Miniatury : Parnasie

15 září, 2024
08:00

Parnasie

Čtyřletý vnuk Jindra sbíhá po cestě od stanice k bufetu. Odhodí kšiltovku a hned se obrací, rychle pro ni zpátky a běží dál, kšiltovka zase letí, honem zpět pro ni a tak stále dokola. K tomu vše doprovází smíchem. Má v sobě energii dvou dospělých lidí, možná třech.

***

Blíží se půlnoc teplé srpnové noci. Vychází měsíc! Nečekal jsem ho tak daleko k severu. Jako by tam otevírali vchod do pece, kde se chystá tavba. Jeho temně rudá čtvrť nabírá barvu a intenzitu. Zdá se, že ho nějací siláci vynášejí nad obzor jako relikvii. Velmi zvolna stoupá a světlá.
Ležím naznak. Nade mnou září záplava hvězd. Má záda jsou kotvou mé závrati. Chci se modlit, vyslovím první slova básně svatého Ambrože: „Ty, Pane, vládneš nade vším a zůstáváš všem skrytý.“ V půli se hlas zlomí a umlkne. „Je to zbytečné,“ uzavřu to. Ale pak to zkusím znovu. Vtom letí od zenitu opožděná Perseida, nesvítí silně, ale letí dlouho a mohu ji pozorovat až nad černou hradbu smrků. Jako by rozpínala temnotu. Však za temnotou už nic není.

***

     Před kostelem svatého Štěpána na Kvildě procházejí lidé se psy, vodítka se chvějí jako struny němou hudbou. Vosy jsou letouny s kolmým startem, bůhví co je láká na mé mentolce. Před vitrínou s vystavenými odpadky všeho možného druhu a časy jejich rozpadu v přírodě stojí cyklistka. Odpočítává na prstech dvakrát po sobě do pěti. Míjí mě starší pár na elektrických kolech, žena zvedá ruku, já ji zvedám též v domnění, že mě zdraví, ale ona se křižuje. Ke kostelu schází krásná žena ve vzdušných žlutých šatech, stíny větví mohutné břízy vyjíždějí po stehnech, bocích, ňadrech a v látce se rýsujícím bříšku. Jak závidím těm stínům.
     „Besi!“ křičí starší chlap sedící naproti v parku na lavičce. Cuká vztekle vodítkem. Malý psík nechápavě poskakuje. „Koukej!“ přikazuje ten muž psíku a ukazuje směrem ke kostelu. „Támhle je babička. Jsi blbá. Čumíš někam a ani nevíš, kam.“
     Přicházejí dva poutníci. Odkládají velké batohy s karimatkami. Mladá žena míří pomalou rozjímavou chůzí za kostel. Obchází vystavené náhrobky, u každého se mlčky zastaví, vyklene bok. Pozoruju její zadeček v šedých kalhotách, snažím se ji očima zadržet, než zmizí za zeď lodi. Její partner je vysoký a štíhlý, má sluneční brýle, na hlavě slamák a opírá se o dlouhou hůl. Obchází kostel, fotí ho ze všech stran mobilem, i z podřepu kvůli perspektivě. Proč nefotí svou mladou přítelkyni?
     Konečně přichází před kostel také ona. Dívám se jí do tváře, která mi připomíná slunce. Má v sobě půvab zapomenuté herečky z filmu Parnasie o šumavské dívce. Obdivuju její líce krev a mlíko i vlasy zauzlované do culíku. Spočine na mě lhostejným pohledem, pak oba odcházejí ruku v ruce k pekárně. Také já se stejně lhostejně zvedám a vstupuju do předsíňky chrámu.

     Interiér má zvláštní vůni, jedinečnou. Kdysi v devadesátém byl kostel otevřený. Sedával jsem v něm při návratu z Jezerní slati, kde jsem trávil čas strážní službou. Že by pověstná paměť vůně, která nikoho neošálí, fungovala u kostela stejně jako u žen? Do okna kružby nad vchodem vráží dlouhozobka svízelová, zní to až zlověstně. Chudák se chvílemi chytá do pavučin, ale aby ji mohl pavouk ulovit, na to je příliš velká.
     „Tohle si prohlédneme pak, bude otevřenej,“ oznamuje v kostelní předsíňce jedna starší žena druhé. Vycházejí ven do slunce. „Je hezkej.“
     „Já už jdu,“ snaží se jí dohonit ta druhá.
     „Že je hezkej!“ opakuje hlasitěji ta první, netrpělivá. Pospíchá napřed, odpichuje se trekovými holemi, už už aby zase byla někde jinde.
     Je poledne a začínají hlaholit zvony. Vzápětí je přehlušuje siréna. Jedna z turistek si přikrývá dlaněmi uši. V ohlušujícím jekotu zvony naprosto zanikají. Pak ale hlas sirény klesá a tichne. Z pozadí se opět ohlašuje hlas zvonů. V okamžiku, kdy se zvon a klesající tón sirény potkají, zazní kratičké unisono. Pak se hlasy opět rozloučí a siréna sestupuje níž a níž a dále slábne, zatím co zvon se třepotá a kovově vibruje nad ní jako motýl.

***

Sestupujeme s Ríšou od Albrechtic do místa, kde mám konečně šanci vidět na vlastní oči toliji bahenní, křehký bílý květ Parnasie. Má vysoký stonek, tak na mě svítí už zdaleka. Poklekám u ní do podmáčené půdy a dlouze pozoruju patero jejích okvětních lístků. A hned se mi vybaví snová Parnasie z románu Aloise Vojtěcha Šmilovského, dívka z hor, která z nešťastné lásky k přelétavému Hanušovi skočí ze skály Ostrého.
Nechceme se vracet stejnou cestou do Albrechtic. Sestupujeme trochu zmateně zarostlou cestou a pak se dáváme vpravo zdivočelým zarostlým lesem. Dostáváme se k Podmokelskému potoku. Chceme se vrátit proti jeho proudu nahoru, ale les se po chvíli jeví neprůstupným. A tak stoupáme doleva do prudkého kopce a nemáme tušení, kam se prodereme. Nohy nám rozdírají šlahouny ostružin, klouže nám to v mechem porostlém příkrém suťovém poli. Sotva popadám dech. Po dlouhém úsilí vycházíme na louku s polo opuštěným stavením. Jmenuje se to tam U Bestlů. Obcházíme chalupu, před kterou roste nádherný platan. Vedle vchodových dveří stojí stará rezavá kamna, louka je místy posekaná, ale netušíme, kudy k té chalupě chodí její majitel. Není tam elektřina, na jižní straně stojí dva solární panely, kůlna je odemčená a pod střešními trámy visí starý cep. Pokračujeme vzhůru po louce okouzleni tím místem. Vcházíme opět do lesa a martýrium nekonečného výstupu pokračuje. Marně hledáme cesty vyznačené v mapě. Někde tu musely vést, ale zarostly. A zase ty agresivní ostružiníky. Zapletly se mi do nich nohy a dal jsem si na hubu. Kam to stále stoupáme? Aha, to je Chocholatý vrch. Teprve za ním objevujeme pevnější cestu, která nás vede zpět do Albrechtic.

Brzy máme střechy vsi na dohled. Obdivuju bílé květy opletníku plotního. Tomu říkám zvukomalebnost! Pak objevuju poupě oranžové růže. Fotím je, ale unavené nohy mě neudrží a sklouznu do příkopu plného páchnoucí vody. Raději si zuju sandály a pokračuju bos. Docházíme ke starému kostelu svatého Petra a Pavla. Na hřbitově teče voda, oplachuju si pod kohoutkem špinavé nohy a vymývám z bot ten odporný sajrajt. Pak uléháme s Ríšou do trávy u hřbitovní zdi. Okolo střechy kostela krouží spousta jiřiček. Ještě krmí mladé. Mají na spěch, vynořují se zpoza okraje střechy a na druhé straně za ni zase mizí. Je jich tolik, že slyším šum jejich křídel. V dáli duní bouře. Když se pak vracíme zpět do Kašperských Hor, lesy pod horou Křemelnou zahalují páry. Tam se dnes zapsal tímto péřovým způsobem bouřkový liják.

***

     Vlastně až v bezdomoví nacházím čas posadit se na chvíli na okraj matčina hrobu, pomodlit se a tichou samomluvou doprovodit vzpomínky. Pokuřuju a cítím klid, smíření. Nad hlavou mi přeletěla poštolka. Mezi sousedním náhrobkem, jehož nápis je nečitelný, a umělou květinou si křižák natáhl pavučinu. Vzpomínám na Albrechtice. Vylezl jsem tam na půdu jedné chalupy, kterou realitní makléř nabízí k prodeji. Objevil jsem starý, zčernalý a zaprášený deštník. Ten prach jako by byl pozůstatkem dávných dešťů. Kdo se pod deštníkem schovával? Jeho látka je natolik zašlá a špinavá, že nelze odhadnout původní barvu. Navíc na půdě vládne šero.
     Stromolezci řezají v parku větve. V koruně jednoho ze stromů, až na samotné špičce leze Jirka Včelák z Krejčovic, kterého znám z Volar. S pilou v jedné ruce si počíná hbitě jako opice. A to mu už táhne na šedesát. Větve propadávají dolů na zem a duní, kolega uskakuje a pak je skládá na hromady. Ale najednou se dává do deště. Bouřkový liják sílí, voda v kašně vře pod údery přívalu kapek. A k tomu vítr, který srážky řasí do vodních drapérií! Stromolezci ustávají v práci. Rychle balí pily, lana, kužely a žebříky a dávají se na ústup. Stejně budou promáčení. Jdu se ukrýt pod střechu parkboudy.
     Liják ustává. Vydal jsem se nazdařbůh ulicemi Vimperka. Došel jsem až nad rozkopanou část Pivovarské ulice. Voda se po přívalu hrnula výkopy, dole u trafiky se vytvořila louže, kterou nelze projít. Ale já mám beztak mokré sandály, tak je mi to jedno, prošel jsem i hlubokou vodou. Lidé tu procházejí opatrně. Támhle jde mladá žena, nese v náruči psíka, muž nad ní roztáhl deštník. Teď stojím u fontány a nevím, kam se vydat. Dělníci opodál nakládají na korbu auta vibrační pěch. Když mě vidí, jak tam stojím, začínám jim být podezřelý. Nejhorší je, že jsem už podezřelý i sám sobě. Takto jsem znehybněl snad jen po hulení dosti nebezpečného skunku. Ale teď jsem čistý. Jen mě sevřela hrůza z absolutní nerozhodnosti. Naštěstí se blíží další bouře. Konečně jsem udělal první krok dolů rozkopanou Pivovarskou ulicí. A jako piják ke svému baru vracím se opět ke kašně v parku, kde po předchozím lijáku nikdo není.
     Tam mě zmerčí dvě ženy. Jedna, Káťa mě zná z hospody Na Koreji. Doprovází ji černovláska v černých šortkách, obě upravují městské záhony. „Máš cigáro?“ ptá se mě Káťa. Nabízím jí mentolku. „Máte ještě jednu?“ přidává se černovláska. Usmívá se tak mile, že neodmítám a dávám i jí. „Tobě se tak třesou ruce?“ diví se Káťa. „Zhoršilo se mi to po té nemoci GBS,“ vysvětluju. Obě ženy pak odcházejí k veřejným záchodkům. A protože déšť opět houstne, ukrývají se v otevřených dveřích. Mám chuť se k nim vydat. Třeba jim přijde vhod ještě jedna cigareta a já nebudu tak sám.
     Opět se ukrývám v parkboudě. Odbočuje ke mně mladík s batohem. „Můžu se něco zeptat?“ ptá se. Mlčím, a tak souhlasím. „Podívejte, co mi zbylo,“ otevírá mladík batoh. Vytahuje z něj peněženku a ukazuje mi, že je prázdná. Tedy – vyjma stravenek. „V Budějovicích na slavnostech mě očórovali. Mám od fotra stravenky do Lidlu, fakt jsou pravé, já nejsem žádný šmejd. Za sto třicet. Stačí mi kilko.“ Dávám mu bankovku, beru si stravenku. Je mi jedno, jestli je pravá nebo falešná. Mladík odchází a ještě v chůzi mi děkuje.
     A nyní se přichází schovat před deštěm štíhlá žena v modrých teniskách, bledě modrých džínách a bílé blůzce. Dlouho se přehrabuje v hnědé tašce, kterou si položila na zídku. Vytahuje láhev frisca, zátka letí na dláždění. Jí oříšky, zapaluje si cigáro, stojí ke mně zády, občas na mě vrhne pohled. Kouř odplouvá zpoza blond vlasů jako svatozář. Měl bych něco říci, ale co, když ke mně stojí zády? Na koleno mi přistála ploštice a ani se nehne, asi je také ráda, že z lijáku unikla pod střechu parkboudy. Zablýsklo se, dunění hromu prozrazuje výboj CG+. Žena odchází, neprohodili jsme spolu ani slovo. Moji pozornost přivábil deštěm zbičovaný květ weigelie růžové. A zase sedím sám. Jsem promočený, po bouři se ochladilo, dává se do mě zimnice.

Text a foto Roman Szpuk