhůru do mračen. Leží na ní ještě spousta sněhu. Závěrečné stoupání je prudké, zvedá se před námi jako stěna. Sněhová pole tu a tam přerušovaná nízkými smrčky či černými výstupky balvanů se vpíjejí do mlhy. Jedinou oporou pro naše kroky jsou zledovatělé stupy, které tu zanechali ti, co šli před námi. Vítr se nám opírá do zad. Vtom se páry trhají a otevírá se zázračný rozhled k jihozápadu. Hluboko pod námi je vidět stavení Březníku. Stojíme na bělostném vrcholku. A oblaka se zvedají a dokonce se na nás mezi nimi vylévají paprsky slunce. Oblačnost odhaluje postupně Blatný vrch, Velkou Mokrůvku, pak i daleko na východě Boubín. Jen Roklan si drží úzkostlivě svoji oblačnou čapku.
     Bavorská hospoda Lusenschuthaus je zavřená. Kdo by sem v tenhle čas chodil. Když sestupujeme schůdnější cestou zpět do vsi Waldhäuser, stoupá proti nám česká maminka se dvěma chlapci. Všichni tři s sebou táhnou boby. Zdali jim to v mokrém sněhu dolů dobře pojede?

***

Na Churáňově napadlo přes noc osm centimetrů nového sněhu. A stále sněží. Kolikrát jsem už o tom psal. A pokaždé jako bych to nahlížel poprvé, ten sestup tisíců vloček v bezvětří.

Vločky jsou zbytky dávných křivd,
jimž nedal jsem právo promluvit.

Každá vločka svým neopakovatelným způsobem opakuje děj té druhé. Jako by někdo něžně přikrýval paseku lehkým bílým plédem jen na krátký sen, protože po několika hodinách sněžit přestává a skrze průsvitné mraky pronikají paprsky březnového již silného slunce. A sníh se začíná lepit na boty a tát na střeše. Padá ze smrkových větví i z jehličí kleče. Tady na povrchu sněhu vidím něco jako protáhlé černé lístky, co to je? Hýbe se to, má to nožky. Beru to na dlaň. Je to larva, podle všeho páteříčka sněhového. Vypadá tajemně, člověk neví, zda vylezla někde z půdy nebo se snesla dolů na sněhové vločce.
Na plotě sedí sameček hýla. Tiše opakuje stále stejný posmutnělý motiv.

***

     Jak je krásné potkávat na jaře mladé maminky s kočárky. Jdou-li dvě spolu a povídají si, jako by jejich hlasy navzájem prokvítaly jeden druhým. A v kočárcích spí miminka, boží stvoření. Slunce už hřeje, objevují se první čmeláci a motýli.
     Stoupám Steinbrenerovou ulicí, po lešení leze vzhůru muž v montérkách, trochu mu závidím jeho pružnost, sílu v pažích. V Zahradní ulici poslouchám zpěv červenky a pak vcházím do zahradního domku, kde po rozchodu s ženou přebývá Lukáš. Vítá mě pes Bubák. Když se ptám na jeho rasu, Lukáš říká, že je to vetaj, vesnické tajemství. Dostal ho od kohosi z Rožňavy, přejelo ho tam auto, ale vylízal se z toho. Bubák mi strká čumák pod ruku, chce hladit nebo drbat. Vrtí ocasem, který se snaží zachytit kočka, považuje ten ocas za hračku vhodnou k dovádění. V kamnech hoří oheň. Lukáš dodržuje postní dobu. Vaří mi čaj. Nemá tu elektřinu. Už se trochu stmívá, tak rozsvěcuje lampičky používané k zahradním párty. Mají malý solární panýlek nebo se dobíjejí přes powerbanku. „Na sporé světlo si zvykneš,“ říká mi Lukáš. Ukazuje mi provizorní sušák na prádlo, který se skládá ze dvou košťat a dřívek, které na ně položí. „Každá věc tu má dvojí využití,“ vysvětluje mi.
     Potíž nastává, když potřebuju na záchod. Dostat se k vykopané jámě, ve které je zahrabaný kýbl, ten slouží pro velkou potřebu, a k vysouvacímu trychtýři, do kterého se čurá, je trochu nad mé síly. Lukášova chatka je postavená v příkrém svahu. Z balkónku nevedou schůdky, musel bych přeskočit na vedlejší zídku a spolehnout se na pevnost svalů na nohou, což už nemůžu. Tak nakonec musím chatku obejít, ale nakonec všechno zvládnu. Pak už sedíme s Lukášem u jednoho stolu a já obdivuju jeho knihovnu. Lukáš studoval evangelickou teologii, má tu tomistickou literaturu a pak knihu Cestou k poslednímu od filosofa Josefa Šafaříka.
     Lukáš vzpomíná, jak jel s jednou boromejkou k Alešovi Hrňovi do Mlynářovic. Chtěli vzít jeho těžce nemocnou ženu autem na nějaké divadelní představení do Prachatic. Také už se stmívalo, silnice vedla temnými lesy a oni dva se dali do hovoru o satanovi. Zda s ním lze vést dialog. Boromejka namítla, že to není možné, protože satan je vždy chytřejší a lstivější. Pokud člověk hledá pokyn pro svůj život, může v sobě zaslechnout rady, jimž z duchovního ani z morálního pohledu nelze nic vytknout. A přesto je v nich ukryto nebezpečí.
     „Rady dává satan,“ řekl Lukáš. „Bůh rady nedává.“

Text : Roman Szpuk

Foto : Roman Szpuk, Věra Mannaertsová