Parýzek
Z cesty nad loukou U Paulusů se otevírá rozhled na vzdálené hory. Modravé kopce se zvedají nad potrhané pásy mlh. Blíží se podzimní rovnodennost, údolí se budou halit do mlžných dek stále častěji. Trávu jako by pokrývalo jíní, ale je to jen rosa, kterou prostoupil zářivý blankyt oblohy. Popojdu kousek dolů a hned stojím ve vodě. Po vydatných deštích je les celý nabobtnalý, po úbočí stékají pramínky, kreslí na cestě v písku mapy. Dívej se z výšky jako pták, slyším tichou radu, a projdi si v duchu všechny řeky, pahorky a laguny. Budeš prvním, kdo tudy kráčí. Dej jim jméno a ta krajina bude tvou zemí zaslíbenou.
Zastavuju na chalupě U Čermáka, kde žije samotářka Dáša. Ta je ale na dovolené, teď tam tráví čas půvabná novinářka Radka a její přítel Jirka. Dostávám od nich bohatou snídani. Potom sedíme pod pergolou u stolku. Jirka si nalévá frťany vodky a Radka s plamennými blond vlasy se na něj podezíravě dívá. Jirka má za sebou divoký život bohéma. Vypravuje mi, jak během roku a půl rozmařilým životem rozházel několik milionů. Když pak seděl v jakémsi baru a přemýšlel, jak si znovu vydělat, jeho pohled spočinul na lahvi Becherovky a Jacka Danielse. Rozhodl se vyrábět svíčky v podobě replik těchto lahví. Jednoho dne ho pozval známý ze Sokolova do Jack Legendary Pub, kde jej očekával jakýsi pán z Ameriky. Vyklubal se z něj obchodní zástupce pro výrobu whisky Jack Daniels pro východní Evropu. Nemohl pochopit, že člověk z Čech dokázal vyrobit něco tak originálního. Zeptal se Jirky, kolik je schopen těch svíček vyrobit, a když jim řekl, že jich dělá v jediné místnosti jen pár týdně, nabídli mu dotaci na výrobnu podobných svící v milionech dolarů. Brzy se však objevila i manažerka od Bechera, a ta mu hrozila obřími pokutami, pokud bude ve výrobě Becherových svící pokračovat. Možná se pak zalekli i agenti z Ameriky a odmlčeli se i oni. Když pak Jirka kdesi v příhraničí vstoupil do vietnamské prodejny, objevil tam stejné svíce. Vietnamci je nabízeli za třikrát levnější cenu než on a zjevně se problému s nějakými patentními úřady nebáli.
Radka s Jirkou mě odvážejí autem do Hartmanic. Radka si ve zpětném zrcátku za jízdy maluje rty. Sedíme venku před hospodou Vintíř. Radka sedí po větru a na svetru se jí usazuje popílek z cigarety, zatím co si Jirka dává další vodky a svádí nějakou místní Romku. To už Radka opravdu ztrácí trpělivost. Chce jet s Jirkou do sušického bazénu, ale v takovém stavu tam s ním nepůjde. Pak sestupuju do Prostředního Krušce, kde má proběhnout u Roberta Jandy z Plzně setkání básníků. Je teplo, slunce svítí a dohlednost je skvělá. Naposledy jsem tu šel s tebou opačným směrem do kopce, stejně zlatovlasá jako Radka spěchala jsi tenkrát do Rejštejna, ani nevím proč, a já tě jen tak z legrace ještě několikrát předešel, posadil jsem se na krajnici a hrál jsem netrpělivého, jako bych na tebe musel čekat.
Postupně se scházejí kromě Roberta a jeho manželky Oliny ještě Jura Staněk ze Stach, David Jan Žák z Výrova u Husince, Bohouš Vaněk Úvalský z Prahy, Ewald Murrer z Prahy, Svatka Antošová z Teplic a Vanda Skálová z Lošan. Dáváme dohromady zásoby jídla, Jura Staněk přinesl jako dárek relikviář v podobě úzké skleněné věže, na jehož hrotu cinká jeho vlastní zub. Sedíme venku pod pergolou a nad hlavami nám vyhrává zvonkohra. Pomalu se stmívá, kouříme jednu cigaretu od druhé, to bude moje smrt. Pak vychází měsíc. Jandovi tu mají dvě mainské mývalí kočky. Kočka Roxi si hoví v chalupě, kocour Dimoss má strach z lidí, někam se vytratil a ne a ne se vrátit. Obzvlášť se prý bojí chlapů. Robert ho přiláká pod střechu až ve čtyři ráno.
Budíme se a u nohou nám v údolí Otavy leží chuchvalce mlhy. Jejich okraje stoupají až k naší chalupě. Olinka nám vypravuje, jak se letos u ní na chalupě uhnízdili dva ptáci, na jedné straně konipáskové a na druhé straně rehkové. Domácí kočka měla dění na hnízdech jako televizi, dlouho a nehybně jen pozorovala, jak se obě ptačí rodinky snaží. Jednoho dne se tu ale objevil cizí toulavý kocour. Nenechal si ujít příležitost a ulovil nepozornou samičku konipáska. Možná už její mláďata vylétla, to Olina neví, ale sameček konipásek potom začal tajně krmit mláďata rehků. Počkal, až paní rehková odletí, a už byl u jejího hnízda. Když ho pak přistihla, hned ho hnala pryč, ale pana konipáska to neodradilo.
Před polednem se vydáváme na vycházku a docházíme na vyhlídku, odkud se otevírá rozhled na Kašperk, Ždánov a mohutnou Huťskou horu. Bohouš obdivuje slunéčko sedmitečné, které mu leze po prstu, a u toho kouří. Rozjímáme nad nejistotami, které trápí básníky. Zdalipak texty, které jsme napsali, stojí za to, aby je četl někdo jiný? Večer se nám zdají skvělé, ráno bychom je vyhodili. V posledku jde ale přece o to hlavní, abychom s nimi byli spokojeni my. A pak ta dlouhá období, kdy nenapíšeme ani verš! Může to trvat roky. Myslíme si, že už je konec, že poezie nás nadobro opustila. A přece se někdy vrátí, mohutně jako rozvodněná řeka nebo našlapuje po špičkách, přijde spontánně nebo nás nutí dát se do nového zápasu o každé slovo. Někdo z nás potřebuje k psaní ticho, jiný si pouští ve smyčce stále dokola stejnou hudbu a trýzní partnera, který nemůže spát. Někdo vstává ráno v pět, aby měl čistou hlavu, vychází k básni od prahu ticha a spánku, druhý se potřebuje dostat do extáze, slovní spojení, která mu nedávala smysl, náhle nacházejí nové významy a konotace, tak tvoří celou noc a v pět hodin jde teprve spát. A jak to cítím já? Na dlouhý čas se ocitám v poušti poezie. Žádný vjem není hoden zaznamenání. Je to marnost nad marnost. Bloudím světem jak bezprizorní tulák. Potom se během okamžiku, který si žádným hnutím vůle nemohu přivolat, celý svět zaostří. Zaplaví mě příliv strhujícího života, příliv moudrého smutku. Každý detail, padající list ze stromu, letící pták, smích ženy, získá jedinečný a pro přítomný okamžik zásadní smysl. Vjemy spolu začínají komunikovat a pak se vyloupne téma, symbol, obraz. Prostoupí je i hudba verše a všechno bolestné, co mě dovádělo na okraj zoufalství, je vykoupeno. Zaznamenám, co můžu, přímo venku, třeba opřen o zeď nebo na koleni. Doma nevytvořím nic. Tam mohu báseň jen cizelovat.
Pokračujeme k ruině barokní kaple ve tvaru hvězdy. Sedíme uvnitř obklopeni drolícím se zdivem a jak jinak – opět kouříme. Robert nám vypravuje o Obřím hradu nad Popelnou, kde jsou k vidění velké valy, které tu zbyly po keltském obětišti. Prý tam Keltové trvale nikdy nesídlili, valy tedy nevznikly na obranu jejich sídliště, ale zřejmě proto, aby se nějaké síly nedostaly ven. A pak stoupáme na Nuzerovskou Stráž až k vrcholovému křížku, ze které se otevírá rozhled na Dlouhou Ves se Sedlem a na Sušici se Svatoborem.
***
Přijeli jsme s kamarádem Láďou do Parýzku u Lhoty pod Kůstrým za naší milovanou samotářkou a malířkou Renatou. Chceme jí pomoci naštípat dříví. Co by si mladá vdova počala s těmi ohromnými špalky? Je třeba je odklidit z okraje silnice, pojede se tudy rallye Šumava. Zatím, co s nimi zápolíme, Renata nás co chvíli zve na něco dobrého, tu koláč, guláš nebo obírat žebra z pečeně. Když se posadíme na verandu, pustí nám skvělou hudbu španělských Židů. A pak se vracíme k práci. Láďa je dříč a také Renata se dokáže opřít do kolečka. Ať dělá cokoliv, je elegantní a půvabná. Zavázané vlasy jí poskakují na hlavě. Rovnáme špalky do dřevníku a snažíme se, aby esteticky ladily, trochu si připadám, jako bych skládal puzzle. Pak si během štípání všimnu velikého plátu kůry, na jehož vnitřní straně vytvořil lýkožrout svými chodbičkami dokonalou grafiku stromu. Renata přináší purpurové květy růže. Nejdříve mi dává přivonět. Ta vůně je opojná. Jejich keřík roste přímo u vchodu, prý ho tam zasadili původní majitelé usedlosti. Pak Renata obkládá obraz v kůře jejich už vadnoucími plátky a vytváří slunce a červánky.
Domek, ve kterém žije Renata, je útulný, zdi zdobí její malby a na různých místech se o zeď opírají její snová plátna. Renata není s většinou svých děl spokojená. Vidím, že malíři prožívají podobná muka jako básníci. Nejvíc se jí líbí obraz s takřka neviditelnými koňmi provedenými akrylovou texturovací pastou. Náhle přijíždí inzitní malíř René Fulín ze Soběšic a přináší Renatě několik překližkových desek s olejomalbami květin a krajinek. Trochu nervózně šoupe nohama. Usmívá se stydlivě a nejistě, nevím, jestli kvůli Renatinu půvabu nebo svým obrázkům. Raději s Renatou mlčíme a prostořeký Láďa štípe za dřevníkem špalky.
Chodí kolem nás dvě kolie vyšlechtěné z barzoje. Renata jim říká hafky. Sice vypadají jako kolie, ale charakter mají z barzoje. Větší je Nia, Renata si ji pojmenovala ještě Fifi. Ale nejlíp prý slyší na hýneke, když volá na slepičky. Nia má hluboké světle modré oči. Ráda běhá pro míček, který jí občas hodím, když si chci odpočinout od práce. Druhá hafka se jmenuje Enya a té říká Renata Enýsek – tenýsek podle tenisáků, které už spolu poztráceli. Když zase sedíme na verandě u stolku, pijeme čaj a pokuřujeme, vydává se slepička na výzvědy do chalupy. Nedávno přesazovala Renata kytky na kompostu a byla tam s ní i jedna ze slepiček. Najednou odkudsi přiletěl jestřáb, snesl se tiše nad ni, slípka jí prolétla mezi nohama a zůstala ve křoví těsně vedle ní a Renata najednou koukala jestřábovi přímo do očí. Ten to těsně nad zemí vybral a odletěl. A tak jsou slepičky na divoké Šumavě v neustálém ohrožení.
„Dávám slepičkám na pozemek hovínka hafek,“ vypravuje Renata. „A zatím dobré, ani kuna tam ještě nepřišla, a to tu bydlela na balkoně a nechávala mi vzkazy za dveřmi. Jednou tu kunu vypalovali kluci, pak jí zkoušeli zastřelit, pak jsme zkusili past, ta byla moje, nic nezabralo, přijel někdo s malým pejskem, že jí vyšťourá a zase nic, asi odešla.“
Stmívá se a oblohu zahalují ciry, zítra ráno má pršet. Z počítače zní tichá solfeggio frekvence. Je to jeden z šesti tónů, které mají léčebný účinek. Na monitoru září mystický New Age Kristus. Nikdy jsem o něčem, jako je solfeggio frekvence, neslyšel. Když s Láďou opouštíme Parýzek, projíždíme pásy přízemní mlhy. Láďa se už připravuje, kdy mu před auto vstoupí srnky. A už jsou tu. Prý zase na stejném místě u balíčku jako předchozí večery. Pak Láďovi připaluju cigaretu. Jezdí teď za Renatou často. Je šťastný, že může být v její blízkosti. Také já jsem tu šťastný, ale přes to vše, jako ta přízemní mlha, halí moji duši dotěrný smutek.
***
Sedím v závětří na ochozu meteostanice a drobný déšť mi uzavírá rozhled jako vlající závoj toho, kdo pluje pozpátku časem. Víko pluviokolektoru1 se střídavě zavírá a otevírá. Západní vítr o síle až patnácti metrů za sekundu čechrá větve smrků a někde ve městě i vlasy dívek. Je svobodný, vybírá si, kde koho polaská. Matné paprsky slunce prosvětlují výhled, svit zvolna pulsuje přes paseku dolů a opírá se o hradbu stromů. Prostupuje liduprázdný svět. Tady se cítím bezpečně. Ve světě, kde nemám domov, vnímám sounáležitost s oblaky a hvězdami. Z nich mi nic nehrozí. Myslím na Baudelairova cizince: Co tedy miluješ, podivný cizinče? Miluji oblaka… oblaka, jež táhnou… támhle… ta zázračná oblaka. A vybavuje se mi i stařec Charles z filmu Muž a jeho pes. Jeho atraktivní partnerka jej vyhodí na ulici. On pak bloudí mezi bezdomovci a ústavy a jeho jediným druhem zůstane psík. Kdosi se ho ptá, zda v něco věří. Nebo mu domlouvá, že by měl v něco věřit, patrně mu chce vnutit představu nějakého Boha. A stařec odpoví: Věřím hvězdám. Ta věta děsí i uklidňuje. Smiřuje se vší konečností.
Text a foto Roman Szpuk
1) Přístroj k týdennímu odběru srážek
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
