Přinášíme vám rozhovor, který exkluzivně pro sumava.eu dala zubní lékařka MUDr. Alexandra Fuchsová, která byla aktivní v letech 1977-2014. Celých 37 let. Otázky pokrývají široké spektrum témat, od osobní kariéry až po technologické a sociální změny v oboru zubní péče.
1. Jaké byly hlavní motivace pro Vaše rozhodnutí stát se zubařkou?
Absolvovaný typ školy, umístění lékařské fakulty a šance na přijetí – to byly hlavní důvody. K tomu ještě určité výtvarné nadání a záliba v ručních pracích. Odmaturovala jsem v květnu 1972 v Plzni na čtyřletém gymnáziu ve třídě se zaměřením na historii, chemii a s výukou latiny. Byla to speciální třída pro ty, co chtěli studovat medicínu nebo přírodovědné obory či chemii. Mé rozhodnutí podpořilo také rozdělení lékařské fakulty UK na část stomatologickou a všeobecnou. Dříve se první čtyři semestry studovaly společně. Dalším velmi pádným důvodem bylo, že se zjistilo, že je nedostatek zubních lékařů. Odcházeli do důchodu dentisté. Ti se vyučili zubařskému řemeslu za první republiky. Neměli vysokou školu, a proto číslo přijímaných studentů na stomatologickou fakultu bylo vysoké. Na imatrikulaci nás bylo 120. Výhodou také bylo, že jsem zůstala doma u rodičů. Zde jsem měla všechno pohodlí, „mama hotel“ a mohla jsem se věnovat i svým dalším koníčkům. Určitou roli hrálo i to, že v té době byla ta nejtvrdší normalizace a nám s politikou dali pokoj.
2. Jak se proměnila Vaše praxe od počátku Vaší kariéry až do důchodu?
Začínala jsem pracovat v září 1977 na poliklinice ve Vimperku jako zaměstnanec – obvodní stomatolog. Zdravotnictví bylo 100% státní. Vimperk byl rozdělen na tři obvody podle ulic. Zubní ordinace byla také v Šumavanu, zvlášť byla dětská péče a jednou týdně jezdil ortodontista pan MUDr. Mattauch ml. na rovnátka. Existovala ještě pojízdná zubní ambulance. S ní se jezdilo jednou týdně buď na Kvildu nebo Borovou Ladu. Jednou za půl roku do Hrabic do ústavu sociální péče, která dnes sídlí na Javorníku. Dále se jednou za půl roku objížděli školy v Hošticích, v Borové Ladě a v Nové Peci. Další zubní ordinace byly na Stachách, ve Zdíkově, Vacově i ve Čkyni. Přibyly také závodní ordinace v Tesle a ve Dřevostroji. Poliklinika sídlila v bývalém sanatoriu vybudovaném ve 30. letech. Zubní ordinace byly vybudovány ve druhém a třetím poschodí. Zde byla umístěna i zubní laboratoř a recepce. Na půdě jsme měli šatny. Dnes zde sídlí Šumavský národní park. Zažila jsem zde v roce 1990 těsně před revolucí zajímavou příhodu. Přijeli se sem podívat původní obyvatelé. bylo to v sobotu. Měla jsem službu a v čekárně seděla německá rodina – otec, matka asi 50 let, děti 25 a 27 let a babička 83 let. Nechtěli ošetřit, ale podívat se po budově. Ta babička byla dcera ředitele zdravotní pojišťovny, která sídlila před válkou v prostorách ordinací. V místech zubní laboratoře měli byt. A najednou ta paní neviděla laboratoř, ale svůj domov, který musela v květnu 1945 opustit. V tomto bytě se jí narodila ta dcera, která jí doprovázela. Na půdě jsme na futrech dveří ještě našli zářezy, které si dělali jako děti, když rostly. Samozřejmě jsme byli všichni v slzách. Bylo to velmi emociální a dojemné. Dostihly nás dějiny 20. století se všemi svými zvraty a proměnami. Bylo to v době, kdy už poliklinika byla vystěhovaná a zůstávalo zde jen zubní oddělení. Budova měla narušenou statiku a byla zvnějšku podpírána. Na otázku „proč jsme nechali tuto dříve jednu z nejkrásnějších budov ve Vimperku tak zničit“ jsme nedokázali odpovědět tak, aby to naši němečtí hosté pochopili. Bylo to velmi smutné a jsem ráda, že tato doba je pryč a už se snad nikdy nevrátí. Lidé ale hodně zapomínají. Za doby socialismu bylo všeho nedostatek. Nebyl stomatologický materiál – vrtáčky, otiskovací hmoty.. Se vším se muselo šetřit a stanovovaly se pořadníky na protetické výkony. Rovnátka se používala pouze snímací. Samozřejmě existovala pracoviště pro prominenty, kde měli západní vybavení. Dělali se i za socialismu implantáty, ale běžně to dostupné nebylo. Velkým přídělem byla revoluce v roce 1989. Zdravotnictví si muselo počkat až do dubna 1992 – kdy byly přijaty zákony jež umožňovaly založit si soukromé praxe. Vznikly zdravotní pojišťovny a z nás se stali soukromí podnikatelé. Rázem bylo všechno jinak – všeho dostatek. Náš obor poskočil o několik příček výš. Vyžadovalo to ovšem jakoby znovu vystudovat, seznámit se a prakticky se naučit všechny nové postupy, ovládat a pracovat s novými přístroji. Velkou zásluhou v tomto přerodu má MUDr. Sedelmayer, který zde vystudoval a v roce 1968 emigroval a v roce 1990 byl učitelem na stomatologické fakultě v Hamburku. Přesně věděl co potřebujeme, pořádal přednášky i praktické cvičení, aby nás přivedl do stomatologie 21. století. Jsem mu moc vděčná. Odhaloval i negativa péče v Německu, protože se nějak nemohl domluvit s naší stomatologickou komorou. Než jsem začala soukromě podnikat, tak jsem absolvovala „stáž“ u mých bývalých kolegů v Německu, kteří tam emigrovali v roce 1981. Měli nově vybudovanou ordinaci u Kasselu a zde jsem se mohla seznámit s tím, jak to vypadá v praxi. Což pro mě bylo neskutečně přínosné. Od 1. září 1992 jsem začala sama na sebe. Byla jsem tehdy na obvodě Stachy. Zde bylo vybudované nové zdravotní středisko, kde sídlil ještě obvodní lékař, dětský lékař a gynekologie. Také oni se od 1.1.1993 privatizovali. Budova patřila obci, takže jsme platili nájem a přístroje jsem si odkoupila od OÚNZu (Okresní ústav národního zdravotnictví). Jako první jsem si koupila další rok novou soupravu a rozšířila jsem si praxi na dvě křesla. Nyní samozřejmě podobně jako v obchodech byl velký výběr a dostatek materiálu. Když jsem splatila leasing, tak jsem si pořizovala další vybavení, které už nebylo tak nákladné. Pacienti si mohli vybírat ke komu chtějí chodit. Už nebyli vázáni na obvody. Mohu říci, že většina ze Stachů a okolí u mne zůstala a přišlo mnoho nových z Vimperka, ale i z Prahy. To byli ti, kteří měli na Šumavě chalupy. Když jsem praxi prodávala bylo v kartotéce zaregistrováno přes 2 300 pacientů.
3. Jaké významné změny ve zdravotnictví jste zažila během vaší kariéry?
Byla to revoluce a rok 1992 se změnami o kterých jsem už psala. Byly založeny odborné lékařské společnosti a komory. Naše stomatologická komora hned od počátku vypracovala seznam výkonů, které hradila pojišťovna plně, částečně a vůbec ne. Dodnes je to jediný obor medicíny, kde je přesně určeno co hradí pojišťovna a co pacient. Za celých 30 let se něco podobného nepodařilo prosadit v ostatních oborech a myslím, že je to velkou brzdou rozvoje a financování zdravotnictví. Ministr Julínek se pokoušel zavést tzv. regulační poplatky – 30 Kč a 90 Kč. Ale neuspěl, protože prohrál volby. Poplatek 90 Kč za pohotovost zůstal, ale myslím, že tudy cesta nevede.
4. Jak se měnily metody a technologie v zubní péči od 70. let do roku 2014?
Do revoluce byla většina péče všude obdobná. Stejně vybavené ordinace od firmy Chirana a všeho dostatek. Rovnátka se dělala jen snímací. Dobře byla organizována dětská péče. Dvakrát do roka chodily děti na preventivní prohlídky a následně byly bez rodičů ošetřovány. Největší změna se asi udála v pohledu na ústní hygienu. Začaly být dostupné kvalitní zubní kartáčky, zubní nitě i mezizubní kartáčky, o kterých jsme dříve vůbec neslyšeli. Čistý zub se nemůže zkazit a bez zubního plaku nemůže vzniknout zánět dásní a paradontóza. Naším cílem se stal intaktní (nepoškozený) chrup. V protikladu k tomuto požadavku se ale rozpadla dětská zubní péče a jen málokterý rodič je schopen čistit svým malým dětem zuby a chodit s nimi dvakrát za rok na preventivní prohlídky. Dnes se možná stav zlepšil, ale po revoluci to byla katastrofa. Po privatizaci velmi záleželo na tom, jak se kdo rozhodl investovat do vybavení praxe a do různých seminářů a praktických cvičení, kde jsme se seznamovali s novými postupy a technologiemi. V konzervační stomatologii nahradily dřívější Evicrol jiné kvalitnější kompozitní materiály. Velká revoluce nastala v ošetřování kořenových kanálků. Běžná chirurgie se moc nezměnila. Přibyla nová anestetika a možnosti tlumení bolesti a začaly se dělat implantáty. Ohromná revoluce nastala v protetice zubních náhrad. Najednou jsme měli možnost dělat kovokeramické a když jsem odcházela i celokeramické korunky. U všech zubních náhrad byl patrný pokrok, ale to by bylo na dlouhý samostatný rozhovor se zubní laborantkou. Specializovali se parodontologové. Objevilo se mnoho různých přípravků na ošetření dásní. Vždy ale zůstává na první místě hygiena a proto začaly pracovat i zubní hygienistky.
5. Jak ovlivnily politické a společenské změny přístup lidí k zubní péči?
Přístup lidí po revoluci se začal měnit, tak jako v každém jiném oboru, postupně. Bylo možno si začít svobodně vybírat ošetřujícího lékaře. V našem regionu v roce 1993 byla dostupnost lékařů větší než nyní. Ve stomatologii začala i finanční různorodost. Bylo a je to stále otázka priorit. Za co ty peníze utratím. Dnes je tento proces narušen špatnou dostupností zubní péče v regionu. Mít krásný a zdravý chrup se začínalo stávat nezbytností.
6. Jak se proměnila finanční dostupnost zubní péče pro obyvatele Pošumaví?
Pacienti si postupně zvykali na to, že se určité výkony musí připlácet nebo se plně hradit. Vždy je to otázka čemu dávám přednost a jak si svého chrupu vážím. Existuje většinou několik řešení daného problému, která jsou různě kvalitní a i finančně náročná. Po vysvětlení a zhodnocení daných možností si pacienti vybrali většinou tu nejdražší tj. nejkvalitnější možnost. Protože na Stachách kde jsem pracovala, bylo takové rodinné prostředí a měli jsme povědomí i o sociálním postavení svých pacientů, tak mne překvapovalo, že i pacienti kteří nebyli nijak bohatí, si dopřávali velmi kvalitní ošetření.
7. Jak se vyvíjel Váš vztah s pacienty během let?
Soukromě jsem pracovala téměř 30 let a je jasné, že za tuto dlouhou dobu se z pacientů, kteří si mne dobrovolně vybrali a chodili dvakrát za rok na prohlídku, stali moji známí a někteří i přátelé. Vždy jsem si na jejich místě představovala své děti nebo sebe a snažila jsem se jim věnovat, jak nejlépe jsem uměla. Když potřebovali něco, co já jsem nedělala, poslala jsem je ke kolegům, o kterých jsem věděla, že jim pomohou.
8. Jaké byly nejčastější problémy nebo obavy, které pacienti vyjadřovali ohledně zubní péče?
Největší obavy vždy pacienti měli z bolesti. Zde samozřejmě nastupovala anestezie, premedikace, psychoterapie. Při finanční kontrole mě úplně zničila otázka „K čemu potřebujete v zubní ordinaci anestetika?“ (pozn.: prostředky proti bolesti). Nevěřila jsem svým uším a nebyla jsem schopna v tu chvíli odpovědět. Po několika minutách ticha to asi úřednici došlo a se slovy „AHA“ přešla k další otázce.
9. Jaké byly největší výzvy a úspěchy Vaší praxe?
Nové výzvy se objevily po revoluci. Vybavit ordinaci na běžnou západní úroveň a zvládnout všechny nové postupy. Úspěchy – ty by museli hodnotit moji pacienti. Potěší mne, když dnes některé potkávám a vděčně na mne vzpomínají.
10. Co byste poradila mladým zubařům, kteří začínají svoji kariéru dnes?
Snažit se co nejlépe se připravit. Alespoň rok dělat pod vedením zkušeného kolegy a vždy se snažit dělat tak, jak nejlépe umím a mít hodně empatie vůči pacientům.
11. Jak jste vnímala změny v požadavcích na vzdělávání a certifikaci zubařů během let?
Shromažďování různých certifikátů je v nejlepším zájmu každého lékaře. Být informován a vyškolen v nových postupech, seznamovat se s novými léky a trendy v medicíně.
12. Jaký byl vliv technologického pokroku, jako je digitální zobrazování, na vaši praxi?
Zavedení digitálních technologií byl zázrak. Dostali jsme možnost na obrazovce počítače vidět spoustu detailů a mohli jsme si snímky různě upravovat a kouzlit s nimi. Diagnostika se velmi zpřesnila.
13. Jak se měnilo vnímání zubní hygieny veřejností v průběhu let?
V každém oboru je vždy nejúčinnější prevence. V ústní dutině škodí bakterie, které jsou součástí zubního plaku. Ten lze odstranit jen mechanicky – štětinami kartáčku na zuby. Za totality se u nás ale vhodný zubní kartáček nedostal. Vozili se ze západního zahraničí jako poklad. V tomto se situace po roce 1990 velmi zlepšila. Začaly se používat i další pomůcky ústní hygieny – zubní nitě, mezizubní kartáčky, ústní vody a další. Vznikaly speciální obchody s pomůckami ústní hygieny a otevřel se i nový obor ústní hygienistka. Zubní lékaři se věřím dosti věnují osvětě, ale stále jsou v této oblasti ohromné rezervy, a to zvláště u dětí.
14. Jaké byly největší rozdíly v péči o dětské a dospělé pacienty?
Mezi péčí u dětí a dospělých je největší rozdíl v rychlosti ošetření. Děti vyžadují stomatologický zákrok provedený za nejkratší možnou dobu. Ke splnění tohoto požadavku je třeba velkou zkušenost, jistotu a trpělivost. Není to pro každého. Bylo by výborné mít specialisty na dětskou péči, ale to asi není možné.
15. Jak jste řešila situace, kdy pacienti nemohli platit za zubní péči?
Do mé ordinaci nejvíce chodili lidé ze Stachů a okolí a pokud potřebovali ošetření, které nemohli zaplatit, nahradili jsme to něčím co platila zdravotní pojišťovna. Nebo jsme se spojili s příbuznými klientů a ti jim finančně vypomohli. Například dcera zaplatila nákladný můstek své matce apod.
16. Jaké byly trendy v estetické zubní péči a jak se proměnily požadavky pacientů na vzhled zubů?
Všichni dnes chtějí mít bílé zuby, ale pro mne byl vždy ideál takový, aby nikdo nepoznal, že nejsou zuby vlastní. Udělat v laboratoři takové zuby je daleko obtížnější než udělat bílé perličky. Musím zde vzpomenout na úžasnou spolupráci s paní Marií Matouškovou, která měla vytříbený cit pro úměrnost a přirozenost. Vyznačovala se velkou trpělivostí a empatií směrem k pacientům. Jako největší úspěch považuji příhodu, kdy jedna naše pacientka při nehodě na kole slyšela od svého spolujezdce : „Hlavně že jste si nevyrazila žádné zuby“ – ona nosila snímací náhradu.
17. Jak se změnila role zubních sester a asistentů ve Vaší praxi?
V mojí praxi se práce sestřičky moc nezměnila. Přibylo jí povinností – musela se starat o zásoby, objednávat co docházelo a nově se po revoluci starala i o úklid, ale je samozřejmě ideální mít zaměstnáno více spolupracovníků s různými specializacemi. To jsme si ale finančně nemohli dovolit.
18. Jaké byly největší mylné představy o zubní péči, se kterými jste se setkala?
Většina pacientů se oháněla dědičností. To si myslím, že je „mantra“. Také finanční a časová náročnost je velmi často mylná. „Potřebuji jen plombičku, to bude hned“. To byly časté průpovídky mých pacientů.
19. Jak jste se vyrovnávala s tlakem a stresy spojenými s vaší profesí?
Mám ráda Šumavu, turistiku, lyže, jízdu na kole. Má rodina a přátelé byli vždy po ruce. To byla vždy pro mne vzpruha. Svým koníčkům se mohu věnovat nyní v důchodu a využívám toho plnými doušky. Zatím mi k tomu slouží i zdraví a doufám, že to ještě několik let vydrží.
20. Jak vidíte budoucnost zubní péče a jaké jsou podle Vás nejdůležitější inovace, které by měly přijít?
Především by se měla vyřešit dostupnost. Malé vesnické praxe už určitě nebudou, ale v šestitisícovém městě by neměl být problém najít lékaře. To je věcí státní politiky umožnit studovat více lidem, případně založení soukromé stomatologické kliniky pro výuku budoucích stomatologů. A inovace – zase jsme u hygieny a dětské péče. Budou se určitě zdokonalovat metody objevení kazu a jeho následků, zobrazovací techniky i chirurgické postupy, ale to vše je jen hašení následků. Ideálem je zdravý a přirozený chrup. Možná se také dočkáme nějakého pokroku v imunologii například očkování proti zubnímu kazu. Ale to už já tady nebudu.
Děkujeme Vám paní doktorko za rozhovor.
