Poutě
Den plynul tiše zaznamenáván jen tlumeným hukotem lesů a přeháňkami. V jednu chvíli se na vršek jalovce posadil pták s černou páskou přes oči, hnědými křídly a světle krémovou hrudí. Zrovna hustě pršelo, jeho nehybnost kontrastovala se střelami krůpějí. Vzal jsem dalekohled a pozoroval jsem pak toho kliďase. Byl to ťuhýk. Nechal mě, abych se vynadíval, a pak odletěl. Podruhé jsem vyšel na ochoz ve chvíli, kdy se z mé túje zvedl jestřáb. Velebně přeletěl paseku nad jalovci, zaplul do lesa, obratnými kličkami se vyhýbal kmenům, bylo znát, že je tam doma. Jen jedna sojka polekaně odlétla, menší ptáci přikrčili hlavu mezi křídla? I člověk zná tyto hrozby, které se snášejí na jeho hlavu jak stín velikých křídel. Večer se stmívalo pod pásmem altokumulů, které podpíraly mohutné kupy. Mezi smrky se rudě rozzářilo slunce. Rychle jsem vyběhl na střechu stanice. Stihl jsem poslední výstřik rudé lávy nad lesy, zbytek dramatického krvácení házel své odlesky na břicha par.
Teď opět ležím na noční churáňovské louce. Dívám se upřeně na hvězdy, jak prohořívají v souostroví mraků. Měsíc září v plné síle, zítra se naší planetě nastaví v úplňku. Prozrazují ho stříbřité okraje chmár, které od západu houstnou a hrbí se. Mám dělat, že je nevidím? Mám hrát mrtvého brouka? Oči se mi klíží, tu cítím na tváři letmé polibky drobných kapek. Vidím oblačnou hradbu naklánět se nade mě. Jakási hrozivá matka z bůhvíkterého vtělení. Déšť pozvolna sílí a šumí. Je to pláč zmizelých hvězd? Zvedá se vítr, je pojednou tak chladný. Průvan na stanici lomcuje dveřmi i oknem, pod které jsem spěšně utekl a zabořil hlavu do polštáře. Ale nechal jsem je otevřené. Chci slyšet ten vemlouvavý atak, ten šeptavý šturm, něžný nápor!
Ach vysoušení hvězd chystá se tou krutou linkou svítání při obzoru, vysoušení rosných démantů, vysoušení slz. Prchavé úprky! Jitro rozplameňuje celou louku. Podél plotu se prochází srnka, pase se, cítí se bezpečně. Dívám se na ni zpoza záclon. Bílé řasy odkvetlých pampelišek jsou slepené nočním deštěm, chmýrka se spínají v modlitbách ke všem bohům, do všech stran. Slunce prosvětluje řídkou mlhu a na stéblech hoří spousta krůpějí, každá se hlásí o slovo, o život, jedna přes druhou, překotně rvou si z rukou zrcátka. Nahrnul se k nám hvězdný příliv. Skočit mezi vás po hlavě, deflorovat vaši diskrétní zónu, vy světlonošky, vy plačky v němé extázi! Jako když se rodí drobné rybky, celá hejna jich okoušejí rozkoš prvních temp ploutvemi. Matou mě náhlými zatměními, ostřím všech barev. S jakou důvěrou klaní se slunci, kterému v ústrety vyprchají.
Před mnoha lety jsem stál na peronu Smíchovského nádraží. Objevil se tam i pornoherec Robert Rosenberg s partnerkou či manželkou. Ta žena si náhle dřepla v jakémsi návalu smutku. Nehádali se. Už si nevybavím, kdo z nich odjížděl, kdo zůstal, zda nastoupili do vlaku oba, ale všiml jsem si, že po té ženě zůstaly na nástupišti krůpěje slz. Taková prostá hvězdokupa žalu na místě, kde se skláněla k zemi.
***
Bufet v Prachaticích je plný, poslední volná židle zůstala jen vedle staříka, usrkávajícího kávu. Ochotně mi dělá prostor. Hned po mně přichází ke stolku další starý muž. Je hubený, jak kdyby se vrátil z koncentráku. Ohnutý vpřed, zdá se, že za kostkovanou flanelovou košilí nemá žádnou hruď ani břicho. Opasek mu stahuje džíny nad pánevními kostmi. Drží v ruce lahvového Kozla. Přitiskne hrdlo láhve ke rtům, ale nezvedne ruku, jen naznačí pohyb a hned zase lahev spouští dolů, aniž by si lokl.
Oba staříci se znají.
„Jak ses odtamtud dostal?“ ptá se ten, co sedí vedle mě nad kávou. Zdá se, že navazují na nedávno přerušený rozhovor.
„Jarda. Jarda mě vzal autem. Autem mě vzal. Vzal mě autem,“ opakuje ten hubený, který si odmítá sednout na jednu ze dvou náhle uvolněných židlí. Raději pošlapuje na místě. Co řekne, to znovu zopakuje. Pohupuje se vzad a vpřed, jako by byl aktovkou, kterou někdo neviditelný komíhá ve vzduchu. Vůbec mi připomíná spíš oblečení visící na ramínku, než člověka.
„Vzal mě autem,“ zopakuje znovu a hlavou pokývá, aby dodal slovům důležitosti. „Tam jsem jel vlakem. Zpátky mě vzal autem. Hodinu na mši jsem byl. Hodinu.“
„A vzal sis něco k pití?“
„Hodinu na mši jsem byl. Šel průvod. Průvod šel.“
„A vzal sis něco k pití?“
„A mažoretka. Ta jedna. Tak malá. Nebyla jako tenhle stůl.“
„Ty mažoretky museli deptat.“
„Jako tenhle stůl. Malá byla. Ale tu tyčku, hůlku udržela. Jako tenhle stůl.“
„Cos měl k jídlu? Víš, co to bylo?“
„Rak. Je červený? Co je to? Rak má vousy? Tak asi rak.“
„To sis pochutnal. Za pět set?“
„Má vousy.“
„Jarda říkal, že jsi utahanej z těch poutí. Říkal, že spíš. Že chrápeš. A jak ses dostal z těch Vodňan?“
„Autem. Zpátky mě vzal autem. On nechodí. Já vím, že už nechodí. Co on se nachodil. Co se nalyžoval. Na lyžích co se naběhal. A pak začlo pěkně lejt. Tam lilo. To byl ceďák. Kolem poledne. Tam lilo. Všichni se schovali do kulturního domu.“
„To byla přeháňka.“
„Přeháňka. Teď čtrnáct dní bude klid.“
„Ještě vitějovická pouť.“
„Až za dva měsíce, ještě je čas.“
Můj soused u stolku dopil kávu a přinesl si také lahváče. Vychrtlý stařec se posadil k vedlejšímu stolku, zdá se, že kolem sebe potřebuje hodně prostoru.
Náhle se mi vybaví jedna dramatická chvíle. Otčím Jirka ještě bydlí doma u maminky v Teplicích. Také on je chorobně vychrtlý a stejně jako stařík zápasí s lahváčem. Není s to zaklonit hlavu a pozvednout láhev výš, aby mu mohlo pivo vtéci do krku. Nechápu to. Nedochází mi, že i k pití lahváče musí mít člověk energii, sílu v ruce a nesmí ho svírat obavy o krční páteř. Jirka už má halucinace. Buď se bojí vlézt do postele, protože je plná lidí, nebo vtlačuje maminku zpět na záchod. Když z něj maminka vychází, on má pocit, že se k němu prodírá ze zdi, aby ho donutila na kolenou se modlit.
Ráno se Jirka těžce zvedá. Z výrazu jeho tváře poznávám, že nemá tušení, kde je a co se děje. Maminka chystá snídani. Doprovázím ho do kuchyně. Vezme ze stolu nůž a ožene se po mamince. Včas jeho ruku zachytím. On na mě spočine nechápavým pohledem a smířlivě se usměje. Je poznat, že vůbec neví, k čemu před několika sekundami došlo. Je konec. Už je tu spolu nemohu nechat. A tak ho oblékám. Když mu zavazuju naleštěné tmavě hnědé polobotky, ptá se mě, kam jdeme. „K doktorovi“, říkám mu. „Ale mně nic není,“ diví se Jirka.
Nemocnice není daleko. Když z ní odcházím, cítím úlevu. Ale i pocit viny. Stojím v tom najednou tak prázdném bytě a nad Teplicemi se kupí bouřkové mraky. Vzduch je nabitý elektřinou. V naprostém bezvětří zasahují výboje domy v bezprostřední blízkosti. Jeden z blesků rozčísne topol v nemocnici, později zjišťuju, že je to topol přímo u okna, za nímž leží otčím Jirka.
Text a foto : Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
