Miniatury : Slastné bloudění

20 října, 2024
11:00

Slastné bloudění

Stoupám na kole noční tmou od Kramat, po mé pravici až při obzoru prosvítá vysokými oblaky nehybná zelená polární záře, po mé levici v úplné tmě teče příkopem stružka vody. Je slyšet jen klokotání, ten zvuk se podobá páteři, kterou ohryzávají skrytí démoni noci. Pod vrchol Hrbu raději kolo tlačím. Vyhlížím paseku, která už zarůstá, a přece se z ní ještě otevírá pohled k severu. Pokládám kolo na kraj cesty a opírám se zády o kmen smrku, otírám si zpocenou tvář tričkem, čekám, až si oči zvyknou na tmu. Náhle se mračna odsouvají jak plovoucí ostrov či háv odcházejícího pána nebes, za nímž svítí hvězdy. Poznávám Kasiopeju a Persea. Krátce se nahlas modlím, slovo za slovem dopadá do úrodné půdy Božího naslouchání. Otáčím se za sebe, vysoko mezi černými konturami korun smrků svítí hvězda. Je to oslnivá krůpěj na hrotu jehly injekce. Svítí tak jasně, že se kolem ní vytváří kruhový dvůr korony. Co to je, proboha, co to je? Dochází mi, že se dívám na Jupiter. Ale září mnohonásobně silněji. Pak jako by někdo stahoval knot, svit se pomalu tlumí, dokud zase nesvítí jako běžně.
Pokračuju pod Hrb, i tady je paseka, z níž se dá dohlédnout k severnímu obzoru. Opět odkládám kolo a jdu dál skoro poslepu, tu cestu jsem šel už nesčetně krát. Šlapu do hlubokých louží a do bláta a najednou se ocitám v pustém lese, nohy se mi pletou do větví, které tu nechali dřevorubci. Motá se mi hlava v závratích, nejspíš za to může ten zatracený GBS syndrom. Slastně bloudím, zprvu se mi zdá, že někde nalevo od cesty, ale nečekaně přede mnou vyrůstá neznámá černá hora. Kde se tu vzala? Přenesl mě les jinam? Nemám tušení, kde jsem, zřejmě mě to stáhlo někam doprava dolů. Chvíli se zdá, že si mě tady noc ponechá a budu muset počkat do svítání. Znovu se zatahuje a spouští se déšť, šum kapek mi však správný směr nenapoví. Až na okraji druhé paseky poznávám průsek a jím se dostávám zpět na správnou cestu. Tma trvá, do svítání je daleko.

***

     Cesta k Malému Polci je zaplavená vodou, lesklé kořeny smrků připomínají vodní hady, kteří hledají potravu v řídkých hlínách. Rašelina je posypaná rudými kuličkami brusinek, klikvy a modrými kuličkami vlochyně. V černých loužích kreslí drobný déšť kruhy. Jezírko připomíná veliké ucho naslouchající hlubinám slatě, zarůstají je travnaté trsy rezavých chlupů. Odrážejí se v něm nízká temná mračna, která se dotýkají špiček smrků, vítr je tu a tam vtáhne v podobě mlhy až k zemi. Hejno krkavců dělá nad stromy velký okruh a krákorá, mizí kdesi za lesem, ale jejich hlas je stále stejně silný a ve všeobecném tichu jedinečný. Teď jej doplňuje šum houstnoucího deště. Večer se vyjasňuje, průsvitnou mlhou, která přetéká stanici, prosvítá naklánějící se loď půlměsíce, jako by ji před sebou valila vlna tsunami. Teplota rychle klesá, louka okolo stanice se pokrývá ledem. Stačí přejet prstem po stéble a naporcovat jím vysoké husté flákoty cirů. Brzké ráno už mě zastihlo na ochozu, jíní mi taje pod ploskami nohou. Stojím vzpřímeně, jak mi radí zenová škola: Měj neustále rovná záda. Spojuješ tím nebe se zemí. Noc je ostrá jak nůž. Vpichy hvězd se mihotají a od východu se zvedá pás zodiakálního svitu. Na jihu se v barevných pablescích rychle točí Sírius. A pak svítá, opatrné jitro zvolna odhaluje údolí, ve kterých se vlní stratokumulus. Někde pod ním pulsuje srdce strachující se před riskantní operací. Ale já už se nebojím ničeho.
     V čase východu slunce přemosťuje smrky na severovýchodě hejno za hejnem. A pak první paprsky vnikají na paseku. V jehličkách jalovce se třpytí ledové destičky jíní. Rychle ale tají, slunce má sílu. Na louce se snaží otevřít své okvětní lístky jestřábník oranžový. Má květ zmuchlaný nočním mrazem. Paseku pokropily svou žlutí drobné kvítky mochny nátržníku. Klečím u nich, vpíjím se pohledem do jejich něžného půvabu. Vítr od severu pode mnou načechrává hladinu mračen, ředí ji a trhá, cáry stratů stoupají a pospíchají ke stanici, jejich vrcholky se dostávají až nad moji úroveň. Napsal jsem, pospíchají, ale raději bych měl napsat ponáhľajú sa. Jde jen o zvuk toho slova. To slovenské ve mně vytváří představu spěchajícího, který se v rychlé chůzi nahýbá dopředu. A nad straty hnanými větrem z východu se už od jihozápadu ohlašuje frontální systém stěnou vysokých cirů s cirostratem. Obě vrstvy se míjejí, křižují se jako smyčec se strunami violoncella islandské hudebnice Hildur Guðnadóttir ve skladbě Leyfðu ljósinu, kterou tu poslouchám stále dokola ve smyčce.
    Za svítání následujícího dne přechází přes Šumavu fronta. Pohled k červánkům uzavírají větrem hnané nízké a temné mraky. Jako by žena zatahovala záclony, aby ji nemohl pozorovat nějaký šmírák. Les se výhružně naklonil nad louku a syčí. Něco mě polekalo. Okolo nohou mi proběhl list jako přežraný nebo nemocný hýl, kterého mi v bufetu ukazoval na fotce Ríša. Byl načepýřený a nemohl ani odlétnout. Spadl nějak z krmítka a chodil po zemi.

***

     Umyl jsem okna na verandě a za hodinu jsem pod ní našel mrtvou sýkorku. Prosím vás, lítejte opatrně. Nejde o život. Krmíte se, jak by měl být zítra konec světa. Semínek bude dost, před prvním sněhem sem dopravím celý pytel, nebojte se. Ale sýkorky to nezajímá, dál míjejí budovu stanice v těsné blízkosti. Áááá, teď kolem přeletěl krahujec, minul stanici jak pes, který jde po stopě, zaplachtil nad pasekou, zdravím, tě, lovče! Letíš do supermarketu pro něco k snědku? Krmítko je rázem prázdné, sýkorky, co seděly v jalovci, zmlkly. Jen hejno tažných ptáčků houpavě přelétlo k jihu, jaké je asi čekají na cestě nástrahy? Snad to vědí, že za sklem pro ně není svět.
     Poslouchám Linkin Park – Given Up a bubnuju přitom do stolu, z počítače mi slétlo cédéčko Mahlerovy čtvrté symfonie. Zjišťuju, že v sobě nemám žádné myšlenky, že jsem je někde zadupal do bláta šumavských cest. Ponechej si svá tajemství, duše má, ať zůstaneš svobodná, ale nezatajuj je přede mnou, ať nejsem tak sám. Slunce se ztrácí za cirostratem a jako by si nastavilo zrcadlo, shlíží se v matném parheliu po své levici. Opouštím Churáňov po loukách, ještě tam prosí o život osamělý zvonek okrouhlolistý. Sestupuju pod Nový most, do rokle Losenice, kde se voda tříští a pění v peřejích. Les je prozářen i zevnitř korunami žlutých a bronzových buků. Cesta vede po pravém břehu, je podmáčená, boty mi mizí ve vodě nebo kloužou po kořenech. Slyším vlevo pod sebou hukot vody. Prodírám se nízkými stromky po skále dolů ke zpěněnému proudu. Na pařezu svítí rudé hlavičky dutohlávky červcové. Balvany jsou porostlé vlhkým mechem. Jakmile se o některý z nich pokusím zachytit, rhizoidy se uvolní a vodou nasáklá zelená kožešina sklouzne po hornině a nechává ji mokrou a holou. Konečně se dostávám na pevné místo. Tady si sedám na skalní výstupek. Na druhém břehu vyzařují některé kapradiny ještě jarně zelený svit, rezavé a uvadlé stvoly se položily u jejich pat a tvoří kolem nich věnec. Přímo pode mnou ve stálém vlhkém oparu přeskakuje temně rudá voda jednotlivé stupně. Načechrané svazky vln se chvějí a proplétají v sevření příkrými břehy. Je to sisyfovský únik, nekonečná snaha uniknout plazením a přískoky z dosahu strže. Náhle kolem mě prosvištěl krahujec. Proklouzl skulinou břehů proti proudu jak šipka a zmizel nahoře pod temnými větvemi smrků. V té rychlosti jsem zachytil jen ostré špičky jeho křídel.
     Pod nejvyšším stupněm, kde voda nejvíce stříká, se natřásá pěnový polštář. Pohupuje se v rytmu skladby Messy Hearts od Moon Ate the Dark. Nebo se mi to zdá? Slyším tu hudbu vnitřním sluchem. V závěru skladby se klavír postupně rozezvučí na jediném tónu jako zvon. Jisté skladby je nebezpečné poslouchat ve smyčce. V šumu potůčku mi nic nehrozí. Nesvádí mě na nebezpečnou cestu a nebudí ve mně zhoubné rytmy. Hlas potoka nečaruje, ale hladí a léčí a říká mi: Neboj se toho, co nosíš v sobě. Já ti všechno vysvětlím. Protéká mnou, jak tu tak sedím a pozoruju splývání temnem stříbřené říčky a soumraku hromadícího se v rokli, dokud se nesetmí a tma mi nepoloží dlaně na oči.

Text a foto Roman Szpuk