Večer před západem slunce
Přejel jsem sekačkou mraveniště. To jsem neměl. Mravenci zoufale pobíhají, mezi nimi svítí jakési ohromné bílé larvy. Snad ponravy nějakých brouků, kteří na nich parazitují? Totéž prý dělají modráskové. Jejich housenky vylučují jakýsi feromon. Mravenci je považují za svůj druh, proto je nesežerou, jen je vtáhnou do svého mraveniště. Dokonce je krmí a housenky se živí jejich larvami. Pak se zakuklí a nastává adrenalinový okamžik: Jako motýli už nemají feromonovou ochranu, musí se rychle vznést a uletět. Ale jak se s těmi křídly vyhrabou ven? Zprvu je mají pomačkaná, teprve venku se čímsi napustí, narovnají a vzlétnou. Přijel mě navštívit Petr, meteorolog z Kuchařovic, samotář a poutník, který se v mládí vydal pěšky z Čech až do Svaté země. Petr je mystik. Vypravuje mi zážitek, který jako by trochu souvisel s modráskem prodírajícím se skrz hlínu mraveniště ven ke slunci. Kdysi jej opustila dívka. Celý svět mu pohasl, i se sluncem, květinami. „Pojď, jdeme se opít,“ řekla mu sestra té dívky. A šli. Ale jako na potvoru ne a ne najít otevřenou hospodu. Pak se ocitli kousek od kostela. V nejhlubší bolesti, kdy Petr zvažoval i dobrovolnou smrt, se na pouhou vteřinu propadl do snu. Houpavým pomalým letem se snášel k zemi jako podzimní list. Dopadl na vlhké a kluzké bláto, které bylo natolik řídké, že jím začal klesat ještě níž. Tajuplné temné ruce si jej podávaly a vítaly jej. Pak bláto zhoustlo a od určité hloubky už neklesal. Toto je dno, věděl. Tu se nad ním objevilo světlo, malinké jako špendlíková hlavička. Začal toužit po tom světle, a čím více toužil, tím více světlo rostlo. Rozvíjelo se jako květina. A ruce bláta si jej podávaly, jak začal opět stoupat. Pak jej bláto doslova vyplivlo do výše a on se spojil se světlem. Vytryskly mu slzy, odrazily se od brýlí a vletěly mu zpět do očí.
Malý Polec je po květnových silných srážkách (232,5 mm) nasáklý vodou. Vtéká mi do starých děravých bot. Pepa Pecka mi píše, že by se tam ze směru od stanice vydal leda bos. Rašelina je zasypána narůžovělými květy klikvy bahenní. Je to vzácná sestra brusinky, která s ní kvete ve stejný čas. Trochu stranou pod břízami se mi jak něžný přízrak zjevuje sedmikvítek evropský. Je tak nenápadný, vím, že se ho nesmím dotknout, je to květ jako stvořený k platonickému milování. Sedm jemně bílých lístků připomíná sedm karet bez hodnoty, bez obrázku. Kdyby je člověk držel v ruce, nevěděl by, jakou kartou zahrát. Karta na kartu volá. Její hodnota nám bude oznámena až po smrti stejně jako výsledek hry. Ohleduplná prohra. Útěcha pro ty, kteří ustupují do pozadí. Nejsou tam sami, mají společnost tichou jak přízemní mlha na Knížecích Pláních. A pak objevuju tajuplnou rostlinu rosnatku okrouhlolistou. V místy rezavé rašelině se její narudlé zabarvení ztrácí. Je menší, než jsem se domníval. Jsem už promáčený, nic se nestane, když pokleknu do mokra. Listy připomínají do široka rozevřené oči, to pro své bohaté řasy. A na každé řase – kapička. Vyrostly na okraji nepatrné pěšinky, kterou tu vyšlapala zvěř. Prý rosnatkám nevadí ani lidské stopy, naopak, dělají jim dobře. Jako bych hleděl do oka, které se nemůže nasytit úžasem, přesto že se v něm černá ulovená muška. Mám chuť tu mušku z oka vylovit. Aby mohlo hledět k zenitu volně. Aby ho nebolela. Dívám se upřeně. Kolik je tu očí? Oko do oka hledí. Oko na oko volá.
Povídáme si s Petrem o horách. Líčí mi divoké balkánské a turecké vesnice. Dálnici mezi vesnickými domky posetou otisky kopýtek, večerní návrat ohromných stád, všechna možná zvířata. V jakési vesnici stály před každým domem kaple, menší i větší. V jedné nocoval. Byla tam ikona apokalypsy. Celá apokalypsa na jediném obrazu. A ty dívky, nádherné, tím krásnější, čím chudší to byl kraj, havraní vlasy, štíhlý pas, i ve starých teplácích vypadaly jak bohyně. Líčí mi, jak přecházel Fagaraš, rumunské Karpaty. Blížil se k nim od severu z Transylvánie. Hory se před ním tyčily jako nepřekonatelná překážka. Obejít je by znamenalo desítky kilometrů navíc. A tak jednou už v odpoledni začal stoupat k nejvyšší hoře Moldoveanu. Obklopila jej mlha. Dostal se do skal, kde si musel pomáhat rukama, výstup byl stále příkřejší, mlha hustší, teplota nižší a světla ubývalo. Věděl, že se nesmí zastavit. Měl cíl. Tu se nad ním rozjasnilo. Vyhoupl se na hřeben a z něj se mu otevřela na druhou stranu stokilometrová dohlednost. Octl se na klimatickém rozhraní, kde byl studený vítr z Transylvánie přetlačen teplými proudy z Valašska. Také tady na Churáňově nás překvapuje náhlé rozhraní. Nevstupujeme do něj, samo se přes nás překlápí. Večer před západem slunce se blíží přeháňka. Základna oblaku se klene, rudé paprsky pronikají závojem deště, a jak se klenba zvyšuje, mám pocit, že i s meteorologickou stanicí vjíždíme do ohnivé slavobrány. A to už se spouští i déšť, snáší se na lesy a brána se převléká přes naši hlavu. V tu chvíli se za našimi zády objevuje duha. Zvedá se, má střed v protislunci, klene se do ohromné výše, je rudě zbarvená, ale svítí jen matně, jako odraz v oroseném zrcadle. Brána na západě, z níž to vane a v níž plápolají průsvitné závěsy, pátrá v bráně na východě, té, která je naznačena jen v lehkém náčrtu polosuchým štětcem na temných parách kumulonimbu. Brána na bránu volá. Tou dobou již slunce zapadá a požár hasne, jen ještě krůpěje šumí. Kumulonimbus se vzdaluje, jeho rozvlasatělá pinie šedne, vsakuje do temné oblohy, noc po ní chmatá.
Je už tma. Vyhoupl se měsíc, vedle kterého se vybarvilo parselenium, halový jev česky nazývaný vedlejší měsíc. Petr mi líčí duchovní prožitky ze své pouti do Izraele. Ale jeden stěžejní prožitek měl v Čechách, během svého onemocnění boreliózou. Na měsíc znehybněl. Jen spal, a když procitl, modlil se. Byl přesvědčen, že na této zemi jeho pouť končí. Den za dnem odevzdával Bohu vše, o čem se domníval, že mu nějak patří či patřilo. Vyjmenovává to a ono. Na konec mu zůstávají tři věci: Jeho dívka, jeho já a Bůh. Tou dobou se však s ním už dívka rozešla. On se domníval, že mu ji přisoudil Bůh, věřil, že se k němu vrátí. Ale nevrátila se. Odevzdal tedy své děvče. Zůstal si jen on sám – a Bůh. V tu chvíli velmi toužil poznat, co to znamená, že je, že existuje, proto řekl: Bože, teď, prosím, na chvíli ustup. Když se vrátíš, bude to dobře, když ne, také. Prosím – ustup. V tu chvíli se celá jeho bytost ocitla v jakési chaotické extázi nepopsatelné slovy. Zmizelo já – ty. Zmizelo světlo – tma. Zmizelo dobro – zlo. Zůstala jen prázdnota, ovšem naplněná extrémní energií. Co se stalo? Došlo ke sjednocení s Bohem? Mohl se však do prázdnoty propadnout i jeho subjektivní obraz Boha. Nebo se potkal s nekonečným obrazem Boha v sobě. Petr neví. Co se stane, když já a ty na sebe volá?
Povídáme si ještě o půlnoci. Třeba o alkoholu. Petrův otec je alkoholik. Petr si řekl, že nejjednodušší pro něj bude nepít vůbec. Nemusí pak nikomu vysvětlovat, proč už si nedá další skleničku. Prostě nepiju. Vypravuje mi o bezdomovci ve Znojmě, který také vůbec nepije. Jako pravý chudý duchem přijal svoji nouzi s pokorou. Hraje na telefonu šachy. Sehraje partičky s hráči z celého světa. Zajímá ho nula a nekonečno. Má matematickou mysl a medituje často nad těmito dvěma krajními body pomyslné přímky. „Napíšeš text,“ uvažuje Petr. „Špatné slovo vymažeš. Ale už tu bylo. Kam mizí ta vymazaná slova z textu?“ „Papír hoří, ale slova uletují,“ vzpomněl jsem si na výrok kteréhosi rabína zavražděného během pogromu.
***
Probouzím se ještě před třetí ranní. Jsem zmáčený rosou. Teplota při zemi klesla na 0,6 °C. A na východě se rodí tajemství. Světélkuje tam pás nočních stříbřitých mraků. Mezosférická oblačnost, která se tvoří v 80 kilometrech nad Zemí, v teplotě pod -120°C. Jako by tam do neviditelné sítě dopadlo jemné krupobití. Vznáší se ve vlečce, ze které unikla nepoznaná bohyně, ta, která nepotřebuje být uctívána. Vlaje to za ní v podobě stříbřitě modrých vlnek, volánků. Vnímám slavnostnost té chvíle. Že jsem sám. Uvědomuju si, že existuje krutější druh samoty. Když vejdu do svého tyrkysového pokojíku, zavíráš za mnou dveře, pokud to neudělám sám. Abys mě nemusela vidět. Ocitneme-li se v kuchyni spolu se syny, mluvíte mezi sebou, to znamená, že vy tři natáčíte tváře jeden ke druhému. Nikdo nic nesděluje směrem ke mně. Často tak nejsem v obraze o tom, co probíráte či o kom je řeč. To vyvolává dojem odstřižení. Děj mě míjí. Nejsem-li tu pro vás, už tu vlastně nejsem. Vše pohasíná, květiny, mraky, potok cosi nesrozumitelně mumlá. Můj mozek je jak mrtvé město, žasnu nad tím, jak důmyslně byl vytvořen, jen nevím, za jakým účelem. Pochybuju, že by měly nějaký smysl meluzíny v prázdných zdech. „Jsem do tebe stále zamotaná,“ píše mi Klubíčko. „Vidíš, jsem Klubíčko a nemohu se rozmotat.“ Cítím, jak se mi po srdci rozbíhají nepatrné praskliny. Jako v kmeni smrku, který zasáhne slabý blesk. Trhlina není skoro vidět. A přesto strom zahyne. Tu hlavní spoušť vykonal blesk v jeho nitru. Odtamtud vychází hlubinná samota jak procesí těch, jejichž názor nikoho nezajímá či jsou podezřelí jako provokatéři. Jdou nocí se svícemi, naproti samotě vnější. Samota na samotu volá. Takhle to vyjádřil současný básník Petr Hruška:
Pil jsem tenkrát z láhve.
Pil jsem s opuštěností, kterou jsme my, lidé, přitáhli na svět jako nejhorší nákazu.
Drží se nás – abychom nebyli úplně sami…
Každý, kdo přijde na tenhle svět, učiní ty druhé o sebe rázem ještě osamělejšími.
Bez lidí opuštěnost nebyla – byla pouze pustina.
Teprve lidé ji sem přivlekli, právě tím, jak o sebe navzájem začali usilovat a zděšeně před sebou couvat.
Vytvořili nezrušitelnou opuštěnost člověka a mohli si ji uvědomit až jeden před druhým – zrovna jako nahotu.
„Vše končí obrovskou lidskou samotou,“ napsal mi Jokulátor, jako by tušil, o čem přemýšlím. „Veškeré umění není ničím jiným, než veskrze marnou vzpourou proti ní.“ „Ano, ano,“ odpovídám. „Zabydlit tu pustinu.“ Jenže čím? Je to nebezpečné zvát na uvolněné obzory kohokoliv. Má křehká galeristka přijímá za své všechny možné teorie o světě včetně ploché Země. Také jen zabydluje opuštěné nitro. Zemřel jí muž. Nastal odliv. Co přinesl příliv? „Mám dojem, že nejsem člověk,“ píše mi. „Od malička. Všichni žijete pekla a kamenujete mě.“ A pak se ptá jako Anaximenés. Jako y znovu objevovala svět: „Pokud je Země kulatá, jsou kulaté i mraky? Proč piloti letadel nekopírují kouli, ale letí stále rovně? Jak si vysvětluješ zemskou atmosféru, která je od vzduchoprázdna neoddělena bariérou?“ „Chtěl bych s tebou nějaký čas mlčet,“ odpovídám jí. „Třeba před nočními svítícími mraky. Zahalil bych ti ramena dekou, aby ti nebyla zima.“
***
Petr odjíždí. Zanechává mi tu jak starý zenový poutník haiku:
Na strunu houslí
usedá prach –
tichá hudba.
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
