Miniatury : Podzimní vitráže

27 října, 2024
17:00

Podzimní vitráže
„Starci mají snít, aby mladí měli prorocká vidění.“ (papež František)

Svítá a zpoza lesa vyletují krepuskulární paprsky. Oranžové pruhy se ve vějíři střídají s šedými stíny vzdálených mračen. Sedím na ochozu a pozoruju dvě letadla. Jedno letí výš, táhne za sebou vlečku kondenzačního pruhu. O trochu níž za ním pluje další letoun, černý bod bez vlečky. Vypadá jako stíhač, kterému uniká bíle oděná dívka, pospíchající na první taneční. Pak se jeho temný trup začíná tavit, to se o něj opírají paprsky slunce, které už tam nahoře svítí v plné síle. Černý bod vzplane a zase uhasne a dál nahání svoji kořist.
Dnešní ráno je plné tažných ptáků. Už mě minula tři neuspořádaná hejna temných letců. Marně se snažím zjistit, co jsou zač. Že by kavky? A pak, zrovna když stojím na střeše stanice, přeletí mi nad hlavou další houf, trochu světlejší, a pod nimi, jako pod jejich ochranou, přefrčí ještě jedno uskupení. Jsou to o mnoho drobnější opeřenci, jejich křidélka se třepotají rychleji, aby svým větším bratrům stačili. Jen se mihnou a už pospíchají dál a dál za les na jihozápadní straně. Ve chvíli, kdy odčítám z budky hodnoty, mě míjí už pátá formace, opět neuspořádaná. Tihle ptáci mají světlá a snad trochu kropenatá bříška. Možná jsou to drozdi. Letí tak nízko, že slyším šum jejich křídel a tichý doprovod připomínající dech. Zobáky vrní tichou broukavou píseň do rytmu křídel. Modrá obloha je plná chvatu.

***

     Mumlavský vodopád konejšivě hučí. Přicházím k němu co nejblíž. Bílé vodní šaty, věčně sklouzávající z ženy opřené zády o skálu, víří něžné poryvy vlhkého vzduchu. Nejraději bych se i já rozepnul, rozevřel svůj trup vstříc neviditelné krásce, abych do sebe mohl přijmout chladný dech po skále rozhozených zřasených volánů. Všude kolem mě pokryla kameny bronzová psaníčka bukových listů. Voda má zlatě zelenavou barvu, je průzračná, vidím na dně i ten nejmenší kámen. Pak se dívám daleko po proudu, kde v jasu paprsků blyskotá celé hejno padajících listů. Snášejí se pomalu jako lehké vločky za mrazivých dnů. Připomínají motýly, kteří obezřetně slétají na ploché květy valounů.
     Přicházím na dopolední mši do příchovického kostela. Kněz obchází s kadidlem oltář, modravé obláčky stoupají ke klenbě a střetávají se s paprsky pronikající dovnitř vitráží kostelního okna. Jsou jemně zbarvené jejími sklíčky. V lavici sedí vedle své matky asi čtrnáctiletá dívka. Hledí úkosem vzhůru, má mírně
zakloněnou hlavu, zasněné oči a dlouhé vlasy jí vytvářejí na lících stíny. Jeden z těch stínů kreslí kolem jejího oka cosi jako podlitinu. Nemohu se od její tváře odpoutat. Výraz jejích očí připomínajících bludné planety, v sobě ukrývá něco mezi slabomyslností a mystickým vytržením. Na chvíli se mě zmocňuje obava. Není to týrané dítě? Nezamykají ji doma a nebijí ji, když se jí podaří utéci ven do zlatého deště snášejících se listů? Nedovolí jí opustit příbytek jen při příležitosti bohoslužby? Možná je to nevěsta podzimu zasvěcená záři, která proniká i do nejtemnějších koutů lesa. Tam na ni čeká snoubenec a matka jí nedovolí se s ním setkat. Hlídá ji na každém kroku. Ale ona se mu zaslíbila. Viděla ho v prorockém vidění. Myslí na něj, má jej v srdci.
     Vodopády na Černé Desné jsou jiné než ty mumlavské, jejich voda je načervenalá, ne tolik jako na Šumavě, ale přece. Stojím až u břehu a dívám se na kaskády nad sebou. Stupně pěnivé vystřikující vody se třpytí ve slunci. Zlaté a žluté lupení pomalu slétává, javorové listy mezi těmi bukovými plachtí jak zářící vlaštovky, které si pro mé obveselení pouštějí z korun urozené děti. Listy dopadají do proudu a většinou se hned potápějí, potok je unáší jako horoucí trosečníkovu prosbu o pomoc, kterou ani nestačil vložit do láhve a zazátkovat. Písmo se rychle rozpíjí.
     Ještě zastihnu bohoslužbu v Horním Polubném. Pod stropem se zlatými růžemi se vznáší ohromný křišťálový lustr. Slunce rozkládá ve sklíčkách všechny odstíny barev. Stačí jen trochu pohnout hlavou, kompozice se mění, přestože lustr visí nehybně. Škoda, že říjnový den tak rychle končí. Chtěl bych toho ještě tolik stihnout, ale s věkem zjišťuju, že čas zrychluje a já nestíhám nic. Měl bych asi zpomalit, abych stihl všechno.

***

Vracím se opět na meteorologickou stanici. Kolega Jarda, kterého střídám, mi vypravuje o hejnu krkavců, které letělo k západu. Jeden osamělý krkavec seděl na smrku na okraji lesa, a krákoral. Jeho hlas však byl intenzivnější, než běžně, naléhavý, prý možná výstražný, ale tomu nevěřím. Krkavci zmizeli v dáli a jejich osamělý druh volal dál. Možná chtěl, aby ho vzali s sebou.
Dnes tu vládne mlha, která se tu držela už předchozí dva dny. V lese je slyšet pleskot krůpějí padajících z větví smrků. Opět mi do pozorovatelny vlétla zmatená sýkorka. Nechala se chytit do dlaní. Odevzdané tmavé očko na mě hledí. Uvolňuju dlaně a odlétá. Vtom se objevuje slunce. Oslnivá mlha se trhá do chuchvalců, místy se trochu nahrbí, vytvoří náznak kumulu. Pak ustoupí k severovýchodu. Váhavě
postává před hradbou lesa a na její stěně se klene bílá duha, tajemný jev. Nějaký bělič z ní smyl všechny barvy. Je to sněhová brána. Chtěl bych vidět dívku z příchovického kostela, jak jí prochází, aby se ukryla v náruči svého snoubence.

Text a foto Roman Szpuk