Moudrost
Letadlo protnulo srpek měsíce. K plotu přihopkal zajíc. Teď znehybněl, mým očím se ztratil mezi stébly. Voláš mi, že jsi za mnou chtěla přijet na elektrokole, ale nemohla jsi dále, nohy ti ztěžkly a chybí ti energie. Zůstala jsi u kapličky na Brantlově Dvoře. Sedíš před ní, v kapli je na stropě modrá obloha s hvězdičkami. Díváš se tedy na hvězdy tady, nebudeme vedle sebe ležet pod letním trojúhelníkem Deneb – Altair– Vega.
Rehek poskakuje okolo ohniště, chytá hmyz, bělásek střídá jestřábníky, křižák v pavučině znehybněl. Na pasece sbírají dva staří lidé brusinky, muž se opírá o hůl. Ze severovýchodního ochozu dohlédnu teď nejdál. Je tam nedávno vysekaný les. Vidím vzdálený oblý kopec, blankytný akvarel se světlejšími políčky. Jak se jmenuje? Je od nás vzdálený jistě před padesát kilometrů. Jak dlouho tu pracuju a nikdy jsem nezjistil jeho jméno. Dole je po okraji lesa úzká asfaltka, běží po ní velký bílý pes a za ním jede muž na koloběžce. Teď proti němu běží další bílý pes, vede ho dívka s černou kabelou přes rameno, má bohaté kaštanové vlasy. Po chvíli vychází k brance žena s trekovými hůlkami. Sedím na ochozu a ona se ptá, zda si může vyfotit naše přístroje. Říkám, že ano. Chvíli stojí, pak se trochu nečekaně prudce otočí a odchází. Dojde mi, že jsem ji mohl pozvat na čaj. Ale už je pryč.
***
„Hledám práci, ale chybí mi lidé. Moudrost stáří,“ říká mi na rohu Rožmberské ulice Alenka, která se před lety starala o moji maminku v domově pro staré. „Když se člověk začne stydět, řekne-li že pracuje v sociálních službách, je načase to změnit. Přitom to jde řešit. Společnosti mají horentní zisky a tahle vláda jim jde ještě na ruku. Teď odsouhlasila zrušení horní hranice plateb. Můžou si říci, co chtějí.“
„Když jsem byl nemohoucí,“ odpovídám, „vyprávěla mi jedna sestra, jak jsme na tom u nás ještě dobře. V Anglii existují kvóty i na plíny, máš nárok na jednu za den. A když se poděláš, tak si v těch sračkách lež.“
„Když jsem vídala lidi pozvolna odcházet a setkávala jsem se s nimi denně, ani jsem si tu změnu neuvědomovala. Teprve teď, když toho člověka měsíc nevidím, poznávám, k jakému zlomu na konci dochází. Chodila jsem občas do hospicové zahrady krmit rybičky, aby tloustly. Umírala tam moje známá. Když už cítila, že konec je blízko, řekla: ‚Mám plnou zahradu jiřin. Udělejte mi z nich výzdobu v kostele.‘ Nebo můj táta. Nebyl to jednoduchý odchod, umíral na selhání ledvin. ‚Neboj se o mě. Mně tohle neublíží,‘ uklidňoval mě, když se blížila jeho hodinka.“
„To je moudrost odcházení,“ dodal jsem.
***
Čekám na tebe před nádražím v České Třebové. U vchodu stojí kuřák, pět jeho prstenů i s prsty mizí v kapse. Ve fontáně se pod proudem vody otáčí mramorová zeměkoule, nad zeměkoulí letí hejno holubů. Najednou stojíš přede mnou. Chceš mi podat ruku, ale dříve tě obejmu. Na hlavě máš pletenou čepičku,
aby zakryla tvé řídnoucí vlasy. Hledáme po městě restauraci, kde by měli bezlepkové jídlo, ale je to marné, nikde nic vyjma stejku, na který nemáš chuť. Nakonec si dáváš jen brambory s tatarkou, ale nemůžeš je dojíst. Jdeš ještě na záchod, čekám na tebe venku. Na druhé straně náměstí svítí pod nápisem cukrárna tři bílá dívčí ramena.
Spouštějí se přeháňky. Jak se objeví první kapka, hned rozvíráš deštník. Já kráčím v dešti jen tak, dělá mi dobře. Docházíme k rotundě svaté Kateřiny. Kdysi tam byl hřbitov, dnes okolo zůstalo jen pár náhrobků. Na trávě leží stín mohutných lip. To místo je promodlené, kdybych tu bydlel, jistě bych tu trávil spoustu času. Kdysi jsi bydlela v domku hned vedle. Chodila jsi odtud s kamarádkou do školy. Domek je rekonstruován, ztratil něco ze svého půvabu.
Tvůj panelákový byt je smutný jako můj. Ani ty nemáš funkční koupelnu. V kuchyni zbyla provizorní linka, vedle stojí sporák, na podlaze zůstaly krabice s nevybalenými věcmi. Na stole leží sešit s křížovkami, které po večerech luštíš, vedle něj je sklenička s pastelkami a na talířku ořezávátko a zbytky z okrouhané
tužky. Ptám se tě, zda ještě kreslíš, ale prý jen načrtáváš plánek, co s koupelnou. Nemůžeš se dobrat konečného řešení. Třeba ho ani nehledáš. Sedíme u stolu, piješ čaj, já karamelový rooibos. Venku odplouvají mraky, zasvítilo slunce. Když člověk žije sám, vnímá intenzivně, kam v který denní čas dopadají v bytě paprsky. Setkává se s nimi jako s dobrým známým, se kterým může sdílet svůj smutek.
Ve vedlejším pokoji leží na prostém lůžku spacák, o malý polštář se opírá plyšový králíček. Do obytné stěny jsou zasunuty jen svazky dějin umění a L ′Art fantastique od Marcela Briona, výtvarná publikace, kterou sis pořídila v době, kdy jsi žila v jedné francouzské komunitě. Když ji otevřu, vypadávají z ní tvé překlady z francouzštiny. Tenkrát ve Francii jsi ještě byla zdravá. Zamilovala ses do Libanonce, který tě opustil. Když se ozvala nemoc a týden jsi bloudila v halucinacích Prahou, hledala jsi ho. Seděla jsi opuštěná kdesi na schodech, tam tě našli a odvezli do Bohnic.
Jedeme vlakem do Opatova, kde bydlíš s rodiči. Na poli mezi kotouči sena kvete záplava podzimních krokusů. Jdeme do kostela na bohoslužbu. Sedím na schodech k sakristii, kouřím mentolku. Přichází štíhlý dlouhý vousáč s bílým kartáčkem. „Přihodí se leccos,“ říká a polévá si zutou botu vodou. „Do něčeho jste
šlápl?“ „Vtáhl jsem to až do sakristie, aby se to nepletlo. Už mě potkaly horší věci.“ Nazul si boty a ještě si je otírá o trávu. Kněz je hodně tradiční. Přijímání nepodává na ruku ale jen do úst. A každý musí kleknout na klekátko. Pak jdeme do domku, kde žiješ s rodiči. U dveří nás vítá fenka výmarského krátkosrstého ohaře, dlouho se jí dívám do světlých uhrančivých očí. Fenka vrtí ocasem a přátelsky štěká. Večer usínám na gauči pod listy monstery skvostné. Zhasl jsem světlo, je tma, jen zpoza zdi je slyšet, jak se s otcem a bratrem modlíte růženec.
Nazítří odjíždím zpět do Prahy. Ve vagonu jede spousta puberťáků, je to asi jedna třída, trasa vlaku je odkloněna přes Hradec Králové, na přejezdu došlo k neštěstí a nabíráme zpoždění. Učitel něco vysvětluje mládeži a nevycválané dívenky mu dělají nad hlavou oslí uši a chichotají se. Stará paní, která sedí naproti
mně, naříká, že se v Pardubicích nepotká se svojí kamarádkou. Musí vystoupit v Hradci, jet odtamtud do Pardubic a nemá jak jí to dát vědět, protože kamarádka nepoužívá mobil. „Až teď vlak zastaví, vyskočím ven, poběžím dopředu a až se rozjede, skočím pod něj, abyste měli další tři hodiny zpoždění,“ říká jeden chlapec druhému.
Vyjíždím z metra. Naproti sestupuje po eskalátoru žena. Klapot podpatků zní jak metronom před začátkem velmi pomalé skladby. Sedím před hospodou Domeček. „Kolik je let dcerce?“ ptá se jeden muž druhého. „Devět.“ „Tý mojí by bylo patnáct,“ říká muž. Kamarád mu tiskne chápavě rameno a nabízí mu frťana. „Mám ještě jednu,“ říká muž. „Ale tahle byla první. Teď čtvrtého září by jí bylo patnáct. Bůh chtěl mít andělíčka v nebi.“ Uvědomuju si, že i já mám narozeniny čtvrtého září. Na lampě střídá holub kavku. Na konečné vystupuje řidič autobusu s vousem svázaným do copu, pospíchá pro točenou zmrzlinu a líže ji. Píšu ti, že sedím na lavičce. Přicházíš. Kupuju ti malou růžovou gerberu. Na dětském hřišti si hraje houf dětí, maminky u nich dřepí, některé sedí na lavičce, okolo kvetou čekanky. Druhý den prší, čekám pod stříškou za trafikou na autobus do Vimperka, kouří tu několik metařů v reflexním oblečení, těší se, že se možná vyhnou práci. Típám mentolku o plakát, na kterém je napsáno: Poslední vstupenky.
***
Dnes mi vyprávěla moje láska z mládí dialog své tříleté vnučky se svým tátou:
„Tato, obejdi strom.“
„A proč to potřebuješ?“
„Prosím, potřebuju ti spadnout do náruče.“
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
