Opustila nás veliká milovnice Šumavy
Dovolte mi vzpomenout několika slovy na život Květy Pěničkové.
Poprvé jsem ji zaznamenal v r. 2015 ve dvojjazyčném filmovém dokumentu o Šumavě „Hluboké kontrasty“, který natočila má kamarádka Lenka Ovčáčková. Zatoužil jsem jí poznat a Lenka nám domluvila setkání.
Květa se narodila v Praze v roce 1934. Dětství strávila ve Velké Chuchli a byla, jak sama říkala rozmazlovaným jedináčkem. Otec pracoval na Barrandově, kde zajišťoval tvorbu scén interiérů a exteriérů se zaměřením na skleněné doplňky a zrcadla. V r. 1947 se rodiče přestěhovali do Karlových Varů, kde byl otec sklenářem a také provozoval obchod se sklem a porcelánem. Maminka prodávala v knize. Květa pak odešla studovat zdravotnickou školu do Prahy a v roce 1953 maturovala. Zde se poznala i se svým prvním manželem, kterého její rodiče finančně podporovali na studiích medicíny, neboť byl z rodiny kulaka. Manželství se však velice rychle rozpadlo. Se svým druhým manželem Dr. Pěničkou se přestěhovala do Týna nad Vltavou. Převážnou část svého profesního života pracovala jako zdravotní sestra na Poliklinice JIH na onkologii až do svého odchodu do starobního důchodu.
Spojení se Šumavou bylo přes její babičku, která pocházela z Úbislavy a kam za ní během války Květa jezdila na prázdniny. Na konci šedesátých let se snažila získat nějakou nemovitost v okolí Zadova, kam by mohla vyrážet na výlety po Šumavě. S tím jí pomohl strýc Vácha, který měl statek na Zadově a vlastnil i louky v dnešním areálu na Kobyle, trvalo to však 4 roky. V r. 1971 přichází do Nových Hutí, kdy ji státní lesy prodali rozvalinu bývalého statku, kde si pak postavila nový dům. Od r. 1995, kdy ji zemřela maminka, zde žila již trvale. Po smrti manžela našla novou známost v osobě Hanse Baiera, rodáka z Chaloupek.
Květa milovala běžky. Vyprávěla o svých pravidelných cestách na Modravu z Nových Hutí, kdy si musela stopu prošlapávat sama. Organizovala běžecké závody zdravotníků i výjezdy na Jizerskou 50, které se sama aktivně zúčastnila. Velkou zálibou byla i její zahrádka. V nadmořské výšce Nových Hutí dokázala pěstovat běžnou zeleninu a květinová skalka jí byla odměnou, z které se velmi radovala.
Otec vedl Květu ke studiu jazyků nejprve němčiny a pak i angličtiny a Květa takto vzdělávala i Míšu. Vždy využívala jakékoli možnosti tyto jazyky procvičovat. Její zvolání při mých návštěvách „Michael come here“ jsou nezapomenutelná. Ostatně anglicky jsme se bavili ještě společně při mé poslední návštěvě Květy v nemocnici ve Vimperku, na konci února 2024. Jazyková vybavenost jí umožňovala navazovat spojení s německy mluvícími rodáky ze Šumavy. Slýchala, za jakých dramatických událostí lidé opouštěli vlast, aby si zachránili holý život. Květa měla velikou touhu po usmíření s odsunutými. Snažila se jim všelijak pomáhat, komunikovala s nimi a byla jejich laskavým a opěrným bodem při jejich hledání rodových kořenů.
Od r. 1990 byla členkou Kruhu přátel česko-německého porozumění. Novoroční projev prezidenta Václava Havla ji inspiroval k tomu, že si vzala za svůj úkol opravu kaple na Šindlově. Při svých vyjížďkách na běžkách vybírala na tento záměr po jedné koruně od hostů, turistů a místních. Spojila se i s rodáky a v roce 1991 byla již kaple opravena a znovu vysvěcena. A od té doby zde organizovala každoroční poutní mše.
Byla jedním z iniciátorů postavení pomníčku převaděčům a všem těm, kteří museli opustit svou vlast po roce 1948 nejen touto cestou tzv. Kanálem 54 v prostoru Františkova. Pomníček slavnostně odhalil šéfredaktor Rádia svobodná Evropa Pavel Pecháček v dubnu 2004. Na toto téma pak v r. 2014 natočil režisér Jan Kotrbáček s Květou dvou a půl hodinový rozhovor vzpomínek pro Paměť národa. V této době byla již zamilována do příběhů, ale i osoby Johanna Petera rodáka z Bučiny. Vždycky zdůrazňovala, jaký to byl fešák a litovala, že se s ním fyzicky nepotkala. Začala překládat jeho povídky, které ji zasahovaly hluboko v srdci. A tak již přes její pokročilý věk dokázala kolem sebe aktivovat několik lidí a díky jejímu pobízení se podařilo v roce 2015 umístit pamětní desku Johannu Peterovi u jeho rodného domu na Bučině.
Na jaře roku 2018 prodělala mozkovou příhodu a domluva s ní již nebyla jednoduchá. Při zavedení tématu na Šumavu však vždy s velkým zaujetím a nadšením vyprávěla. Květa měla Šumavu hluboce vrytou v srdci, nechtěla ji do poslední chvíle opustit, přestože ji mnozí přemlouvali, aby měla pohodlnější stáří a péči. Zůstává nám tu po ní nesmazatelná stopa.
Květo děkujeme.
Radek Thér
starosta obce Kvilda
Pomník převaděčům u Františkova u Kvildy
Foto : Michelle & Karel Hejčovi
Také se podílela na realizaci pamětní desky připomínající další významnou osobnost Šumavy. Johann Peter ovlivnil svou tvorbou generace šumaváků na obou stranách ‘hranice’… nevnímal ji, vnímal jen krásu rodiště, touhu po něm, jeho odkaz a uvědomoval si hodnotu, trvalou v místě a čase.
