Věže, plameny, květy
Na stanici se objevili tři mladí chlapi s šesti malými dětmi ve věku od dvou do devíti let. Zrovna když jim ukazuju bolidovou kameru, spouští se divoká dešťová přeháňka. Nabízím jim úkryt v pozorovatelně. Ke krůpějím se brzy přidávají kroupy, které vyskakují z trávníku, jako by je někdo vystřeloval ze země. Střecha rachotí. A brzy ji doprovázejí hromy. To je něco pro děti. Ty, co se nebojí, sedí ve dveřích vedoucích na ochoz. Liják stříká až na ně, přesto natahují ručky, chtějí si na něj sáhnout. Chlapi netouží po tom, aby je slejvák promáčel, to by doma od manželek schytali. Ale jsou v pohodě. „Alespoň nám tady do toho nikdo nekecá,“ komentuje tu situaci jeden z nich. Když scházím dolů na verandu, stojí ve dveřích moje dvě vnoučata, Beník a Jindra. Oči mají rozšířené vzrušením a vlasy slepené vodou. Ukazují mi, abych se s nimi šel podívat k okapu. Prýští z něj vodní příval valící se po louce k jihozápadnímu plotu. Zůstávají po něm slehlá stébla.
Ve chvíli, kdy leje nejvíce, vychází z lesa na jihovýchodě telefonující muž. Musí být skrz naskrz mokrý, ale jde zvolna, jako by se procházel na sluníčku. Nic ho v telefonování neruší, překračuje borůvkové a brusinkové keře a telefonní přístroj má u ucha jak přilepený. Teď bouřkový liják pomalu slábne. Už jsem sešel i s návštěvou dolů na verandu. Nejmenší chlapeček pláče, že chce domů. Marně mu tatínek vysvětluje, že venku stále prší a hromuje bouřka. Touha jít domů je větší a žádné argumenty nezabírají. Nakonec déšť opravdu končí a tři tatínkové s dětmi se vydávají k parkovišti. Neujdou ani sto metrů a znovu začíná pršet. Veliké krůpěje však padají už jen řídce. Vycházím na střechu, dívám se proti slunci, které sestoupilo pod základnu mraku, krůpěje se snášejí jak výsadek s mnoha hořícími lampami, ty nejbližší proletují k zemi rychle, ty vzdálené padají o poznání pomaleji. Co asi vpisuje mrak žhavými bodci do pasek a korun smrčin? A ano, není divu, na opačné straně se klene duha, válí se tu nad pasekou mlha, je probodávána ve své nehybnosti rychlým kmitem kapek.
Stmívá se, nad východním obzorem se vznáší obří bouřková kovadlina s žebry chrámové klenby, která se rozpouští daleko na svých okrajích. Její věk trvá několik hodin, někdy i kratčeji, nestačí ji promodlit generace jako klenby gotických chrámů. A přesto v nich červánkuje cosi z věčnosti. Zvedám hlavu vzhůru, pak ulpím pohledem na pasece. Vidím ženu v podřepu mezi jalovci. Je to štíhlá blondýna a hledí do rudého zapadajícího slunce. Pak obchází stanici od východu, i ona drží v ruce mobil, bez něj už asi neuděláme ani krok, na jihu mizí, pak se znovu zjeví na severu. Štíhlá jak laň zula si střevíčky, teď stojí na pařezu. Do šera svítí podrážky botek, které drží v levé ruce, a když pak odchází plavnou chůzí dál a zvedá nohy v mokré trávě, občas se zalesknou i bosé plosky nohou. Jak vábivě se vlní v chůzi její boky. Mám chuť na ni zavolat ze střechy, pozvat ji na čaj, zapálit svíčku, ale nakonec zvítězí rozum a já se s ní v duchu mlčky loučím. Jsem jak Šimon Němý z próz Josefa Strnadela Hořká tráva: Jeho úzká ústa se také dovedou smát, ale trochu jinak, než ústa jiných lidí, jako by skrývala tajemství. … Jako by stále přemýšlel, nosí s sebou svůj zvláštní svět za němými ústy, přitahuje nás, když pracuje, když kolem něho chodíme, jsme také němí, dorozumíváme se očima a posuňky.
***
Procházíme nesečenou mokrou loukou, za chvíli máme promáčené boty.
„Měla jsem si vzít holiny,“ lituje Dáša.
Podél křovisek vede elektrický ohradník. Ríša nám ho nadzvedává, není pod proudem. Za křovisky se modrají květy. Vycházíme na podmáčenou kouzelnou loučku. Roste tu spousta kosatců sibiřských a o něco výše po svahu fialově purpurová záplava prstnatců májových. A na okraji nízkého listnatého hájku ale i v samotné louce mezi kosatci odkvétají i konvalinky. Tolik nádherných květin na jediné louce. Je to možné? Nejprve přikleknu ke konvalinkám. Tak voní zahradní loubí, zpola zapovězené a přece plné příslibů. Poutník se nezastaví ani při prvních záchvěvech vonného varování. Jen zpomalí chůzi, je k nespatření. Obdivuje zvonečky na boku dívky těsně před rozechvěním, i dechem vyhýbá se záhybům
lehkých šatů dříve, než o ně neopatrně zavadí.
A co kosatce, oheň kvete a květina se osvětluje. Tak to vyjadřuje filosof Gaston Bachelard. Vždyť každý květ je úsvit. Člověk zasněný nad nebem, musí nalézt v každém květu barvu nebe. Některé kosatce již odkvétají, ale vidím i poupata a – květina se osměluje. Byla vyzvána k odpovědi. Okvětní lístky se sytě modrofialovými žilkami jsou vytepané jak z jemné kůže kočkovité šelmy, na kterou zde lovci tak dlouho čekali. Květ svým tvarem zaznamenává poslední takty jejího úprku. Jednou se tento génius zatemní a propadne se do hořké studny svého srdce, napsal Friedrich Hőlderlin a je v tom výroku cosi z vadnutí. Fontány jazyků tápou dutinami a modrají. Kam vyprchává ta jemná vůně, kterou můj necitlivý nos sotva
zachytí?
A co purpurově rudé věže prstnatce, Babylonské věže dostavěné za nepozornosti Hospodinovy až nad nejvyšší červánky! Stavitelům na ochozech orchidejek nezmátly se jazyky, mohou se dorozumívat z ochozu na ochoz, z nížin do výšin, z věku do věku a zpět. Obdivuju záznamy perka, kterým kdosi na drobounké jazýčky květů zakreslil rozechvělé linky architektova tance. Pod jedním z těch květů ukryl se pavouk, má stažené nožky k tělu v miniaturní sotva spatřitelné pavučince. Drobné znamínko krásy ve stínu tanečnic. Možná i donašeč. Bonzák.
***
Sestupujeme ke Chvalšovicím. Kvete tu janovec, vlastně už spíš odkvétá, pod ním po okraji betonového žlabu na okraji asfaltové cesty uhánějí mravenci.
„Mají tu dálnici,“ komentuju to.
„Více proudovou.“
„Chaoticko proudovou.“
„Ale nesrazí se.“
„Jen se očuchají, nejsou-li z cizího mraveniště.“
„Že nepadnou do toho kanálu,“ diví se Ríša.
Docházíme do vsi. Kohouti tu doslova řvou, u narovnaného dříví stojí socha z Velikonočního ostrova. Možná je má hlídat. Za plotem něco kutí stařenka, tak ji zdravíme, Ríša si s ní dlouho povídá o místních lidech, pak odcházíme k Dobrši.
„A ať něco najdete,“ přeje nám stařenka na cestu.
„My když něco najdeme, tak to tam necháme ležet,“ odpovídám. Starší lidé neznají bezúčelné toulání po lese, nezná to ani moje žena, vždy je třeba něco z lesa přinést, v létě lesní ovoce, jindy třeba náruč dříví, kdyby to šlo, nebo alespoň nějakou kytici.
U dobršské zvonice se Dáša opírá o mohutný javor. Nabírá energii. „Klen, ten má jedovaté ty nosy. To když ti sežere kůň. Ale oni se tomu vyhýbají,“ říká nám. Procházíme hřbitov, klečím u dětského náhrobku, na němž zarůstá bujnou vegetací fotografie malého chlapce. V chrámu levituje Kristus, vtéká do něj nový život. Dáša pozoruje jeho hřeby provité dlaně. Ve zdi farní zahrady jsou ještě odemčená vrátka. Někdo to tu celé koupil, možná máme poslední možnost tam nahlédnout. Ríša má odvahu a v případě konfrontace umí mluvit a udobřit si nové majitele, jdu za ním neposečenou trávou okolo starých ovocných stromů s vyboulenými nízkými kmeny, to se stává u stromů, když je naroubují v korunce. Na druhé straně se napůl rozbitými skly dívá k obloze starý skleník, na rezavém sušáku na prádlo už visí jen pár zvetšelých utržených šňůr. Kdy tu naposledy někdo věšel prádlo? Dáša stojí stydlivě u vrátek, my s Ríšou se prodíráme do rohu zahrady, která sousedí se hřbitovem. Ríša tu hledá bílou sochu Panny Marie lurdské, ale už tu není, buď ji odnesli noví majitelé, nebo si ji vzala církev, aby nepřišla k újmě. Ale v tom kameny
vyskládaném rohu je ještě znát, že tu dlouho pobývala, andělsky čistá, snad proto, že o ní málokdo věděl, a žehnala Zeměkouli, na které stála.
Chceme jít dál k tvrzi, ale síly mě opouštějí. Uléhám na lavičku u zastávky autobusu, zatím co Ríša a Dáša si povídají s nějakou starší ženou pod bývalým hostincem, který je k mání za něco přes dva miliony. Nad hlavou mi na drátě sedí vlaštovka. Zavírám oči, mám pocit, že už se znovu na nohy nepostavím. Vybavuje se mi tajuplná žena z galérie. Má dlouhé tmavě hnědé vlasy, které jí stékají přes štíhlá ramena a útlý pas, ňadra se jí rýsují v kacabajce, celá je štíhlá a pružná jako proutek a zadeček se jí klene v krátké sukničce. A to se skoro nenarodila, zemřela hned po porodu, její rodiče už odešli domů, po čtrnácti dnech jim dali z nemocnice vědět, aby si pro holčičku přijeli, že žije, že ji zachránili, vyměnili jí celou krev od muže, který měl jistou vzácnou krevní skupinu. Později, už v dospělosti, ta žena upadla do týdenní extáze, nic nejedla, ležela na gauči a dívala se na broušený lustr nad hlavou, jediné sklíčko se na něm, houpalo a to ji dovedlo do jiné dimense, nakonec i na hranici smrti, ale tam jí jakési bytosti řekly, že se musí ztišit, zatajit dech i tep srdce, aby dobře mohla slyšet, co jí chtějí sdělit. Já v té své únavě neslyším nic, jen na tebe vzpomínám, jak jsme tu v Dobrši byli na jakémsi koncertě a ty jsi vrhala své blankytné nevraživé pohledy na každou ženu, kterou jsem tu pozdravil jako známou. Ale to už je dávno, tak dávno, že to už není tento můj život, mezi tam tím a tímto již leží jedna hluboká propast smrti.
Text a foto : Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
