Milosrdenství
Jedu na kole. Vedle mě běží o více než čtyřicet let mladší žena štíhlá jako proutek. Má šelmí jméno: Liška. Lištička. Lehce se odpichuje svižnými kroky. Zpod kšiltovky jí poletuje sem a tam ohon, připomíná ploutev pstruha. Když stoupáme, naše prohlubující se dechy vytvářejí duo. Jako bychom se něžně milovali. Ale když se terén překlopí a sbíháme dolů, naše dechy se opět tiší. Z kopce musím přibržďovat, abych jí neujížděl, do kopce zabírám na plno, chci mladé běžkyni stačit alespoň na kole. Připadám si jako dirigent a ona je sólistkou, lesy okolo představují orchestr. Dávám taktovkou tempo a dynamiku. Ona mě každým svým pohybem sleduje. Pak dobíháme pod stoupání na Výšku. Tady musím z kola seskočit a tlačit ho přes kořeny. Ale i když se potom terén vyrovná a dokonce svažuje, musím jet hodně opatrně, klacky a bahno na cestě prověřují moje reakce. Než se opět vyhoupneme na silnici, mine nás protijedoucí cyklista, mladíček plný sil. Soustředí se na hru svých svalů. „Ten byl krásný,“ hlesne Liška. A pokračujeme dál, obíháme Hrb a blížíme se ke Kramatům. Tady už se koupe několik lidí.
Sedím na lavičce. Liška se osvěžuje ve vodě, mně se nikam nechce. Ve Vimperku mě čeká poprava. Ještě půl hodiny, ještě dvacet minut tady mohu setrvat. A minuty letí nezadržitelně vpřed. Dole převezmu klíče od nového bytu, kam se musím vystěhovat. Končí tím vše a nezačíná nic.
***
Vycházím se Zinym a Mílou na vandr, vlastně cour, neboť jde jen o pětadvacetikilometrovou procházku. Parkujeme ve Volarech u nádraží. Obloha je těžká, divím se, že oba mé průvodce děsí představa, že by nám na cestě mohlo pršet. A to jsou oba vojenští nadšenci, na sobě mají maskáče, pevné boty a do batohů si zabalili vybavení pro snad všechny možné nepředvídatelné situace. Já jdu podle jejich názoru na pankáče, jen v tričku a v lehkých sandálech s podrážkou tak slabou, že cítím každý kámen. Nějak to dopadne, při dopadu zaduní a pak ztichne.
Míla vypravuje o páterovi Víchovi z Dobrše. Měl na faře hospodyni, která chodila po chodbě se zvonečkem. Klepání na dveře tam bylo zakázáno. Páterovi evokovalo nepříjemné vzpomínky na pobyt ve vězení na Pankráci a na Mírově. Pak Míla líčí své mládí s pochybnými kamarády: „Byl to přistěhovalec. Nevím, odkud přitáhl, ale důležitější bylo, co si s sebou přinesl. Kradl. Stavěli jsme si motorky, já pak všechno našel u něj v garáži, jeho fotr mi pak ještě přišel rozbít držku. Kolikrát jsem kvůli němu byl na fízlárně. Vzali to po staru. Kde to máte ukrytý. A už jsme dostali na budku.“
Odpočíváme u meandrů Teplé Vltavy. Teče kalná voda, proud pomlaskává, je to obklad na všechny bolesti duše. „Vepředu jsem seděl já, uprostřed brácha, vzadu fotr,“ vzpomíná Míla na své vodácké začátky. „Měl jsem nové šusťáky, a jak jsem zabíral pádlem, klouzal jsem v nich ze strany na stranu, loďka se houpala, brácha chtěl skákat do vody. Podjížděli jsme strom, já se sehnul, brácha taky, fotr zůstal viset za ruce a řval na bráchu: „Moulo, seď“. A na mě: „Moulo, špičku do proudu.“
Z Lenory stoupáme v dešti okolo hory Ptáčník na Zátoň. Ve smíšeném lese je slyšet žadonivé hlásky mláďat káněte. Navazujeme na Židovskou cestu. Kolik takových cest na Šumavě je a proč se tak jmenují? U samoty na břehu Kaplického potoka seká starý muž dříví. Je klidný a na chvíli přerušuje práci. Od severozápadu fouká a déšť mu dopadá do tváře. Prohodíme s ním pár slov a pokračujeme svahem vzhůru do Zátoně. Pobíhá tam po silnici zmatený baset s dlouhýma ušima, snažíme se ho chytit, aby ho někdo nepřejel. Naštěstí auta přibržďují a nakonec kvůli psíkovi i zastavují. Kouříme se Zinym mentolku. Nad námi ve vitrínce je starý zažloutlý list s otevírací dobou Zátoňské hospody. „V pátek od čtrnácti do slunce východu,“ čte Míla. „O slunce východu rozhoduje hostinský, Bůh a pan Klaus.“
Lesní cesta nás vede vzhůru k nádraží Horní Vltavice. Ziny chce v půlce stoupání další kouřovou přestávku, a tak jdu napřed. Nakonec navážu na trať. Jdu přímo po kolejích. Mé srdce zklidňuje, na chvíli má svůj cíl. Ale co až dosáhnu svého cíle, co mi dodá energii k další chůzi? A tak od cíle k cíli odkládám sžíravý pocit bezdomovce. Jak léta plynou, můj krok se zkracuje. Nyní už se trefuju přesně mezi kovové pražce, mezi kterými leží předčasně zežloutlé listy, klacíky a smrkové šišky. Pobrukuju si známou píseň trampského zpěváka Wabi Daňka: Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak se vracím k svýmu nádraží, abych šel zas dál, přede mnou stíny se plouží a nad krajinou krouží podivnej pták, pták nebo mrak, pajda dobře hlídá pocestný, co se nocí toulaj, co si radši počkaj, až se stmí, a pak šlapou dál, po kolejích táhnou bosí a na špagátku nosí celej svůj dům, deku a rum.
Sedím unavený v nádražní boudě nad Horní Vltavicí. Vrtím hlavou nad bezohledností železničářů. Jak málo stačí, aby dokázali unavenému člověku otrávit život. Lavice je totiž přehrazená špalíčky, to aby si na ni nemohl žádný tulák lehnout, ulevit svým bolavým zádům.
***
Do bohoslužby zbývá půl hodina. Drobně prší, sedím na podezdívce vedle chrámu a pozoruju dva rehky. Poskakují u zvonice, honí se trochu, hop přes kapotu auta, pak mizí pod jeho koly. U kostelních vrat se objevuje nesourodá skupinka jakýchsi uprchlíků nebo možná zbloudilců z minulého století. Mezi nimi dominuje muž se širokým kloboukem, dlouhým, mastným, šedivým culíkem, v plátěném saku a do puků vyžehlených širokých kalhotách, s úzkou kravatou na seprané košili a divokým vousem. Cení rytmicky bílé zuby. Všichni posedávají na schodech chrámu, jako by se obávali vstoupit dovnitř. Nemluví mezi sebou. Vyhlížejí někoho? A jsou vůbec z tohoto světa?
Kněz ze Stachů Skýpala káže trochu jurodivě. „Raději chci být souzen za přílišné milosrdenství, než za málo přísnosti,“ říká.
Po mši nemám sílu odejít. Věřící odcházejí do svých domovů, já žádný nemám. A znovu houstne déšť. Zase sedím na podezdívce domu, po náměstí sestupuje skupinka mladých lidí, mezi nimi žena v dlouhých splývavých tyrkysových šatech. Na okamžik na mě spočine pohledem, pak odvrátí tvář a znovu na mě
pohlédne, podruhé a trochu nevěřícně. Čte v mé tváři smrt? Teď já si připadám jako ten, kdo sem přišel z jiného století.
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
