GBS syndrom
Ležím na pokoji hned vedle sesterny, abych byl pod dozorem. Celé noci volám na sestry, jejichž siluety vidím za prosklenou zdí. Vedle mě leží devadesátiletý pan Smrk. Už rezignoval, nechce jíst, 23 hodin ze dne prospí. Přesto je přivázaný, někdy v noci z posledních sil zvedne nohu a přehodí ji přes postranici. Jen chabě se brání, když jej uprostřed noci budím svými zbabělými nářky a škemráním o další dávku opiátu, která mi stejně od bolesti nepomůže. Poznávám muka feťáků.
Za panem Smrkem chodí denně manželka. „Tak co jsi měl k obědu? Co? Bylo to dobrý? Co? Musíš nahlas, já Tě neslyším. Přinesla jsem ti jogurt. Chceš trochu? Co? Musíš hlasitěji.“ Pak jej navštíví jeho syn. Pan Smrk leží v limbu. „Mluvte na něj, on to vnímá,“ radí synovi sestra. A syn říká: „Děkuju ti za krásné dětství. Jak jsi s námi jezdil na Borovku, když jsme ještě byli kluci, jak jsi nám dělal rozhodčího, když jsme závodili.“ Tečou mi slzy.
***
Probírám se z nocí plných bolesti a halucinací. Jsem ochrnutý. Za oknem se zbarvují listy javoru. Vidím ptáčky ve větvích, asi to jsou sýkory. Cítím v ovzduší za sklem cosi ze skal, už listopadově železitých. Ta volání do dálek. List, který získal barvu mé dlaně, zvolna schne, vychládá. Krajina je jako já oslabená, v žílách a krocích, posmutnělá, že zastihl ji soumrak předčasně.
Mých mrákot neděs se,
obláčku při obzoru,
černavo pod lesem,
nechávám tě na cestě domů.
Zakletý v koruně buku
lék deště na jazyk dubu přijímám,
obláčku, až doma budu,
ozvu se sám.
***
Bizarní průvod. Po dvou měsících bezmoci kráčím poprvé ve vysokém chodítku. Jsem vzepřen lokty. Zprava i zleva mě doprovázejí dvě sestry, třetí mi za prdelí v pamperskách tlačí kryplkáru. Po boku se mi komíhá pytlík s močí. Všechny protetické pomůcky mi stojí v cestě. Cítím zběsilou touhu napnout svaly, opřít se do nohou. Ale svaly nereagují, jak bych očekával.
Svalstvo jak uvadlý
květ změklo,
když o tom člověk ví,
je to peklo,
když o to neví nic,
pozůstalí na odchodu
mihotavý svit voskovic
si odnášejí domů.
***
Dlím v Kladrubech u Vlašimi, kde se mě snaží fyzioterapeuti rozchodit. Ale o vánocích je tu pusto. Nikým nepozorován vypravuju se hlubokým a mokrým sněhem do lesa pod vrch Kostelík. Jdu po stopě kohosi, kdo tudy vedl sáňky. Francouzské hole opírám přesně ve stopě ližin. Pak se ale stopa ztrácí, tak to zkouším po šlépějích srnek. Těžký sníh ohýbá stromy, některé už zlomil. Přímo nade mnou se povážlivě komíhá koruna vysokého modřínu. Pak se mi jedna hůl zaboří do sněhu a padám. Dopad je měkký, horší je už se zvednout. Nakonec se to podaří. Další dny se rychle otepluje a sníh ve větru taje. Nadchází tradiční vánoční obleva.
Na První svátek vánoční se vydávám znovu do lesa. Mířím na vrch Kostelík, který se tu zvedá přímo nad ústavem. Je to opravdu pidivršek, má možná tak 40 metrů převýšení. Zprvu cesta vede okolo garáží a pak odbočuje vzhůru. Tam už je třeba obcházet popadané větve a špičky stromů, které tu před svátky ulámal těžký a mokrý sníh. Modřín, který se nade mnou během mé první cesty komíhal, se vyvrátil a leží přes cestu. Nakonec asfaltová cestička končí nahrnutým jehličím a hlubokou louží. Hned za ním odbočuju mezi stromy a pokračuju cestou necestou k vrcholku. V prudkém svahu připomínám s francouzskými holemi nestvůrný hmyz z Kafkovy povídky Proměna. Postupuju po pravém okraji snad bývalého lomu, podél skokánku někdejší sjezdové tratě pro kola. A už jsem nahoře. Název Kostelík nějak souvisí zřejmě s dobou, kdy tu ještě nějaký sakrální objekt stál. Teď tu straší staré nízké betonové stavení, snad vodárna, Bůh suď. Tady se mohu posadit na vrcholový kámen, triangulační bod. Rozhled za moc nestojí, naštěstí jsou stromy bez listí, takže dohlédnu na daleké sytě modré kopce, táhlé jak nějaká varhanní fuga.
U nohou mi kvete několik fialových hluchavek. Vítr rozhoupává koruny sosen a žene přes vrchol okřídlená semena. Zdali v sobě ukrývají sny o šumících letních korunách? Z údolí ke mně doléhá kokrhání kohoutů. Poutník páter František Lízna by si připomněl svoji zradu Ježíše. Už ale není mezi živými. Dlí někde na věčnosti poblíž své milé svaté Kateřině Sienské. Tak si tu zradu připomínám místo něho.
Sestup je o dost těžší než výstup. Několikrát se i vyválím v loňském listí. Nakonec mi někde mezi kořeny a kamením, hluboko v hlíně zmizí gumový nástavec od francouzské hole, mohu se opírat jen o jednu. O něco níže se ke klacíkům přidají šlahounky ostružiní. Každou chvíli se mi do nich zamotají hole nebo nohy. Kdyby mě viděly sestry, asi by je trefilo.
***
Po svátcích mi to nedá a znovu se vypravuju na Kostelík. Zbytky sněhu už roztály, ale tam, kam se přes den nedostalo slunce, se drží jíní. Slunce svítí matně skrze závoj cirrů, ale pak – to už sestupuju dolů – se dostane do jejich mezery a rozzáří se naplno. Jeho zlatý svit ozařuje bezlisté stromy a za nimi celou krajinu. Březový hájek vrhá dlouhý stín do pole. Za polem ujíždí po silnici oslnivě bílé auto.
Pomalu docházím pod ústav, k vyhlídce, ze které tu pravidelně pozoruju západy slunce. Pode mnou na fotbalovém hřišti stojí v bráně maminka, malý chlapec se jí snaží dát gól. Na vyhlídkové plošině se k sobě choulí mladí milenci. On je vozíčkář, ona v dlouhém černém kabátu mu sedí na klíně. Přichází k nim jejich kamarádka.
„Jé, můžu si vás vyfotit?“ ptá se.
„Ne,“ brání se dívka. „Nejsem namalovaná!“ Ale spíš to jen zašeptá.
„To je krásné,“ rozplývá se kamarádka milenců. „Jak jste zamilovaní.“
Chvíli je ticho. Chlapec něco povídá své dívce, ale slyší to i jejich kamarádka: „Řekl mi, že jsem chcípák. Že nic nedělám.“ Ostatním větám nerozumím. Barva chlapcova hlasu neprozrazuje ani stín averze, naštvanosti, smutku. Naopak, chvílemi mám pocit, že dotyčného omlouvá. Ano, je to jeho otec. Kamarádka udělala několik fotek. „To mi neříkejte,“ komentuje slova vozíčkáře. „Budu plakat.“ Spěšně se loučí a odchází. Západ slunce jsem tentokrát nestihl. Jen nad obrysem modrých hor v dálce se objevila narudlá táhlá mezera, kterou dal o sobě končící den vědět.
Text Roman Szpuk
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
